Sůl

Docela obyčejná Sůl. Život bez ní si jen těžko dokážeme představit. Obchod se solí, která je jedním z nejstarších obchodních artiklů, patřil odedávna ke státním monopolům. O její čistící síle a schopnosti odvracet zlo panuje množství legend. Používá se i v náboženských obřadech. Z hlediska chemického složení je sůl obyčejný chlorid sodný (NaCl).

Z hlediska chemického složení je sůl obyčejný chlorid sodný - NaCl. V čistém stavu je sůl minerál v podobě krystalů, které jsou nejčastěji bezbarvé, bílé nebo šedé. Mohou však mít i hnědou, červenou, zelenou nebo modrou barvu podle toho, jaké obsahují příměsi. Chlorid sodný tvoří sodík, lesklý měkký kov, velmi reaktivní, a chlor - žlutozelený, štiplavě páchnoucí, jedovatý plyn.

Sůl v průběhu historie

Sůl získaná odpařováním mořské vody.

Sůl znali již pravěcí zemědělci, ale ještě ne lovci, kteří kryli její potřebu především živočišnou potravou.

První historická zmínka o soli je stará zhruba 4700 let. Jedna z prvních písemných památek v Číně hovoří o čtyřiceti druzích soli a metodách její těžby.

V historii sůl vždy hrála významnou roli a nejednou se kvůli ní vedly i války. V antickém Řecku se za otroky platilo solí a také Římané někdy vypláceli žold vojákům v podobě soli. Latinský výraz sal dare znamená dávat sůl a od toho vzniklo anglické slovo salary (plat). Donedávna se solí platilo v Etiopii a kusy soli dodnes slouží jako platidlo v některých částech Bornea a Tibetu.

Ve Velké Británii má těžba soli tradici sahající až do doby železné. Archeologické vykopávky pocházející z doby antického Říma podávají svědectví o těžbě soli u anglického Middlewiche. Archeologové tam objevili pánve, na nichž Římané sůl odpařovali. Jsou dokonce označeny názvy římských výrobců soli: Viventus, Veluvius, Cunitus. Podle dochovaných zápisů například za normanské éry existovalo na britském území 1195 solných jezírek. Rozkládala se podél pobřeží na území mezi Lincolnshirem, Nanwichem, Northwichem a Middlewichem. Slovo "wich", které je součástí těchto názvů, znamenalo v anglosaštině "solné město".

Výroba a úprava soli

Nejjednodušším způsobem dobývání soli je těžba ze dna vyschlých solných jezer. To je případ Turkmenistánu, sůl se takto těží i na řadě míst v Bolívii či v Mali.

K nejstarším způsobům výroby soli patří odpařování a to jak z mořské vody, tak z vody solných jezer.

Dnes se sůl získává především dolováním Těží se většinou v podpovrchových dolech podobně jako uhlí nebo jiné nerosty. Nachází se pod zemským povrchem v prvohorních (zejména permských) a druhohorních (hlavně triasových) usazeninách. Její ložiska vznikala v prehistorických dobách odpařováním mořské či jezerní slané vody. Významná naleziště soli v Evropě jsou například v Německu (Sasko-Anhaltsko, Doní Sasko), v Rakousku (Solná komora), Polsku nebo na Ukrajině. Mimo Evropu v Novém Mexiku v USA nebo jihoamerické Kolumbii.

Existuje však i efektivnější způsob těžby, takzvané loužení, které vynalezli v jedenáctém století Číňané. Do šachty se načerpá voda z povrchových nádrží, která sůl rozpustí. Vzniklý roztok se vyčerpá a v nedalekých odpařovacích nádržích se z něj získává sůl.

Aby vznikla čistá kuchyňská sůl, musí se ještě odstranit příměsi síranu sodného, síranu hořečnatého, síranu vápenatého, hydroxidu železitého a různé organické nečistoty. Toho se docílí přidáním chloridu vápenatého a hydroxidu vápenatého. Sůl se následně dále upravuje - mele na jemná a okrouhlá zrnka typická pro kuchyňskou sůl a někdy se do ní přidává jod a fluor.

Nevyčerpatelným zdrojem soli je moře. V některých částech světa obsahuje jeden krychlový kilometr mořské vody až šestadvacet milionů tun soli. Kdyby se všechna mořská voda odpařila, pokryla by sůl povrch země až do výše padesáti metrů.

Denní příděl soli

Podle odborníků by se měl optimální denní příděl soli pohybovat zhruba kolem čtyř gramů denně, což je přibližně jedna čajová lžička. Lidé v různých částech světa vykatují va spotřebě soli velké rozdíly. Průměrná denní konzumace soli u mužů v Británii je 10,1 gramu, u žen 7,7 gramu. Příslušníci některých indiánských kmenů v Brazílii vystačí s pouhou jednou setinou gramu denně. Naproti tomu receptury orientální kuchyně v řadě případů předpokládají vyšší denní spotřebu soli. V některých oblastech severní Číny je to až kolem 30 gramů na den.

Sůl v kultuře, legendách a pověstech

K soli se váže i spousta pověr, legend a pohádek. Pro úspěch se hází sůl přes levé rameno. Na lodi, která se plaví po moři, se o soli nemá mluvit vůbec. Rozsypaná sůl prý věští smůlu. V japonských divadlech se házela sůl na scénu, aby mělo představení úspěch. V arabských zemích se solí pečetí přátelství. A pak jsou zde samozřejmě pohádky o soli, která je cennější než zlato.

Poptávka po soli nikdy nekončí. Její význam stále roste. V posledních stech letech se její spotřeba zvýšila z deseti milionů tun ročně na více než dvacetinásobek. Dnes se jí za rok ve světě spotřebuje přes dvě stě milionů tun a to nejen pro potravinářské účely, ale i v kosmetickém průmyslu, k výrobě léků a dokonce i k výrobě některých textilií.

Další články

Chuť je smyslem, který byl zkoumán daleko méně než některé další smysly.
Písek, který pokrývá mořské břehy, dna oceánů, jezer i řek a také pouště a hory, je jedna ze zdánlivě nejobyčejnějších látek na zemi.
Čaj je vynikající lék, ale především kulturní nápoj s historií dlouhou téměř pět tisíc let.
Perlivá voda
Korejský ženšen
Mrtvé moře je slané jezero na hranici států Izrael a Jordánsko.

Historie Číny od nejstarších dob, o kterých vyprávějí příběhy mytologie.

Kuchařské recepty inspirují vaření.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů