Dědictví římského impéria

Odkaz římské říše, která zanikla před dávnými staletími, přetrval v kulturách různých národů do dnešních dnů. Jazyk Římanů, jejich právní systém, architektura i literatura ovlivnily a stále ovlivňují téměř každou současnou civilizaci.

Celsova knihovna v Efesu na území Turecka je připomínkou římského kulturního dědictví.

Quintus Horatius Flaccus byl špatný voják. Bojoval v občanských válkách na straně poražených, a když jednou zazněl povel "do útoku!", odhodil zbroj a utíkal přímo do rukou nepřítele. Po návratu do Říma získal pěkné místo městského úředníka. Neměl příliš práce, a tak mu zbýval čas na psaní poezie. Znal se s nejslavnějšími staviteli, sochaři, architekty, soudci a politiky té doby, přestože nikdy nezastával žádné významnější postavení. Když se jednoho dne roku 23 před naším letopočtem ohlížel za svým životem, usoudil, že jeho přínos poezii předčí veškeré úspěchy stavitelů i vojáků, které znal. "Stvořil jsem pomník bronzu trvalejší," prohlásil v epilogu třetí knihy "Ód".

Horatiova slova lze chápat nejen jako vyjádření nesmrtelnosti literatury, ale také jako vyjádření nesmrtelnosti římského impéria. Říše sama sice svou historii uzavřela, ale její dědictví slouží lidstvu dodnes.

Dědictví latinského jazyka

Specifickou ukázkou trvajícího římského dědictví jsou jazyky. Málokdo dnes mluví a píše plynně latinsky, ale slova latinského původu používáme běžně a většině z nich bez problémů rozumíme.

Celý západní svět píše latinkou, abecedou, kterou nám dali Římané. Velká písmena, jaká právě čtete, znali Římané již šest set let před naším letopočtem, o devět set let později se začala používat i písmena malá. Jediná významnější změna se udála ve středověku, kdy se objevilo samostatné písmeno J, které se vyvinulo z I, a písmeno V se rozdělilo na tři samostatné tvary U, V a W. (Proto na starých nápisech vidíme vytesáno IVLIVS místo dnešního JULIUS.)

Racionální a pragmatická latina sloužila dlouhá století jako univerzální světový jazyk, později se zachovala alespoň jako jazyk církevní. Z latiny se vyvinula řada dalších jazyků, proto studium dvě tisíciletí staré řeči může dnešním lingvistům tolik usnadnit učení se řeči jiné. Tento stav je nejvýraznější u jazyků románských, které se z latiny vyvinuly přímo, zanedbatelný není ani v případě angličtiny. V evropských jazycích jiného původu nalézáme často odkazy latinské gramatiky a na celém světě se používají nejrůznější internacionalismy, jež pocházejí z převážné části z řečtiny a latiny. Slova a slovní spojení jako alma mater, alter ego, habeas corpus, persona non grata, per capita, sui generis, vice versa jsou jen malou připomínkou.

Dědictví římského právního systému

Druhým významným dědictvím římského impéria současnosti je zákonodárný systém. Koncept pasaného zákona jako ochránce individua před jiným člověkem i před neomezenou mocí státu převzali Římané od Řeků. Teprve oni jej však uvedli v život.

Psané zákonodárství je pro západní svět něčím samozřejmým, co každý z nás považuje za přirozenou podmínku existence civilizace. Ve skutečnosti ale zákon snažící se obsáhnout každý detail života společnosti lidské bytí nijak nepodmiňuje. Jako příklad může posloužit jiné velké impérium minulosti, Čína. Konfucius a jeho žáci psaným zákonům nedůvěřovali. Podle jejich názoru nemohla žádná sebeobjemnější kniha postihnout všechny možné životní situace. Rozhodli se proto spoléhat na přirozené dodržování etických norem a lepší část lidské povahy, důvěřovat člověku a tomu, že svým chováním neohrozí celou společnost. Dokonce i dnes je psaná smlouva ve východoasijských zemích jevem spíše zřídkavým (mimo země bývalých států britské koloniální říše, kde začala do určité míry platit evropská pravidla).

Ani Římané však nespoléhali pouze a jedině na psaný zákon. "Corruptissima republicae, plurimae leges - čím horší stát, tím více má zákonů," prohlásil Tacitus. Přesto se obyčejní občané raději spoléhali na psané právo než na své vládce, kterým nebyly cizí žádné lidské nectnosti. A tak své vládce donutili k sepsání prvních závazných pravidel - zákoníku. Dvanáct tabulek prvního zákoníku vzniklo roku 450 před naším letopočtem. Tato pravidla byla doplňována po celé následující tisíciletí, aby vyústila v zákoník císaře Justiniána roku 534 našeho letopočtu. Jeho dílo posloužilo jako základ západního zákonodárství.

Argumentace ad hominem

Nejznámějším právníkem Římanů je bezesporu Cicero. Techniky, které u soudu používal, inspirují advokáty i žalobce dodnes. Jednou z nich je například postup zvaný praeteritio (ad hominem - namísto argumentu útok proti osobě), což bychom mohli označit jako postup "ale tím se nebudeme zabývat". Cicero při něm dokázal podlomit důvěru v protivníka, aniž přestal zdůrazňovat, že nic takového nemá v úmyslu. Celý postup mohl vypadat asi takto: "Dnes se zaměřím pouze na nevinu svého klienta a nebudu se naprosto zabývat skutečností, že pan žalobce je nebezpečný šílenec, který bije svou ženu a okrádá starce."

Dalším Cicerovým postupem je ad misericordiam, volání k soucitu. Cicero přivedl před soudce zdrcenou manželku obviněného a jejich plačící děti, aby tak dokázal, že není možné zničit tuto příkladnou rodinu odsouzením otce a manžela. Pokud by snad obžalovaný byl bezdětný, vždy se dalo najmout pár dobrovolníků, kteří tuto roli sehráli.

Římské dědictví v americké kultuře

V dobách římské republiky (509 až 49 př. n. l.) určovala vznik zákonů přesně daná pravidla. Návrh zákona musel nejprve projít shromážděním občanů zvaným comitia a pak byl postoupen reprezentantům vyšší třídy, senátu. Když o mnoho století později vznikal na území amerického kontinentu nový státní celek - Spojené státy americké, vzali si zakladatelé za svůj vzor právě římský model. Sněmovna reprezentantů je shromážděním občanů států. Senát byl původně shromážděním elity národa (teprve podle 17. dodatku americké ústavy z roku 1913 jsou do senátu voleni i "obyčejní" občané).

Vliv Římanů však není patrný pouze v legislativním uspořádání USA. První obyvatelé Spojených států s oblibou zdůrazňovali paralely mezi svými hrdiny a hrdiny Říma. V Národním muzeu americké historie ve Washingtonu lze dodnes spatřit sochu George Washingtona v tóze a sandálech. Philip Freneau ve své patriotické ódě "Americká svoboda" popisuje Washingtona jako "římského hrdinu".

Dokonce i budova amerického Kapitolu nese zřetelné známky římské inspirace. Mohutné bílé mramorové sloupy, vznešená klenba ve středu budovy, široká krytá sloupořadí jsou typickou ukázkou římské architektury.

Stavitelé a budovatelé

Římané byli skvělí stavitelé. Učili se od Řeků, ale jejich stavitelské umění zdokonalili. Jejich přínosem pro budoucnost je mimo jiné nový stavební materiál, který nazývali caementicum - směs sopečného popela, vody a vápna s drtí kamene či cihel pro přidání pevnosti a barvy. Byl to první skutečně pevný materiál, který dovoloval rozlehlé stavby, a především klenby. Římské oblouky, dómy a podobné stavby mohou stát bez opory masivních sloupů, typických pro stavby řecké.

Racionálně uvažující Římané nestavěli své domy náhodně. Každý měl přesně určené místo v plánu města které by mu dalo co nejlépe vyniknout. Mimochodem, umění plánovat výstavbu města je také dědictvím, které nám zanechal Řím.

Římská města byla rozplánována do nejmenších detailů. Spletitá síť křižujících se ulic měla přesně určená pravidla. Široké bulváry pravidelně oživují menší či větší parky, na předem daných místech stojí chrámy nebo náměstí. Města v koloniích jsou všechna stavěna podle jednotného stylu - rozlehlé kolmé ulice, z nichž každá pátá je znatelně rozšířena. A uprostřed města forum. Plán Pierra L'Enfanta, který navrhoval stavbu města Washington, má s římským městským plánováním mnoho společného. Opět široké, rovné ulice a pravidelné kruhy, v jejichž středu je náměstí, případně významná budova.

Římské město

Každé město římského impéria, bez ohledu na svou vzdálenost od Říma, mělo nárok na kompletní infrastrukturu. Všude lze spotřit obrannou zeď, vstupní triumfální oblouk, dlážděné ulice, mozaikové chodníky, mramorovou halu, kde se scházela místní rada a kde se přijímaly oficiální návštěvy, majestátní chrám k uctívání římských i místních bohů. Ve většině měst nechyběl ani trh na centrálním náměstí, který se soustřeďoval kolem kašny uprostřed.

Kašny a fontány představují další rys pro Římyny typický. Bývaly tak nádherné, že inspirovaly mnohé básníky, i když byl jejich účel především praktický. Římané si vytvořili dokonalý klimatizační systém. Vypozorovali, že pokud rozlijí vodu do ulic, její vypařování z rozpáleného kamene ochladí okolní vzduch, a začali toho záměrně využívat (na stejném principu pracují klimatizace dodnes).

Hlavní účel fontán byl hydraulický. Voda se do města přiváděla z okolních kopců akvadukty. Někdy musela urazit i přes třicet kilometrů, je tedy zákonité, že takový proud nabral cestou značnou sílu. Velké fontány se stavěly v místech, kde se akvadukt napojoval na městský vodovod. Nejslavnější evropská fontána, římská Trevi, je kupříkladu zakončením jedenadvacet kilometrů dlouhého akvaduktu Aqua Virgo.

Většina domů ve městech neměla vlastní koupelnu, v každém městě však existovaly lázně. Nabízely prameny a bazény o různé teplotě - frigidarium, tepidarium a caldarium. Každý si mohl vybrat.

Nedaleko lázní býval veřejný dům, zdobený většinou velmi názornými kresbami, jež představovaly jakousi nabídkovou listinu. Kdo měl zájmy spíše v jiných oblastech, mohl navštívit městský park, gymnázium (tělocvičnu) nebo knihovnu.

Římané používali mozaiky s oblibou a všude. Známé je dláždění chodníků, stejně tak časté bylo zdobení stěn, podlah, stropů i stolních desek. Používalo se cokoli, od nejprostších geometrických vzorů po složité umělecké obrazy.

Dokonalé nejsou pouze jejich náměty, ale i zpracování. Slavná nástěnná mozaika z Pompejí představující bitvu Alexandra Velikého s Peršany byla vytvořena z jednoho a půl milionu kousků, z nichž každý byl vyřezán přesně pro toto dílo.

Římské impérium - střed světa

Římské impérium v době svého největšího rozmachu ovládalo téměř celé Středozemí. Pod jeho vládu spadalo Turecko, Sýrie, Palestina, Egypt, Maroko, Tunis, sever Alžírska a Libye, v Evropě pak Španělsko, Portugalsko, Francie, Belgie, Anglie, jih Německa, Rakouska a Balkánský poloostrov.

Nejsevernější hranici římského impéria ohraničovala Hadrianova zeď. Císař Hadrianus ji nechal vystavět roku 122 našeho letopočtu, aby podle slov životopisce "oddělil Římany od barbarů" na severu. Zeď se táhne do délky téměř sto dvaceti kilometrů, její původní výška byla čtyři a půl metru. Na sever od ní, v dnešním Skotsku žili Keltové.

Stopy římského osídlení nalézáme i na severu Afriky. V Tunisku dodnes stojí zříceniny akvaduktu, který vedl z hory Zaghouan až do osmdesát kilometrů vzdáleného Kartága.

Největšího rozkvětu dosáhla africká města za vlády císaře Septima Severa, který se jako první římský císař narodil na africkém území, v Libyi. Svědectví o někdejším bohatství nabízí zachovalé divadlo v Leptis Magna v Libyi.

Podobných důkazů velikosti římského impéria nalézáme va Středozemí bezpočet. Římské impérium představovalo ve své době skutečně supervelmoc. I když velikost římského impéria nakonec pomohla i k jeho zániku, jeho dědictví přetrvalo.

Další články

Turecké lázně hammam mají svůj původ v římských lázních.
Barvy ovlivňují naše pocity a nálady.
Pamukkale Turecko je turisticky atraktivní destinací s proslulými kaskádovitými jezírky.
Jak se rodí kopec - Jakým způsobem vznikly kopce, svahy, stráně a další tvary naší krajiny?
Vinná réva byla ve Středozemí pěstována již v dobách římského impéria.
Vodovody a jejich historie.
Římští gladiátoři se dělili do několika základních skupin.
Golfský proud udržuje v Evropě mírné klimatické podmínky.
Parní lázeň se objevuje nezávisle na sobě v různých končinách světa.
Voda, které na různých místech světa není dostatek.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů