Karel Veliký

Karel Veliký je panovník, který na západě obnovil římskou říši. Nepřežila ho, jeho syn ji dovedl téměř na pokraj pádu a vnukové ji definitivně rozdělili. Rozkvětu za doby jeho vlády se dodnes říká karolinská renesance.

Karel Veliký - bronzová socha z 9. stiletí

Velikým se stal až po smrti. Do té doby vládl pouze jak Karel - zpočátku král, od roku 800 císař. Cesta k císařství však nebyla snadná. Ostatně ani cesta ke trůnu říše Franků, která umožnila vznik dnešní Francie.

Nejdříve se musíme vrátit zpět do historie. Roku 725 vstoupili Arabové do údolí Rhony. Frankové, kteří zde žili, sice nebyli asimilováni, ale jejich panovníci příliš velkou váhu neměli. Už mnoho králů - tehdy z rodu Merovejců - bylo tak slabých, že nedokázali Saracénům vzdorovat. Vládcům od Chlodvíka II. (králem se stal v roce 639) se dokonce ve francouzských dějinách říká "líní králové". Měli však své majordomy neboli správce paláce, tedy trůnu a potažmo říše.

Nová dynastie

Hodnost majordoma se brzy začala předávat z otce na syna - jako například v rodině Pipinů, kteří se stali faktickými vládci Austrasie a Neustrie. Jeden z potomků Pipina Landenského (Starého) byl i známý Karel Martel. Ten měl rovněž syna jménem Pipin (Mladší). Později mu přibyl přídomek Krátký. A protože majordomové z rodu Pipinů odváděli význačné služby papežskému stolci, rozhodl papež, že výměna slabého a neschopného krále za Pipina Krátkého na panovnickém trůnu je legitimní. Na franský trůn usedla nová dynastie - Karlovci. Označení získali na počest Karla Martela.

Proč právě jeho? Karel martel fakticky vládl této říši šestadvacet let, přestože na trůnu seděl někdo jiný. Martel například vytvořil silnou franskou pěchotu, která odolávala i nájezdům Saracénů a roku 732 s nimi svedla vítěznou bitvu u Poitiers. Tehdejší papež Řehoř III. byl ve stejné době ohrožován v Římě Langobardy. Podle legendy poslal Martelovi klíče od hrobky svatého Petra a požádal ho, aby se stal ochráncem křesťanství. Frankové se tak stali oficiálními ochránci Říma.

Ale zpět k Martelovu synovi Pipinovi Mladšímu, řečenému Krátký. Když se papeži podařilo christianizovat i Britské ostrovy, neznala jeho vděčnost mezí. Proto církevní vládce křesťanstva vyslyšel žádost jednoho ze svých apoštolů (sv. Bonifáce), aby jmenoval jeho přítele Pipina novým franským králem. Pipin toužil po koruně a papež potřeboval vojenskou ochranu. Dohoda tedy byla prospěšná oběma stranám.

Pipin odstranil posledního merovejského vládnoucího krále Childericha III. do kláštera a nechal se pomazat přítelem Bonifácem. Pomazaná byla i jeho manželka Berta (zvaná Velkonohá), což znamenalo, že jejich synové byli posvěceni dvojnásob. Jejich nárok na královskou korunu se tím stával téměř nezpochybnitelný. Nárok byl ještě posílen pozdějším prohlášením obou Pipinových synů za "římské patricie" a vyhlášením, že Frankové si mají své panovníky napříště vybírat jedině z tohoto rodu.

Nemilovaný syn

Po Pipinově smrti nastoupil v roce 786 na trůn jeho údajně méně milovaný syn - Karel. Korunován byl 9. října v Noyonu. Mladší bratr Karloman také dostal kus říše, jak bývalo zvykem už za Merovejců.

Odkaz nebyl právě nezáludný. Karel totiž dostal pobřeží a západní polovinu království. Přesněji: pobřežní Akvitánii, Bretaň, západní Neustrii, Pikardii, Holandsko, Belgii, území podél Rýna, kolem Frankfurtu a zpět k Noyonu. Karlova polovina představovala jakýsi prstenec, v jehož středu byla větší a lidnatější říše Karlomanova. Chtěl-li Karel nová území, musel si je buď najít za mořem, anebo napadnout a porazit armádu svého mladšího bratra, kterému patřil zbytek Francie.

Z jihu navíc Karla ohrožovali muslimové, ze severu Sasové. S Karlomanem bylo nejméně práce (zemřel krátce po korunovaci), větší nebezpečí číhalo za hranicemi. Karlův cíl byl jednoznačný: obnovit a ubránit starou římskou říši. Proto toužil získat zpět například Langobardii (v Itálii) či Akvitánii (kde bojoval již jeho otec). A proto také vytáhl roku 778 do Španělska na Pampelunu a Zaragozu.

K této historické události se váže jedna zajímavost. Ze severu totiž tehdy opět zaútočili Sasové, takže Karel musel svou armádu stáhnout. V soutěsce u Roncevaux (Roncesvalles) došlo k vojensky nevýznamnému střetu, při němž zahynul Karlův synovec (některé prameny hovoří o jeho nevlastním synovi, jiné o dávném příteli) Roland. Jeho příběh se stal námětem Písně o Rolandovi.

Role Karla Velikého při šíření křesťanství

Španělsko sice Karel nakonec nedobyl (do Zaragozy se nikdy nedostal), ale na jiných územích byl úspěšnější. Tuhé a dlouhé boje sváděl zejména se Sasy. Usadil se na Rýnu a začal Germány obracet na křesťanství. Pod trestem smrti zakázal pohanské rituály, tisíce rodin nechával deportovat, křesťanství se pro ně stávalo jedinou možnou volbou. Druhou byla smrt. Karlova říše rostla, až dosáhla k Labi.

Odměna na sebe nedala příliš dlouho čekat. Vděčný papež Lev III. Karla o vánočním svátku 25. prosince 800 korunoval v římské bazilice svatého Petra na Karla Augusta - císaře Římanů. Pravda, jeden císař římské říše již zde byl. V Konstantinopoli. Nakonec však mezi oběma císaři došlo roku 812 k dohodě. Karel Veliký se považoval především za císaře křesťanů, nikoli za nástupce dávných římských císařů.

Korunovace nebyla úplnou samozřejmostí. Předcházela ji zvláštní událost, kterou bychom dnes mohli označit za vrcholné dílo diplomacie. Papež Lev III. se ocitl ve velmi nepříjemném postavení. Požádal Karla o pomoc. Karel v roce 800 vyhlásil před velkým shromážděním papeže za nevinnost samu a za právoplatnou hlavu křesťanství. Protože měl za sebou už mnoho vojenských úspěchů a v dané chvíli byl možná nejsilnějším panovníkem křesťanské Evropy, jeho pomoc papeže zachránila přinejmenším před sesazením. Lev III. se mu odvděčil, jak mohl nejlépe - císařskou korunou.

Nová římská říše

O tom, že Karel Veliký netoužil obnovovat dávné římské císařství svědčí i správa jeho země, která se té římské nepodobala. Ani nemohla. Říše byla zpustošena jednak dlouhými válkami, jednak nedávnými nájezdy muslimů a jejich vládou. Neexistovala úřednická správa podobná římskému systému.

Karlovi nejbližší služebníci se zároveň stávali i správci říše - dnešními ministry. V zemi panovala poměrně přísná hierarchie, nikoli nepodobná vojenskému systému. Válečník obdržel jako odměnu za své služby určité území a stal se jeho pánem. Byl podřízen vévodovi, hraběti nebo markýzovi (vládci nově zakládaných marek) a ten byl podřízen císaři. Tento model do jisté míry převzal rozvíjející se feudalismus.

Systém nefungoval vždy bez obtíží a to Karla Velikého donutilo vytvořit nový zákoník - takzvané Kapituláře. Některé se týkaly celého území, jiné řešily jen jeden konkrétní problém. Záležitosti, které nebyly obsaženy v Kapitulářích, bylo možno rozhodovat podle soupisu takzvaných Barbarských zákonů (poprvé sepsaný souhrn zákonů, které platily v říši již za Merovejců).

Karolinská renesance

S tvorbou jasnějšího státního zřízení a zákonů souvisejí i další aktivity Karla Velikého. Například školská reforma, či spíše vytvoření vůbec nějakého školského systému. Školy v té době byly pouze církevní, neřídily se žádným jednotným postupem. Karel Veliký požadoval, aby se všichni budoucí kněží a státní úředníci (kteří se ostatně ve své většině z řad kněžích rekrutovali) učili latinu, gramatiku, dialektiku, rétoriku, aritmetiku a astronomii. Sám se díky své píli naučil jen číst, psát neuměl, to ostatně nebývalo zvykem.

Znalost latiny byla i mezi kněžími poměrně omezená. V podstatě lze říci, že franská říše se latinsky učila od začátku. Vliv Říma je patrný i v písmu. Karel Veliký nechal nahradit merovejskou minuskuli takzvanou minuskulí karolinskou - latinkou.

Karel Veliký rozhodoval i o zdánlivých maličkostech. Například pravidelně stanovil cenu dobytka pro každý jednotlivý kraj. Ustanovuje jednotnou měnu a také paritu měn používaných - stříbrný denár o správné váze a s královským portrétem musí mít všude v království stejnou cenu a musí být všemi přijímán.

Významný byl i Karlův přínos v architektuře a stavitelství. Nejen tím, že podporoval nové stavby, změnu stavitelského stylu, který sice vychází a antiky, ale má i řadu nových prvků. Ze soupeření s východořímskou říší totiž vznikly Cáchy.

Franské říši chyběla skutečná metropole, jakou se na východě stala Konstantinopol. A Cáchy se Karlovi zalíbily. Jezdíval se sem koupat, jezdíval sem s Hermengardou, nabízely se zde skvělé lovecké revíry. Proto se král rozhodl vybudovat v Cáchách svůj královský palác. Bohužel dřevěný. Rozloha sídla však byla impozantní - přibližně dvacet hektarů.

Karel Veliký - král a manžel

Karel Veliký se možná prohlašoval za ochránce křesťanstva, ale to mu nebránilo mít několik manželek. Ještě v mládí zplodil syna (hrbáče Pipina) s Himiltrudou, kterou ovšem církev za Karlovu manželku neuznávala.

Krátce po nastoupení na trůn bylo zapotřebí zajistit Karlovi legitimního dědice. Úkolu se ujala jeho rozhodná matka Berta. A vybrala Hermengardu (někdy bývá uváděna jako Desiderata), dceru langobardského krále Desideria. S ní Karel uzavřel první legitimní sňatek.

Později Karel potkal Hildegardu, dceru švábského statkáře. Údajně se poprvé setkali na louce. Karel uviděl nádherného černého koně a chtěl ho koupit. Kůň však patřil Hildegardě, a protože byla krásná, zatoužil Karel více po ní. Zbavit se Hermengardy bylo snadné. Kerel Veliký s langobardským králem (jejím otcem) bojoval a porazil ho, i když hlavní zásluhu na tomto vítězství měl mor. Princeznu pak snadno prohlásil za zrádkyni a zapudil ji.

Hildegarda mu dala několik dětí - Pipina, který byl už v dětství korunován za langobardského krále, a Ludvíka, krále Akvitánie. K tomu ještě připočítejme staršího Karla, oficiálního nástupce svého otce. Hildegarda zamřela při porodu dcerky, která byla pokřtěna jejím jménem.

Po Hildegardině smrti se Karel, jako správný panovník, znovu oženil, tentokráte s Fastradou, s níž má další dvě dcery. tento sňatek byl skutečně především záležitostí státnickou. Fastrada byla dcerou franského vévody (z Germánie).

Po její smrti se Karel Veliký oženil naposledy - s Liutgardou, o níž historie mnoho neví. Snad jen tolik, že se jako první pokusila uznat Pipina Hrbáče za Karlova syna a podle toho se k němu i chovala. Do té doby žil Pipin jako nejhorší sluha, podle legendy v kuchyni. Nyní se stal zástupcem svého otce. Samozvaným. A jedním z jeho prvních činů bylo uvěznění Luitgardy, Karlových dcer a matky Berty. Karel poslal Pipina Hrbáče do kláštera v Prumu. Pokus o "státní převrat" byl zažehnán.

Rozdělení říše

Karla Velikého přežil jediný ze tří legitimních synů, Ludvík Akvitánský zvaný Pobožný nebo též Dobrotivý. Na trůn nastoupil roku 814 (Karel zemřel 28. ledna) a o tři roky později byl korunován císařem. Za jeho života obnovili své nájezdy vnější nepřátelé a říše upadala. Ludvík nebyl rozhodný ani silný panovník. Vládu svěřil v podstatě svým třem synům.

A když si Ludvíkovi synové - Karel Holý, Ludvík Němec a Lotar - rozdělili po mnohaletých sporech a válkách roku 843 ve Štrasburku říši na tři velmi nerovné díly (Francie pro Karla, Německo pro Ludvíka, Lotrinsko pro Lotara), byla říše rozdělena definitivně. Později vznikla na západě Francie, na východě Německo a uprostřed zůstal sporný koridor.

Štrasburská přísaha (pronášená románsky) se stala první starofrancouzskou písemnou památkou. A také posledním krokem, který definitivně smazal z mapy rozsáhlou a silnou říši císaře Karla, kterému historie přiřkla přídomek Veliký.

Další články

Eleonora Akvitánská výrazným způsobem spoluvytvářela svou dobu.
Evropská kuchyně v průběhu dějin.
Americký miniaturní kůň je nejnovějším chovatelským hitem.
Dědictví římského impéria přetrvává v mnohých oblastech až do dnešních dnů.
Vývěsní štíty lákaly zákazníky ke vstupu do obchodů nebo hostinců.
Němečtí vědci plánují naklonovat dokonalý vánoční stromek a splnit tím představy zákazníků.
Koupel je pro člověka čas odpočinku i očisty těla.

Karel Veliký je panovník, který na západě obnovil římskou říši.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů