Historické zemědělské stroje

Historický vývoj zemědělských strojů v průběhu lidských dějin.

Traktor se ukázal být výhodnějším a univerzálnějším než jednoúčelové motorové pluhy.

Počátky zemědělství klade většina odborníků do šestého až sedmého tisíciletí před naším letopočtem. Někteří vědci tvrdí, a archeologické nálezy tomu nasvědčují, že počátky zemědělství sahají ještě mnohem dále do historie. Za kolébku zemědělství je považován Přední východ, zvláště Mezopotámie. Vykopávky v oblasti řek Eufrat a Tigris nasvědčují, že se zde zemědělství dařilo již v 9. tisíciletí před naším letopočtem.

Sumerové byli patrně prvním národem, který přešel od kočovného pastevectví, lovu a sběru k usedlému zemědělství. Zatímco ve starověkém Egyptě se půda obdělávala primitivními motykami, rýči a oradly z kusu dřeva a ještě mnohem později se podobným způsobem "oralo" v Evropě, staří Sumerové již znali rádlo, které půdu nejen kypřilo, ale zároveň sloužilo jako secí stroj. Trychtýřovitou trubicí se sypalo zrno přímo za rozrývacím klínem do brázdy.

Do Evropy se zemědělství začalo šířit přes Thesálii, Řecko a Makedonii. Samozřejmě, že nejprve podél řek s úrodnými nížinami. Na území dnešní České republiky se poprvé objevilo na jižní Moravě.

Obdělávání půdy, setí i sklizeň obilnin, které byly hlavní obživou lidstva až do objevení brambor, bylo po dlouhá tisíciletí založeno na stálých, velice primitivních, principech. Zalomená větev, zašpičatělý kůl, nejvýše s navázaným hrotem, půdu jen rozrušily a nakypřily přibližně do hloubky šesti centimetrů. Takzvané ruční brázdiče vytvářely brázdu o něco hlubší, do které se silo. Později zapřáhl člověk do oradla zvíře, nejčastěji skot, a oradlo vylepšoval. Soustředil se především na tu část, která rozrývala půdu. Objev kovů přinesl další změny a začal dlouhý vývoj radlice. Oradla - rádla a háky s kovovými radlicemi - způsobila v posledních stoletích před naším letopočtem převrat v obdělávání půdy. První kovové radličky byly symetrické, podobaly se rýči a půdu jen kypřily a rozhrnovaly do stran.

Staří Slované svá rádla vylepšovali a mezi 9. až 10. stoletím již používali pluh s tvarovanou radlicí, která půdu i částečně převracela, což zlepšovalo kvalitu orání. Vývoj pluhu plynule pokračoval, což dokazují archeologické nálezy z 13. a 14. století. Z této doby pochází například nález zbytků pluhu s asymetrickou obracecí radlicí, objevený u bývalé tvrze v Semonicích. Pluh se od rádla odlišoval tím, že půdu zespoda podřezával a obracel pomocí odvalové desky na jednu stranu.

Zatímco v některých oblastech se již oralo poměrně dokonalými pluhy, jinde, například v Podkrkonoší či na vysočině se ještě používaly zvláštní háky, nazývané dnes trutnovské. Na dlouhém trámci, který se smýkal po lyžině za koněm, byla upevněna vidlice s kyvným kovovým rýčem, který bylo možno vyklánět podle potřeby a tím upravovat hloubku orby a tvar brázdy. Sloužil nejen k orání, ale také k obdělávání okopanin. Byl však velmi primitivní a práce s ním byla značně obtížná, takže byl brzy vystřídán dokonalejšími nástroji.

V pozdním středověku již kopaničářství ustoupilo a pole byla obdělávána kvalitněji. Orné nářadí bylo vylepšováno, ale způsob setí byl nadále stejný jako před tisíciletími. Hospodář šel zoraným polem, přes rameno mu visela plachetka - rozsivka - ve které měl zrno, které rozséval rovnoměrným rozhazováním. Poté zapřáhl za potah rámové brány, kterými osetou plochu usmýkal, čímž většinu zrn zahrnul.

V 19. století se začal na americkém kontinentu používat ruční mlýnkový rozmetač osiva, který byl posléze vystřídán velkými secími stroji s potahem.

V letech 1774 až 1777 sestrojil Josef Wunderlich z Českých Budějovic potažní secí stroj na obilí, který sel rovnoběžně vedle sebe v několika řádcích zrno nasypané do jednoho zásobníku. Wunderlichův secí stroj byl převratnou novinkou a na stejném principu, byť výrazně zdokonaleném, pracují dnes všechny moderní secí stroje. O deset let později sestrojili secí stroj na stejném principu Angličané Cook a Ducket, kteří se postarali o jeho rozšíření. Další secí stroje poté prošly rychlým vývojem, dřevo nahradil kov a začátkem 20. století již byly na vysoké technické úrovni. V nepříliš změněné podobě jsou používány dodnes.

Také brány prošly v minulosti vývojem. Zemědělec brzy poznal, že po orbě musí půdu srovnat, hroudy rozdrobit. Že musí rozrušovat půdní kůru v době sucha, ničit kypřením plevel a zaseté zrno něčím přihrnovat. Proto po poli zprvu smýkal několik za sebou zavěšených trámků, které později spojil do rámů. Vznikly tak smýkací dřevěné rámové brány, které začátkem středověku dostaly zprvu dřevěné, později železné hroty. Od 18. století se již používaly brány celokovové, které svou vahou a ostrými hroty působí na půdu lépe než brány dřevěné.

Avšak zpět k pluhům. V roce 1827 zkonstruovali František a Václav Veverkovi z Rybitví u Pardubic nový typ radlice s válcovitým zaoblením a sklonem, který vyrytou hroudu zcela převrátil a odhrnul. Jejich ruchadlo se stalo základem moderních pluhů, stejně jako anglický typ. V této době totiž v Anglii vznikla obdobná konstrukce, která měla vpředu nožové krojidlo pro svislé rozkrojení půdy, do níž pak snadněji vnikla šroubovitě stočená úzká radlice. Válcový a šroubovitý tvar radlicím zůstal dodnes. Navíc se k nim přidala také disková radlice používaná pro mělkou orbu.

Vynález moderního tvaru radlice umožnil zvýšit výkon pluhu a proto se koncem 19. století objevují víceradličné pluhy - dvojáky, trojáky apod. Ovšem s tím vznikal problém potahu. Síla jednoho či dvou koní byla omezená, a tak přichází na scénu parní stroj v podobě lokomobily. Parní lokomobily nemohly jezdit po měkkém oraništi, proto stály dvě proti sobě na okrajích pole. Byly vybaveny navijáky s lany, na kterých mezi sebou tahaly víceradličný pluh obousměrné konstrukce. Aby nebylo nutné pluh vždy na okrajích pole obracet, byl překlápěcí. Do záběru šel vždy jeden ze dvou nosníků s radlicemi, druhý s protisměrnými radlicemi byl zvednut. Lokomobily pojížděly po cestě podél pole vždy o šířku záběru pluhu. Byl to velmi složitý způsob orby a brzy jej vytlačily jiné stroje, především motorové pluhy a první traktory.

Za vynálezce traktoru, který se poprvé objevil v roce 1897, je považován Angličan Dan Albone. Jeho traktor byl lehčí než lokomobily a byl proto schopen rychle pojíždět po poli a vléci potřebné zemědělské stroje. Traktor se ukázal být výhodnějším a univerzálnějším než jednoúčelové motorové pluhy. Za traktory bylo možno připojit jak pluhy přívěsné, tak nesené, často až dvanáctiradlicové, se schopností hluboké orby i jemného kypření půdy. Po orbě traktor pole uvláčel, uválel válci a ještě na vlečce odvezl, co bylo zapotřebí. Vývoj traktorů je již samostatnou kapitolou.

Další články

Parní lokomobila Přemysl
Rolls-Royce vyrábí nejen automobily, ale například také letecké motory.
Těstoviny nejrůznějších tvarů jsou tradičním pokrmem italské gastronomie.
Med znají lidé již odedávna.
Vitamin C, okolo kterého vznikla v minulosti celá řada mýtů.
Brambory jsou čtvrtou nejpěstovanější plodinou světového zemědělství.
Parní lokomotivy na Kubě
Kruhy v obilí jsou dosud nevysvětleným fenoménem.
Javorový sirup je sladká pochoutka vyráběná z mízy kanadských javorů.
První předpověď počasí britského fyziky Lewis Fry Richardsonona.
Historie střešní krytiny, která je stejně stará, jako stavitelství samo.
Golfský proud udržuje v Evropě příznivé a mírné klima.
Motorové pily usnadnily a zrychlily práci lesních dělníků.
Pampeliškový med je chutný a zdravý, přičemž jeho příprava je rychlá a nenáročná.
Sója patří k nejvýznamnějším zemědělským plodinám.
Virová hepatitida C

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů