Haithabu město Vikingů

Haithabu, město Vikingů, které zaniklo před devíti sty padesáti lety, bylo znovu objeveno v roce 1897.

Haithabu město Vikingů V roce 1897 objevili archeologové starou metropoli Vikingů - Haithabu. Sto let výzkumů podává podrobné svědectví o jejich životě, ale mnohé dodnes zůstává záhadou.

Napohled obyčejnou louku kdesi ve Šlesvicku na severní výspě Německa obepíná půlkruhový třináct set metrů dlouhý val. Pro Kurta Schietzela ze Šlesvického archeologického muzea tato louka představuje totéž, co pro Schliemanna Troja.

Pod travnatým terénem se skrývá Haithabu, legendární město Vikingů. Zaniklo před devíti sty padesáti lety a znovu bylo objeveno před více než sto lety v roce 1897.

Bohaté nálezy

Z raně středověké metropole, která mívala více než tisíc obyvatel, archeologové odkryli zatím jen nepatrnou část. Počet nalezených artefaktů, které jsou uloženy v depozitáři zámku Gottorf, jde do statisíců. Jejich zpracování zabere nejméně dalších patnáct let. Spolu s vyhodnocováním nálezů bude pokračovat i boj odborníků proti tvrdošíjně zakořeněným představám široké veřejnosti. Podle nich měli Vikingové zrzavé plnovousy, srkali medovinu z rozpolcených lebek nepřátel a nosili přilby s býčími rohy. Co vůbec pohledávali na této louce u zálivu Haddebyer Noor, spojeného s říčkou Schlei? Vikingové patří na širé, bouřemi bičované moře a na dračí čluny s červenobílými plachtami.

Kurtz Schietzel tvrdí, že to jsou romantické představy devatenáctého století. Staří Skandinávci nebyli pouze zuřiví nájezdníci. Z pětadevadesáti procent to byli pokojní rolníci a rybáři. Často vedli nuzný život, ohrožoval je hlad, nemoci a rozmary počasí. "Statisticky vzato měli jen čtyři ze čtrnácti novorozenců šanci dožít se deseti let, věk dospělých dosahoval dvaceti až třiceti let. Rozhodně nenosil žádný Viking na přilbě rohy.

Obchodní artikl - otroci

Plenící oddíly tvořily jen malé procento Vikingů. Obraz života prostých suchozemců byl dlouho nejasný. Výzkumy v Haithabu ho pomohly upřesnit a poskytnout nové pohledy. "Haithabu je velké město na samém konci světového oceánu," poznamenal arabský obchodník At-Tartuši kolem roku devět set šedesát pět. V té době měla osada za sebou již sto padesát let existence. Obchodníky lákalo především zboží, které z dnešního pohledu nedělá městu přílišnou čest. At-Tartuši přijel z muslimy ovládaného Španělska nakupovat otroky.

Na tržišti v Haithabu byli zajatci vyhledávaným zbožím. Často to byli zavlečení křesťané, které Vikingové prodávali do arabských chalifátů za pevné směnné kurzy. Za čtyři ženy se platilo osmi sty dvaceti gramy stříbra. Nebo také košilí z železných kroužků, která představovala nejnákladnější módní doplněk tehdejší doby.

"Obyvatelé města," píše dále At-Tartuši, "uctívají Siria, s výjimkou malého množství křesťanů, kteří tu mají svůj kostel. Jejich hlavní potravou jsou ryby, neboť těch je tam hojnost. Když se narodí děti, hážou je někdy do moře, aby ušetřili na výdajích. Nikdy jsem neslyšel drsnější zpěv než u oněch Šlesvičanů. Z jejich hrdel vychází bručení podobné psímu štěkotu, ale mnohem zvířečtější."

Město Haithabu

Haithabu muselo zcestovalému Arabovi skýtat opravdu zdrcující obraz, zvláště pokud si ho srovnal s paláci z mramoru a alabastru, na které byl zvyklý ve své vlasti.

Jak to tenkrát vypadalo? Bažinu protínaly cesty zpevněné hatěmi a kůly. Člověk na nich musel dávat pozor, aby se nesesmekl do řídkého bahna kolem. Cestu prošlapalo nesčetné množství párů zkřehlých nohou, zabalených do promáčené kozí kůže.

Mlžným oparem proniká bušení kladiv z kovárny, ostření čepelí, dočišťování hrubých tvarů kuchyňské keramiky z mastku i pokřik dětí, nadávky dospělých, blábolení opilců a chrochtání prasat, bučení krav, štěkot psů a pípání kuřat. Do toho zní směsice nářečí a jazyků - Frízů, Dánů, Švédů, Norů, Franků, Sasů i Slovanů.

Ve vzduchu se mísí zápach zvířecích a lidských výkalů, louhu koželuhů, roztoků barvířů i štiplavého dýmu z hořící rašeliny a dobytčího trusu. Protáhlé chaty stojí na parcelách oddělených vyplétanými proutěnými ohradami. Slaná voda z blízkého moře prolíná do koryta potoka, v němž zahnívají ohlodané kosti a zbytky sleďů. Slouží rovněž jako místo přirozené potřeby obyvatel osady.

Stěny z vrbového proutí jsou omazané jílem a skuliny utěsňuje mech. Dovnitř proniká lezavý chlad. Okna neexistují, nanejvýš malé otvory, někdy zakryté mléčně průsvitnou blánou z vepřového měchýře. Zámožnější obchodníci žijí v patnáct metrů dlouhých a šest metrů širokých domech spolu s kuřaty a selaty.

Drsnému životu odpovídaly drsné mravy. Vikingové byli při nájezdech nemilosrdní, ale neměli slitování ani s viníky ve vlastních řadách. Zloděje a vrahy čekalo ukamenování nebo utopení v močálech a stejně se vedlo těm, kdo sáhli na čest vikingským ženám. Vězení neznali, rozsudky vynášel "thing", shromáždění svobodných mužů. K nejtěžším trestům patřilo vyobcování z rodového společenství, neboť lesním psancům nesměl nikdo pomáhat a ti v osamocení zahynuli.

Vikingské výpravy

Námořní piráti začali plnit stránky letopisů od devátého století. Zuřivými mořskými vlky, metlami lidstva nebo Normany (lidmi ze severu) je nazývali franští kronikáři. Souhrnný název Viking neoznačuje národnost, ale způsob života člověka, který se vydal na "viking", na lup. S přelomem století se náhle jejich dračí lodě vynořily všude. Švédští Varjagové se po Ladožském jezeře dostali do Novgorodu, po Dněpru do Černého moře. Norové brázdili severní Atlantik a přistáli na Hebridách, Faerských ostrovech, Shetlandech a v Irsku. Kolem roku osm set šedesát dorazili na Island, kde místo slibovaného "mléka a strdí" našli hrozící vulkány a pustá lávová pole. Dánové, kteří se vydali na viking, se přeplavili do Anglie, drancovali Frísko, dostali se po Labi do Hamburku, po Rýnu do Kolína a po Seině do Paříže. Nezastavili se ani před severoafrickým pobřežím a ve Středozemním moři se později usadili na Sicílii.

Výkupné

Proč Vikingové podnikali nájezdy? Vědci uvažují o relativní přelidněnosti, touze po kořisti nebo politických sporech, které vyháněly velmože s družinami ze země. Faktem je, že jejich expanze podpořila obchodní výměnu a uvedla do oběhu velká množství dosud tezaurovaných drahých kovů. Přepadali kláštery, kde se zmocňovali cenných relikvií a klášterních pokladů a pak je proměňovali ve zlomkové stříbro, hlavní směnnou jednotku té doby. Značné množství stříbra přinášel poplatek vybíraný v Anglii, takzvaný danegeld, nebo výkupné za prominentní zajatce. Arcibiskupa canterburského dánští dobyvatelé takto "ocenili" na dvanáct tisíc kilogramů stříbra. Jeho příbuznému se dvanáct tun zdálo přece jen příliš, a tak šetrnost stála arcibiskupa život.

Přístav Haithabu

Bohatá kořist nebyla vše. Vikingové potřebovali vik, přístav s obchodním zázemím, kde by mohli získané hodnoty směňovat. Místo jako Haithabu. Jutsko, kraj temných lesů, rozsáhlých bažin a plochých vřesovišť, leželo na křižovatce nejfrekventovanějších obchodních cest. Haithabu, v překladu "město na vřesovišti", prožívá zázračný boom. Na jeho tržišti jsou k mání mroží kly z Grónska, čedičové mlýnské kameny z pohoří Eifel, mastek z Norska, jantar z Pobaltí, švédské železo, fríské sukno, hrnčířské zboží a meče z Porýní, zkrátka cokoliv z oblastí pod vikingskou kontrolou.

Při průzkumu bývalého přístavu objevili archeologové zbytky mol a přístavních můstků. U těchto až čtyřicet metrů dlouhých "nákupních pultů" mohli obchodníci přímo ze zakotvených lodí nabízet zboží. Potápěči zjistili, že přístav byl chráněn půlkruhovou palisádou se dvěma vjezdovými branami. Po čtrnáctileté přípravě byla vyzdvižena i dříve objevená válečná loď, která mohla pojmout až padesát bojovníků. Dnes je umístěna v muzeu Haithabu.

Cesta objevené vikingské lodi z bahna dávného přístavu do dnešního muzea Haithabu nebyla snadná. Na počátku připomínaly jednotlivé části spíš nasáklou papírovou hmotu. Prvním krokem bylo uložení vyzvednutých zbytků do lázně s čistou vodou z vodovodu, "nejlepší konzervační látky", jak tvrdí vrchní konzervátor, inženýr Roland Aniol. Následovala dva roky trvající lázeň, při níž všechny póry dřeva prostoupil polyetylenglykol a rozšířil je do původní podoby, v závěrečné fázi byl opět vytěsněn v přetlakové komoře. Výsledkem je lehká, ale pevná struktura konzervovaných dřevěných částí lodi. Po sestavení a nalakování jednotlivých dílů mohou návštěvníci muzea obdivovat technické umění dávných tesařů, kovářů a dalších profesí středověkých leděnic.

Tajemství navigace

Loď a Viking k sobě patří jako kůň a stepní kočovník. Již předchůdci dnešních Norů v době bronzové zobrazovali lodě na stěnách jeskyní. Jarlové, vikingští náčelníci, byli na cestu do Walhaly, nordického ráje padlých bojovníků, vybavováni loděmi. Někdy v jejich hrobech najdeme i usmrcené otroky, kteří jim měli sloužit při posmrtných hostinách boha Odina.

Člun typu knorr unesl až čtyřicet dřevěných vodotěsných sudů, které Vikingové používali k přepravě zboží. Při ponoru jednoho metru dosahoval rychlosti pěti až sedmi uzlů. Pokud člun překonával suchozemský úsek (po přitesaných kmenech stromů), bylo možno sklopit stěžeň. Lodní kýl pomáhal udržovat rovnováhu na vlnách a zlepšovat ovladatelnost při průjezdu peřejemi. Za bezvětří se chopili práce veslaři, jinak umožňovala pohyb lodi pravoúhlá plachta, připevněná lany z kroucené kůže.

Řada detailů tehdejšího mořeplaveckého umění zůstává obestřena tajemstvím, například navigace. Přibližnou polohu zřejmě pomáhalo určovat Slunce, Měsíc a hvězdy. Zatím nebyl nalezen žádný přístroj, který by mohl sloužit jako kompas. Vikingské lodě se většinou držely pobřeží. Cestu určovaly význačné orientační body nebo zkušený mořeplavec, který trasu vícekrát absolvoval. Ujetá vzdálenost se odhadovala podle rychlosti (určené podle tvaru brázdy za kýlem lodi) a času stráveného na cestě. Potravou bylo naložené maso, slanečci, voda ze sudů a husté mléko. Pokud někdo během plavby zemřel, byl odevzdán mořským vlnám.

Moderní Vikingové

Harm Paulsen z muzea Haithabu se studiu Vikingů věnuje i ve volných chvílích a o víkendech. Občas sám převezme roli Vikinga, aby na vlastní kůži poznal, co to obnáší. Experimentální archeologie, tak zní odborný název jeho zvláštní záliby. Nespokojí se s popisem a zkoumáním nálezů, ale chce vědět, jak byly používány a jak vznikaly. Vyzbrojen pouze sekerou vyrobil desítky monoxylů, člunů vydlabaných z jediného kmene. Na třímístnou loď mu stačí třiapadesát pracovních hodin.

Haithabu mincovna severu

Profesor Kurt Schietzel sice přiznává experimentální archeologii určité místo, avšak za hlavní zdroj poznání považuje komplikované a časově náročné statistické vyhodnocování získaných nálezů. "Archeologie, to je vlastně shromažďování dávného odpadu," říká a posílá své návštěvníky do dílen gottorfského zámku, na pracoviště Jörga Frische, který je správcem kostnice, tedy archeologicko-zoologického pracoviště. Jeho prostory jsou plné kostí lýtkových, patních, vřetenních i jiných. Všechno, co v dobách Vikingů v okolí Haithabu běhalo nebo létalo, je tu pěkně vyrovnané v zásuvkách nespočetných skříní nebo rozložené na stolech. Celkem třicet tisíc součástí různých skeletů.

Během své třicetileté činnosti Jörg Frisch identifikoval a k dalšímu zkoumání předal na dvě stě dvacet tisíc kostních fragmentů. Biologové je elektronicky zvážili, digitálně proměřili, pečlivě prozkoumali pod stereomikroskopem a zařadili pod příslušným evidenčním číslem.

Z čeho vlastně obyvatelé Haithabu, kvetoucího tržiště severní Evropy, žili? "Především tam vládl nedostatek," říká profesor Schietzel a uvádí Haithabu jako příklad ekologické katastrofy. Během tří generací obyvatelé vykáceli okolní lesy, až zbylo jen holé vřesoviště. Zvěř odtáhla, půda se vyčerpala a město bylo odkázáno na přísun zboží po vodě, bez něhož by vyhladovělo. Přechod k poskytování služeb (sem řadíme i řemesla) a nákup potravin zvenčí můžeme brát i jako znak urbanizace. Stejně jako vznik první severoevropské mincovny v roce osm set dvacet pět.

Ozdoby

Obyvatelé Haithabu nebyli boháči. Přesto se i tam našlo několik menších pokladů. V trezoru muzea bychom objevili krásnou zlatou sponu s jemnou granulací a filigránovým vzorem. Mezi městskými řemeslníky byli řezbáři paroží a kostí. Svědčí o tom desetitisíce nálezů opracované i neopracované rohoviny a zlomky kostí. Ozdobné jehlice, přesleny, hrací kameny a především hřebeny, jediné prostředky v boji s obtížným hmyzem ve vlasech, vycházely z haithabských dílen, aby zdobily místní honoraci. Ze dna přístavu byla vyzdvižena i celá kolekce dvaačtyřiceti forem pro sériovou výrobu šperků. Hlavním šperkařským odvětvím bylo sklářství. Vyrábělo především pestrobarevné korálky a tyčinky v šestnácti různých provedeních. Zelené, žluté, modré, duhově zbarvené nebo se zářivě barevným ornamentem

"Haithabu, to byla skutečná módní přehlídka," říká dr. Inga Häggsová, zabývající se zkoumáním textilií. Z haithabských nálezů rekonstruovala módní kolekci tehdejší společnosti. Na zimu bunda z obarvené vlny nebo ze lnu, s péřovou podšívkou. V létě se nosily plisované tuniky s kožešinovým lemem. Prostí námořníci se museli spokojit s hrubým kabátcem s kapucí.

Zánik města

Náhlý zánik města Haithabu po roce 1066 zůstává pro odborníky záhadou. Stopy požáru a nález válečné lodi tvoří jen část mozaiky, jejíž celkový obraz se pokoušejí složit. Svou roli sehrálo i nově založené město Schleswig s královskou falcí a sídlem biskupa v těsné blízkosti Haithabu. V prvním městě severní Evropy zakrátko nezůstal nikdo a město upadlo v zapomenutí. Dřevěné domy se zhroutily, mosty ztrouchnivěly a vše pohltila bažina. Město čekalo dalších osm set let, aby mohlo vydat svědectví o životě svých dávných obyvatel.

Další články

Mléko je součástí lidské stravy již několik tisíc let.
Voda se stává nedostatkovým zdrojem.
Historická kovárna Rožnov pod Radhoštěm
Původní obyvatelé Severní Ameriky
Kyselina močová je původce nemoci zvané dna.
Slovenské ledové jeskyně - Dobšínská ledová jeskyně a Silická lednice.
Kyselina kaprylová je obsažena v mateřském mléce a kokosovém ořechu.
Vodovody a jejich historie.
Vzácné kovy a polokovy bez nichž se dnešní technika neobejde.
Byla Betlémská hvězda supernovou?
Kláštery Meteora jsou kulturní památkou, která se nachází na vrcholcích skalních věží.
Uzel je z pohledu vědy velice zajímavou záležitostí.
Když se řekne Velká Británie, jaké jsou významy tohoto názvu.
První předpověď počasí realizoval britský fyzik Lewis Fry Richardson.
Britské námořní muzeum dokumentuje bohatou námořní historii Velké Británie.
Stavba pyramid pomocí draků - Pouštění draků nemuselo být vždy a všude pouze zábavou pro větrné podzimní dny.
Kilogram

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů