Parní lázeň

Historie parní lázně sahá daleko do minulosti. Používali ji již Aztékové, Mayové, severoameričtí Indiáni, staří Řekové i Římané. V každé oblasti sloužila parní lázeň k trochu jinému účelu a měla jiný název. Plnila funkci tělesné či duševní očisty, relaxace a společenského vyžití.

Dávno předtím, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, používaly domorodé civilizace parní lázeň jako jeden z nejdůležitějších rituálů. Sloužil k duševní očistě a komunikaci s božstvy. Siouxové z Velkých plání mají svůj obřad zvaný inipi, u Aztéků se parní lázni říká temazcal, u Mayů zumpulche.

Parní lázeň temazcal v Mexiku. Oheň na ohřívání kamenů se udržuje venku.

Základní stavební strukturou parní lázně je kruh jako symbol země. Vchod je orientován k východu, odkud podle tradiční víry přichází světlo moudrosti. Dveře jsou nízké, aby se každý musel na výraz pokory při vcházení sehnout. Temný a vlhký vnitřek lázně evokuje mateřské lůno, v obecnější rovině matku Zemi. Indiánský rituál parní lázně řídí šaman, jemu přísluší manipulovat s velkými kameny, které rozpálil na ohništi a posléze polévá vodou s macerovanými posvátnými bylinami. Podle amerických Indiánů obsahují takové rostliny energii, která se při pálení uvolňuje a vyživuje tělo i ducha. Siouxové používají listy pelyňku k zažehnutí ohně pod kameny, cedrový dým uvnitř parní lázně k vyhánění zlých duchů a šalvěj k pročištění vzduchu. Mexičtí šamani pálí kopál, pryskyřici z některých tropických stromů, k očištění prostoru lázní i zůčastněných osob. Dále se používají listy rozmarýnu, bazalky, tymiánu a dalších bylin.

Siouxká parní lázeň

U Siouxů předchází parní lázeň inipi slunečnímu tanci, velkému rituálu, který Indiáni věnují Wakan-Tankovi neboli Velkému duchu. Lázeň probíhá ve velkém stanu, který se podobá obytnému týpí, ale pro jeho stavbu platí přesná pravidla. Kostru tvoří dvanáct až šestnáct mladých vrbových kmenů zaražených do země a potažených bizoní kůží. Rituálu se může účastnit šest nebo sedm osob najednou. Jako první vchází do stanu medicinman s posvátnou dýmkou. Rozprostře po zemi šalvěj a poté obejde stan po směru slunce a posadí se na východě čelem ke vchodu. Na ohniště položí tabák jako symbol čistoty. Teprve poté mohou vstoupit i ostatní účastníci. Každý z nich pověsí na hlavní podpěrný kmen stanu nějaký rituální předmět z kosti, bizoní kůže nebo orlích per. Kameny rozpálené na ohništi vně stanu jsou přeneseny dovnitř vidlicovou holí. První kámen je věnován Velkému duchu, ostatní čtyři jsou orientovány do čtyř světových stran. Poté je stan hermeticky uzavřen, rozžhavené kameny polité vodou jej naplní parou a začíná parní lázeň.

Mayská parní lázeň

Tradice parní lázně je v mayské kultuře velmi stará. Archeologické vykopávky v mexickém Chichen Itzá a v guatemalských Piedras Negras a Tikalu odhalily několik kolektivních parních lázní ze sedmého nebo osmého století.

Zumpulche postavené z kamene a pokryté střešními taškami tvořilo součást chrámového komplexu a stálo nedaleko prostranství na rituální míčové hry. To naznačuje, že parní lázeň byla vyhrazena mayské elitě. Horko v lázni udržovala pec, která přiléhala k místnosti na pocení. Kromě těchto rituálních lázní existovly i malé soukromé zumpulche u obytných domů. Mayské rodičky měly ve zvyku absolvovat parní lázeň s léčivými bylinami před porodem i po něm. Někdy v lázni i rodily za asistence léčitelky (curandera), která je masírovala a podávala jim posilující nápoje. Člověk, jemuž byla přestřižena pupeční šňůra v lázni, se měl v dospělosti často vracet a nabízet bohyni parní lázně obětiny.

Aztécká parní lázeň

Je velmi pravděpodobné, že Aztékové prvky parní lázně přejali od Mayů. Původ a označení slova temazcal nejsou zcela jasné. Někdy je tímto výrazem označována mayská parní lázeň, jindy aztécká a někdy se vztahuje na většinu středoamerických civilizací. Předkolumbovské kodexy psané na kůře uvádějí, že obyvatelé aztéckých měst se denně koupali v okolních jezerech, řekách a kanálech a před koupelí často využívali parní lázeň. Aztéčtí lékaři radili pocení v lázni jako prostředek k léčbě nervových či horečnatých onemocnění, kožních problémů, revmatismu i jako rekonvalescenci po úrazu.

Tak jako u Mayů i Aztéků existovaly lázně kolektivní pro šest až deset osob a soukromé u obytných domů. Většinou šlo o drobné stavby z kamene nebo vepřovic. Oheň byl neustále udržován na vnějším ohništi. Pára se získávala poléváním žhavých kamenů nebo rozpálené zdi přiléhající k ohništi. Také aztécká parní lázeň hrála důležitou roli při přivádění dětí na svět. V současné době se z obnoveného temazcalu stává módní trend. Návštěvu této parní lázně nabízejí svým zákazníkům mnohé cestovní kanceláře jako nevšední zážitek.

Parní lázeň v Evropě

V antickém Řecku existovala tradice terapeutických parních lázní od pátého století před naším letopočtem. V této souvislosti je třeba zmínit slavného lékaře Hippokrata (460 až 337 př. n. l.). Byl přesvědčen, že zdraví je otázkou rovnováhy, a proto navrhoval k udržení tělesné harmonie střídání studených a teplých koupelí. Při horečkách, revmatických bolestech nebo migrénách doporučoval pouze teplé koupele, na zápal plic radil parní lázeň. Lakedaimoňané ze Sparty si v parní lázni zahřívali svaly před cvičením.

Dějepisec Herodotos popsal roku 425 př. n. l. užívání parní lázně u Skythů, jejichž území odpovídá dnešní Ukrajině. Podle jeho líčení Skythové o sebe opřeli tři velké klády, které pevně obalili vlněnými oděvy, takže vytvořili jakýsi stan. Do nádoby s vodou umístěné uprostřed stanu poté vhodili doběla rozpálené kameny. Podle Herodota bylo ve stanu tolik páry jako v žádné řecké parní lázni. Tradici lázní je možné pozorovat i u eskymáckých Inuitů nebo ve Skandinávii, zejména ve Finsku. Pověstnou saunu zde více než dvě tisíciletí praktikovaly kočovné kmeny chovatelů sobů.

Římské parní lázně

V oblasti Středozemního moře vzkvétala tradice parní lázně především v době Římské říše. Římané jí přisuzovali funkci hravou a společenskou. Chodili si do ní večer odpočinout a nechat se masírovat, česat, holit apod. Víme, že kolem roku 200 př. n. l. existovaly jak lázně veřejné řízené státem - thermae, tak menší lázně soukromé - balnea. Některé luxusní římské vily byly vybaveny vlastním zařízením složeným ze samotné lázně a prostoru na studené sprchy. Existovaly dva typy těchto lázní: vlhké tepidarium s parou a suchá lázeň sudatorium. Z veřejných lázní se postupem času stalo multifunkční zařízení, kde se hrály i společenské hry.

Hammam

Když Římská říše zanikla, postarala se o udržení tradice parních lázní ve Středomoří arabská kultura. Už prorok Mohamed přisuzoval parní lázni nejednu dobrou vlastnost. V sedmém století tak vznikl hammam jinak nazývaný také maurská nebo turecká lázeň. Pro muslimy představuje hammam místo uvolnění a pěče o tělo, ale vzhledem k tomu, že většinou tvoří přístavek k mešitě, také místo rituální očisty před motlidbou. V období Osmanské říše v šestnáctém století vyrostly stovky hammamů v istanbulských palácích. Pro sultány byla lázeň synonymem přepychu, klidu a rozkoše.

Hammam inspirovaný římskou lázní se skládá z několika místností. První slouží k odložení oděvu. Na ni navazuje el barranai - chladná místnost pro odpočinek, el ousti - temperovaná místnost a el dakli - teplá místnost, v níž teplota dosahuje 45 °C a vlhkost vzduchu až 100 procent. V lázni se používá k drhnutí těla žínka a černé mýdlo na bázi olivového oleje. Provádějí se zde masáže celou řadou aromatických olejů nebo se člověk může potřít jílovitou hlínou, která zjemňuje pleť, či si zpevnit vlasy hennou. V představách Evropanů vzbuzovaly turecké a arabské lázně bujnou představivost. Básník Théophile Gautier přirovnal hammam k pozemskému ráji. I přesto, že ženy a muži nemohou být podle islámské tradice ve stejné místnosti.

Parní lázeň dnes

Parní lázeň je celosvětovým fenoménem. Objevuje se nezávisle na sobě v různých končinách světa. V Asii se dodnes používají s oblibou, zejména v Číně a v Japonsku, jako součást přírodní léčby. Japonci znají tři druhy lázní: juro (soukromé lázně),sento (veřejné lázně) a onsen (lázeňské středisko). O víkendech jsou tato zařízení plná. V Indii má parní lázeň duchovní rozměr: člověk se v ní zbavuje tělesné špíny, která brání v duchovním růstu.

Sauna ve Finsku je součástí každodenního života. Na pětimilionové obyvatelstvo tam připadá zhruba milion saunovacích zařízení. Na finském venkově vlastní každá rodina svou dřevěnou saunu umístěnou na břehu jezera nebo jiné vodní plochy. V městských aglomeracích existují kolektivní sauny sloužící hlavně k utužování a navazování společenských vztahů. Je běžné, že Fin pozve svého zahraničního hosta nejdříve do sauny. Je to dobrá příležitost k nenucenému rozhovoru a vzájemnému poznání. Společné parní lázně či sauny jsou stále oblíbenější v Německu a jejich obliba roste po celé Evropě.

Další články

Termální lázně onsen spojují tradiční japonské hygienické návyky s prostou relaxací.
Koupel je pro člověka časem odpočinku, během něhož se naše tělo osvobozuje od tíhy a zakouší slastné pocity.
Voda
Čaj je kulturní nápoj.
Olivový olej je typickou součástí středomořské i arabské kuchyně.
Rostliny a lidé - Zelené rostliny jsou potěchou lidských smyslů.
Korejský ženšen

Historie parní lázně sahá daleko do minulosti. Používali ji již Aztékové, Mayové, Řekové i Římané.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů