Galapágy

Galapágy jsou na první pohled nehostinné, přesto plné zvláštních forem života. Inspirovaly Charlese Darwina i Daniela Defoea. Jsou rájem pro biology. Pro ojedinělost své fauny a flóry se staly jednou z nejvýznamnějších přírodních rezervací pod záštitou UNESCO.

Souostroví Galapágy leží v rovníkové oblasti Tichého oceánu, tisíc kilometrů od pobřeží Ekvádoru, k němuž územně náleží. Skládá se ze třinácti větších a dvaatřiceti menších ostrovů zabírajících celkem rozlohu přes osm tisíc čtverečních kilometrů. Úřední název stanovený ekvádorskou vládou zní Archipiélago de Colón - Kolumbovo souostroví. Nikdy se ale nevžil. Každý mluví o Galapágách.

Galapágy - inspirace Charlese Darwina

Kdyby Charles Darwin při své výzkumné plavbě na lodi Beagle tyto ostrovy minul, slavná evoluční teorie by možná nikdy nevznikla. Když přistál roku 1835 u jejich břehů, byl ještě zaníceným křesťanem, který věřil, že Bůh stvořil svět za šest dní. Ostrovy jej přivítaly velmi nehostinným dojmem. Na první pohled jsou vidět jen šedá lávová pole topící se v mlze nebo rozpálená tropickým sluncem. Jak Darwin pronikal do vnitrozemí, narážel na neznámé formy známých druhů zvířeny, což ho vedlo k závěru, že zde muselo dojít k postupnému vývoji v závislosti na životních podmínkách. Tak nějak se zrodila myšlenka díla O původu druhů, které natrvalo ovlivnilo vědecký svět.

Jak přišel na Galapágy život

Galapágy. Na této šíji mohou návštěvníci sledovat postupné vrstvení utuhlé lávy.

K objasnění zvláštností Galapážského souostroví je třeba znát základní fakta. V období miocénu začala v této části oceánu bouřlivá sopečná činnost. Z utuhlé lávy vznikly přibližně před čtyřmi miliony let první ostrovy. Nejmladší a zároveň největší ostrov Isabela se utvořil před šesti sty tisíci let. Z leteckého pohledu je patrné, že jej zformovala láva z pěti až šesti sopek původně oddělených mořem. Vulkanická činnost zdaleka neustala. V roce 1954 zde vybuchla sopka Alcedo. Je pravděpodobné, že zde v budoucnu tímto způsobem vzniknou nové ostrovy.

Takto utvořená pevnina neposkytovala příhodné podmínky pro život. Přesto se zde postupně usadil. Vítr z kontinentu a vlny zřejmě přinesly na pobřeží první částečky země a spory lišejníků a kapradin. Pak přilétli ptáci, kteří mezi peřím, v žaludku a na nohách přinesli semena dalších rostlin. Ale jak se sem dostala větší zvířata jako obrovské želvy a leguáni? Podle nejrozšířenější teorie připluli z pevniny přichyceni na velkých kusech dřeva. Dlouhou a obtížnou cestu mohly vydržet pouze velmi odolné druhy, a tím se také vysvětlují podstatné mezery ve složení galapážské zvířeny. Zatímco na jihoamerickém kontinentu žije mnoho druhů obojživelníků, tady není jediná žába nebo mlok. Suchozemští savci jsou na Galapágách zastoupeni jen krysou a jedním druhem netopýrů.

Galapágy tváří v tvář evoluci

Zvířata našla na ostrovech úplně jiné životní podmínky a musela se jim přizpůsobit. Došlo k vývojovému procesu, jehož výsledkem bylo množství nových endemických druhů, tedy takových, které jsou výskytem omezeny jen na jedno místo. Například z 89 druhů ptáků hnízdících na Galapágách je 76 endemitů. Stejně je tomu i s většinou plazů, třetinou vegetace a velkou částí hmyzu. Další zvláštností je, že se zde setkávají zástupci tropické a antarktické fauny. Vedle leguánů a hadů je zde možné spetřit tučňáky a lachtany. Je to dáno studeným Humboldtovým proudem, který omývá ostrovy z jihu. Poslední věcí zajišťující Galapágám jejich ojedinělost je skutečnost, že díky izolovanosti od zbytku světa se na ostrovech zachovala zvířata, jejichž vznik sahá až do prehistorie - obrovští leguáni a želvy sloní, které jsou nejstarším žijícím druhem na světě.

Galapágy a lidé

Lidé se na Galapágách usadili poměrně nedávno. Prvním člověkem, který roku 1535 stanul na jejich půdě, byl panamský biskup Tomás de Berlanga. Jeho loď sem nedopatřením zavál vítr, a tak se zde příliš dlouho nezdržel. Několik let po něm zde přistál kapitán Diego de Rivandeira. Nazval ostrovy Las Encantadas neboli Zakleté, neboť se vznášely v mlze a působily nadpřirozeným dojmem. Název Galápagos - Želví ostrovy použil jako první vlámský kartograf Abraham Ortelius roku 1574. Jeden z mořeplavců zde při náhodném přistání nalezl Alexandra Selkirka, divoce vypadajícího muže, který zde byl kvůli sporu vysazen kapitánem své lodi a strávil čtyři roky v naprosté samotě. Jeho příběh inspiroval Daniela Defoea k napsání slavné knihy o Robinsonovi.

Piráti, velrybáři a vyhnanci

Galapágy začali hojně využívat piráti pro své strategické základny, z nichž vyráželi proti španělským galeonám. Po pirátech přišli lovci velryb. Ostrovy byly výhodnou základnou nejen pro množství kytovců, kteří brázdili okolní vody, ale i kvůli želvám poskytujícím maso, vejce a tuk. Velrybáři zjistili, že tito tvorové vydrží téměř rok bez vody a jídla, proto je živé nakládali po tunách na své lodi. Jediná loď naložila během čtyř dní čtrnáct tun želv. V průběhu třiceti let tak zmizelo z ostrovů více než třináct tisíc želv, které se staly ohroženým druhem.

Na Charlesově ostrově (dnes Santa Maria) nalezl Darwin osadu čítající asi dvě nebo tři stovky obyvatel. Většinou šlo o lidi vyhoštěné z politických důvodů z Ekvádoru. Ekvádor si Galapágy přisvojil v únoru roku 1832 a nazval je Archipélago de Colón. Jednotlivým ostrovům přiřadil křesťanská jména spojená nějak s Kryštofem Kolumbem. Například Isabela a Fernandina podle španělských králů, kteří financovali Kolumbovy výpravy. Pinta a Santa Maria podle Kolumbových lodí, Marchena podle kněze, který Kolumba doprovázel atd.

Ochrana přírody

Osadníci na Galapágy přivezli domácí zvířata, která představovala největší hrozbu pro místní živočichy i rostliny. Prasata, kozy a zdivočelí psi decimovali porost, želví vejce a leguány tak, že jejich stavy byly silně ohroženy. Ekvádor si tuto situaci uvědomil v roce 1939. Vydal zákony na ochranu přírody. Roku 1959 byla velká část Galapág vyhlášena národním parkem. V témže roce vznikla pod záštitou UNESCO Nadace Charlese Darwina, jejímž úkolem je spravovat park, pomáhat biologům a zastavit ničivé působení zavlečených druhů zvířat.

Turistika se zde řídí přísnými pravidly. Za rok smí Galapágy navštívit maximálně 75 tisíc osob, to znamená dvě stě za den. Přísné podmínky jsou stanoveny i pro případné zájemce o trvalé usídlení na ostrovech.

Endemické druhy zvířat obývající Galapágy

Želva sloní

Želva sloní je jedním z nejvíce ohrožených druhů zvířat na souostroví Galapágy.

Želvy sloní (Testudo elephantopus) a galapážští leguáni jsou nejohroženější druhy na samém pokraji vyhubení. Asi před šedesáti miliony let žily na území dnešní Ameriky, Indie i Evropy želvy obřích rozměrů. Dnešní želvy sloní jsou jejich potomky. Udržely se pouze na ostrovech Maskarény (patří k nim Seychelly, Reunion a Mauritius), kde jich zbylo jen pár a na Galapágách. Z jednoho společného základu se na jednotlivých ostrovech vyvinuly různé poddruhy. Dnes jich známe celkem patnáct. Liší se nejen velikostí, ale i tvarem krunýře, barvou a dalšími znaky. Podle krunýřů se dají rozdělit na dva základní typy. Jeden typ má krunýř ve tvaru sedla, ze stran stlačený a ohnutý do výše. Umožňuje lepší pohyb krku pro želvy, které jsou odkázány na kaktusy a listí keřů. Druhý typ, který se živí nízkým porostem, má kulatý krunýř, kratší nohy a kratší krk.

Želvy se páří v březnu a dubnu. Samci ohrožují soupeře široce rozevřenou tlamou, vztyčují se na předních nohách a snaží se protivníka udeřit shora do hlavy. Jejich hlas zní podle Darwina jako chraptivé bučení a je slyšet asi na dvě stě metrů. Samice kladou vejce v listopadu do dvou až tří vyhrabaných jamek, které jsou asi 40 cm hluboké. Po snůšce zahrabou vejce hlínou a vyhladí povrch tak, že se několikrát nad jamkou otočí a přitom stlačují hlínu břišním krunýřem. Mladé želvy rychle rostou a pohlavní zralosti dosahují ve věku deseti až patnácti let. Jejich jediným přirozeným nepřítelem je káně galapážská.

Mořští leguáni

Mořští leguáni (Amblyrhynchos cristatus) se díky výstupkům na hlavě podobají drakům z pohádek. Má se za to, že původně žili stejně jako suchozemští leguáni, ale byli svými silnějšími a mohutnějšími soukmenovci vytlačeni do moře. Získali schopnost plavat a změnili potravu. Jsou jedinými leguány na světě, kteří se živí mořskými řasami. Pro mořské řasy se potápějí až do hloubky více než sto metrů. S potravou přijímají velké množství soli, kterou musí nějakým způsobem vylučovat z těla. Bylo zjištěno, že na každé straně hlavy před okem mají tzv. solnou žlázu spojenou s nosní dutinou. Tato žláza vylučuje tekutinu s vyšší koncentrací soli, než má mořská voda. Podobné žlázy mají i mořské želvy a mořští ptáci. Samice kladou jednou za rok pouze dvě velká vejce, která zahrabou do písku 20 až 30 cm hluboko. Mláďata žijí stranou od dospělých v jakýchsi školkách. Samci mezi sebou soupeří tak, že se přetlačují hlavami. Vzájemně se ale nezraňují, což je důležité pro udržení druhu.

Endemičtí ptáci

Pozorování endemických druhů ptáků na Galapágách rovněž není bez zajímavosti. Albatros žijící na ostrově Espaňola je z třinácti známých druhů albatrosů jediný, který žije v tropické oblasti. Dalším zvláštním příkladem adaptace na místní prostředí jsou zdejší volavky a kormoráni. Volavka lávová si při lovu ryb na rozdíl od jiných volavek před potopením pod vodu sedá na okolní keře. Galapážský kormorán jako jediný z kormoránů ztratil v průběhu času schopnost letu a místo toho se naučil plavat.

Darwinovy pěnkavy

Nejslavnějším příkladem rozrůznění druhů zmiňovaným v učebnicích biologie jsou Darwinovy pěnkavy. Když Darwin porovnal druhy pěnkav nalezené na Galapágách, došel k názoru, že musí jít o potomky jednoho předka, kteří se postupem času přizpůsobili prostředí. Darwinovy pěnkavy jsou si nápadně podobné zbarvením peří. Liší se jen stavbou zobáku. Došlo k tomu asi tak, že když početní stav ptáků na ostrovech převýšil zdroje potravy, museli se někteří přizpůsobit jinému způsobu stravování. Některé pěnkavy mají zobák vhodný k louskání velkých ořechů, jiné na malá semena, další na vytahování hmyzu z malých škvír. Skutečnou raritou je pěnkava Camarhynchus pallidus, která vyhledává hmyz pod kůrou stromů. Protože jí chybí dlouhý jazyk, jaký má třeba datel, pomáhá si kaktusovým ostnem. Tak dlouho dloubá ve skulině, až hmyz vyleze. Jinou specializaci má kaktusová pěnkava Geospiza scandens. Dlouhým zobákem vysává z květů nektar podobně jako kolibříci.

Jedním z největších zážitků je podle návštěvníků Galapág krotkost divoce žijících zvířat. S výjimkou káně zde nežijí žádní dravci a ničivé schopnosti člověka se tu v posledních letech neprojevují. Zvířata se nesnaží před lidmi utíkat a zvědavější druhy se pokoušejí navázat kontakt.

Další články

Černé perly z tichomořských ostrovů.
Havajské ostrovy bývají někdy také nazývány pozemský ráj.
Voda
Docela obyčejná sůl bez níž si život nedokážeme představit.
Mlha a způsoby jejího vzniku.
Darwin a kreacionisté v Kansasu.
Papouščí zobák je unikátní pracovní nástroj.
Hlína k jídlu obsahuje velké množství stopových prvků.
Písek je sypká hmota, jejíž částečky jsou větší než jemný prach, ale menší než štěrk.

Galapágy inspirovaly Charlese Darwina i Daniela Defoea.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů