Vodovody

Každý člověk chce být zdravý, ovšem k tomu potřebuje dobře jíst, a především dostatečně pít. Ačkoliv se pije ledascos, základem všech nápojů je voda. Aby pro ni lidé nemuseli chodit daleko, staví již od starověku vodovody.

Appiův vodovod byl nejstarším římským vodovodem.

Připadá nám to jako samozřejmost - otočíme vodovodním kohoutkem a máme vody, kolik potřebujeme. Ne všude na světě tak tomu však je a nebylo tomu tak vždy. První lidské osady vznikaly poblíž vodních pramenů nebo toků, tedy u zdrojů vody. Lidé však potřebovali žít i jinde, a tak vodu začali rozvádět od vodních zdrojů i na velké vzdálenosti. Především k zavlažování polí, ale také pro vlastní potřebu. Nejprimitivnějším vodovodem byly strouhy a stružky, různé kanály a náhony vedené od umělých hrází na vodním toku. Potvrzují to nálezy vodovodních koryt v Egyptě, Babylóně, Jeruzalému, Kartágu a na dalších místech.

Vodovody

Jak je známo, voda sama od sebe nemůže téci do kopce, proto bývaly a leckde dosud jsou tyto strouhy vedeny po vrstevnicích terénu. Stále mírně klesají. Říká se jim gravitační vedení vody - gravitační vodovod. S těmito vodovody a zavlažovacími systémy se ve starověku seznámili staří Řekové při svých výpravách do oblastí Blízkého východu. Od nich pak tyto znalosti převzali v antice Římané, kteří prosluli velkými vodovodními stavbami, zvláště pak akvadukty. Aqua znamená voda a duco je vésti, proto akvadukt znamená vodovod. Byly to většinou velké silniční mosty vedoucí přes údolí. V jejich středu byly na sobě postaveny další polokruhové klenby, na jejichž nejvyšší úrovni vedla kamenná strouha široká více než metr a hluboká téměř dva metry. Bývala buďto zakrytá nebo otevřená. Proudila v ní voda od zdroje k městu. Římané tímto způsobem dokázali vést vodu i přes hluboká údolí, což do té doby býval neřešitelný problém.

První skutečně velký akvadukt (Aqua Marcia) byl vybudován okolo roku 145 před naším letopočtem v Římě a přiváděl vodu ze vzdálenosti 91 kilometrů. Při jeho stavbě bylo využito zkušeností ze stavby dvou menších vodovodů ze 4. století před naším letopočtem. Akvadukty byly budovány přes údolí, aby voda neztratila výšku a mohla samospádem dotéci až do městské vodárny. Odtud byla vedena systémem čistých, odvětrávaných kanálků do veřejných kašen, do kašen v domech bohatých patriciů nebo do veřejných lázní. Vodovodní kanálky bývaly zakončeny nádhernými chrliči. Archeologové objevili krásný bronzový chrlič s uzávěrem podobným současné pípě. Vyplývá z toho, že Římané nenechávali vodu z chrličů volně odtékat, ale šetřili s ní tam, kde bylo zbytečné, aby trvale tekla. Údajně zde také existovaly pravděpodobně první prodejní automaty. Prodávala se v nich voda. Po vhození mince se uvolnil na určitou dobu uzávěr vodovodu a do připravené nádoby nateklo potřebné množství vody. Toto zařízení se nedochovalo, existuje o něm však zmínka v dobové literatuře.

Nejsarším římským vodovodem byl Appiův. Ovšem nejen v Římě, ale i v dalších oblastech, kde se Římané při svých výbojích usadili, vznikala vodovodní díla. Proto můžete dodnes vidět zachované akvadukty v jižní Francii, Španělsku, severní Africe či Dalmácii.

Stavba vodovodu byla náročnou záležitostí a ne na všech místech si jej mohli dovolit. Proto od starověku téměř po současnost chodívali v různých zemích různě vybavení nosiči vody. Prodávali ji náhodným zájemcům nebo ji roznášeli na zakázku do domů. U nás měli ve středověku i svůj cech a říkalo se jim vodáci či povodáci. Přes ramena nosili dřevěné váhy, na jejichž koncích byla zavěšena vědra s obsahem až padesáti litrů. Nošení vody do domů bylo živností ještě dlouho poté, co se začaly budovat městské vodovody. S nosiči vody se ještě dnes můžete setkat v některých zemích Asie a Afriky. Orientální nosiči používali nádoby z pálené hlíny nebo vaky ze zvířecích kůží.

Doba středověku nebyla příliš nakloněna hygieně, proto nevznikala žádná významnější vodní díla, natož vodovody. Přesto však existovaly výjimky určené panovníkům. Jedním z nejstarších vodovodů na našem území byl pravděpodobně vyšehradský z 12. století. Vedl z prameniště a studánky Jezerka (dnes Praha 4) do kašny na Vyšehradě. Byl z dřevěného potrubí. Podobný vodovod měl v téže době vybudován klášter na Strahově. Pražský hrad se dočkal vodovodu až za doby vlády Karla IV.

Je zajímavé, že již přibližně v 19. století před naším letopočtem existoval na Krétě ve Středomoří vodovod do Královského paláce, který byl vybudován z potrubí vyrobeného z pálené cihlářské hlíny. Tentýž materiál je uváděn při stavbě vodovodů v antickém Římě. Poté jako by byl zapomenut. Potrubí se stavělo ze dřeva. U nás se objevily roury z pálené hlíny až při stavbě vodovodu na Pražský hrad v roce 1584. Hliněné roury byly jedenapůl metru dlouhé a průměr měly přibližně sedm centimetrů. Spojovány byly přesuvným prstencem, pod nímž bylo napěchováno konopí namazané směsí vápna a prachu z pálených cihel. Kolem potrubí byl ještě udusán jíl, který vodovod dokonale konzervoval. Roku 1924 bylo toto potrubí objeveno a bylo stále použitelné. Později vyráběné potrubí z pálené hlíny mívalo kuželovitý konec a trochu rozšířené hrdlo. Jednodušeji se kladlo, neboť odpadly přesuvky a temovací konopí se zatloukalo přímo do hrdla spoje. Tento princip se dochoval dodnes u litinového hrdlového potrubí.

I dřevěné potrubí se dělalo se spojem na kužel, ovšem mnohem později. První pražský veřejný vodovod v Novém Městě byl vybudován z borových kmenů a jednotlivé trouby se spojovaly železnými zděřemi, naraženými do čel trub. Dřevěné potrubí vyráběli sekerníci ze zvlášť vybraných kmenů borovic o průměru asi 30 cm a délce 5 metrů. K vyvrtání otvoru, který měl průměr 5-6 cm, používali dlouhý nebozez zachycený do zvláštního přípravku na kozách, na kterých vrtaný kmen ležel. Trouba nesměla vyschnout, a tak dokud nebyla uložena na místo, skladovala se ve vodě. V zemi byla obsypána jílem, a to v hloubce okolo jedenapůl metru. Potrubí nemělo dlouhou životnost, ne více než osm až deset let. Záleželo na způsobu uložení, použitém dřevu a chemickém složení vody.

V devatenáctém století začala dřevěná potrubí mizet a nahrazovala je potrubí keramická a později litinová. Města potřebovala stále více vody a dřevěným potrubím jí už více přitéci nemohlo. V ulicích již nebylo místo na další roury, neboť vedle sebe v nich bylo položeno i pět dřevěných vodovodních řadů. Pálená hlína či litina umožňovala vyrábět potrubí s větší světlostí (průměrem), a tedy i větším průtokem.

Také bylo zapotřebí zlepšit čistotu vody. Až do té doby nebyla nijak upravovaná a mohla se používat jen k mytí, praní a vaření, případně pro průmyslové účely. Aby ji bylo možno přímo pít, musela se filtrovat. Zprvu se čerpala z tzv. filtračních studní vykopaných na březích řek. To se již psal konec 19. století.

Ve světě i našich zemích se začaly stavět vodárny, ve kterých se čerpala voda přes pískové filtry a tím se mechanicky čistila. Se vzrůstem spotřeby vody, zvláště v továrnách a živnostenských dílnách, přibývalo odpadní vody, která odtékala zpět do řeky. Čisté vody začínal být nedostatek. Znamenalo to stavět nové vodárny v oblastech pramenišť nebo v místech, kde mocné vrstvy písků na březích řek účinně vodu filtrovaly do studní v blízkosti toků. Pro Prahu to bylo například v Káraném, kde se braly a dodnes berou miliony hektolitrů spodní vody prosakující z Jizery.

Až do této doby se budovaly pouze gravitační vodovody. Přestávaly však vyhovovat, a tak se v první polovině 20. století začala voda různě čerpat a pod tlakem vhánět do potrubí. To umožnilo začít zavádět vodovody i do vyšších pater domů. Vnitřní rozvod vody v domech se dělal nejčastěji z olověných, uvnitř pocínovaných trubek, později byly nahrazovány pozinkovanými železnými trubkami. V současnosti se stále více uplatňují vysokotlaké trubky z plastu, úspěšně nahrazující i litinové potrubí v rozvodné síti.

Kvalitní pramenitá voda ze studní je dnes stále vzácnější. Proto se jímá z jezer či řek, což zvyšuje nároky na její úpravu. Používají se nejrůznější metody, podle jakosti vody. Pískové filtry již dávno nestačí, dnes musí voda projít přes chloroxidery, čiřiče, vločkovače, mísiče, kde se dávkuje vápno, chlorid železitý, někdy také oxid chloričitý a jiné chemické prostředky. Po průsaku rychlofiltry voda prochází dezodorizačními filtry a chlorátory a někdy se také ozónuje. Ozón likviduje i mikroorganismy, na které ani chlór nestačí. Jak vidíte, vyčistit vodu není maličkost.

Vody je zdánlivě dostatek. Ve skutečnosti však velké množství lidí na naší planetě trpí jejím nedostatkem. I u nás mívají někdy pracovníci vodáren starosti, jak zajistit dostatečné množství upravené vody. Je proto na místě vodou šetřit. Představte si, že byste museli pro každý její litr dojít ke studánce nebo řece.

Další články

Vodní kanály v Amsterodamu který je protkán hustou sítí vodních kanálů.
Čaj je potěcha smyslů.
Osobní hygiena v průběhu dějin
Pitná voda z mořského dna kde vytéká z podmořských pramenů.
Javorový sirup z mízy kanadských javorů.
Ozdobná mříž kašny na Malém náměstí pochází z rukou renesančních řemesníků.
Golfský proud udržuje v Evropě mírné klima.
Římský akvadukt Segovia patří k nejstarším akvaduktům.
Mořské řasy jsou využívány mnohými asijskými recepty.
Koupel je pro člověka čas odpočinku i očisty těla.
Hlína k jídlu obsahuje cenné stopové prvky.
Jantarová komnata bývá někdy nazývaná osmým divem světa.
Jelenice, kůže na indiánské oděvy
Mrtvé moře je jezero jehož voda má vysoký obsah soli.
Karel Veliký vybudoval mocnou říši.
Kláštery Meteora jsou kulturní památkou, která se nachází na vrcholcích skalních věží.
Voda jejíž nedostatek má na některých místech planety nepříznivé následky.
Med je využíván tradičními recepty na výrobu perníku.
Planetky jsou odpadem, který zbyl při tvorbě sluneční soustavy.
Opatovický kanál je významná památka vodního stavitelství.
Kokosová palma je pro obyvatele tropického pásma důležitou rostlinou.

Že když otočíme kohoutkem, začne téct voda, považujeme za samozřejmost. Vodovody, které vodu do lidských příbytků přívádí, mají za sebou dlouhý vývoj.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů