Lišejníky

Lišejník pukléřka islandská s lupenitou stélkou roste nejčastěji na písčitých stanovištích

Lišejníky jsou velmi zajímavou skupinou rostlin, které zaujímají v rostlinné říši zvláštní postavení. Od všech ostatních rostlin se totiž liší tím, že nejde o jednotný organismus, nýbrž o organismus podvojný, složený z houby a řasy. Spojení obou těchto složek je tak těsné, že vzniká nový organismus, který se liší od původních nejen vzhledem, ale především životními projevy, způsobem rozmnožování i nároky na okolní prostředí. Oba partneři žijí ve vzájemné symbióze (soužití). Řasa poskytuje houbě organické látky, které může vytvářet pomocí chlorofylu, houba naopak zásobuje řasu vodou s rozpuštěnými minerálními látkami a chrání ji před přílišným světlem, teplem a před vyschnutím.

Tato vzájemná spolupráce umožňuje lišejníkům osídlovat místa pro ostatní rostliny nevhodná: holé kameny, pusté skály nebo pouště a vysokohorské oblasti. Na takových stanovištích by houba bez řasy nezískala potřebné látky a naopak řasa by vlivem nepříznivého klimatu a nedostatku vody zahynula.

Symbiotické vztahy a výskyt na extrémních stanovištích způsobují, že lišejníky mají anatomické uspořádání svých stélek značně odlišné od volně rostoucích hub. Stélka se vyznačuje rozvětvenými a spletenými houbovými vlákny (hyfami) vytvářejícími pletivo, v němž jsou řasy umístěny v jedné vrstvě, nápadné na příčném řezu zelenou barvou, u některých druhů jsou řasy uspořádány rovnoměrně po celém průřezu.

Stélka většiny lišejníků se skládá z několika vrstev. Vrchní kůru tvoří tlustostěnné pevně spojené hyfy. Druhá vrstva (tzv. konidiová) se skládá ze zelených kulovitých řas propletených houbovými vlákny. Třetí vrstvu - dřeňovou - tvoří opět propletená houbová vlákna. U některých druhů se vytváří spodní kůra (obvykle tmavší než kůra svrchní), z níž vyrůstají vlákénka podobná kořínkům (tzv. rhiziny), jimiž je lišejník přichycen k podkladu.

U stélky lišejníků můžeme rozlišit tři základní tvary: stélku korovitou, lupenitou a keříčkovitou. Stélka korovitá je pevně přirostlá celou spodní plochou k podkladu a nelze ji bez poškození odtrhnout. Stélka je vlastně souvislým povlakem tvořeným jednotlivými bradavkami, zrnéčky nebo drobnými rozpraskanými políčky. Stélku korovitou mají lišejníky, které rostou na pustém povrchu skal, na kamenech, na kůře stromů nebo půdním povrchu. Jsou většinou prvními průkopníky vegetace. Stélka lupenitá není již pevně přirostlá k podkladu celou plochou, nýbrž poměrně volně jen částí stélky nebo jen v jednom místě (ve středu). Dá se proto od podkladu, s nímž není spojena rhizinami, oddělit. Stélka není jednolitá, ale je rozdělena na různě hluboké, často vějířovitě rozdělené laloky. Pro stélku keříčkovitou je typické přichycení k substrátu jen na jednom místě. Stélka je bohatě rozvětvená, vystoupavá, zřetelně odstávající, s vrstvou kůry po celé ploše. Tyto keříčkovité lišejníky rostou buď na půdním povrchu, a v tom případě mají stélku vzpřímenou, nebo rostou na větvích a kůře stromů a jejich stélka je dlouhá, převislá.

Lišejníky se rozmnožují dvěma způsoby: vegetativně a pohlavně houbovými výtrusy. Pohlavní rozmnožování je značně složité, nejisté a dochází k němu jen zřídka. Při něm se rozmnožuje jen houba, řasa se rozmnožování neúčastní. Houba se množí pomocí různých typů plodniček, které se vytváří na povrchu stélky. V nich vznikají, tak jako u samostatných vřeckatých hub, výtrusy, jež odborníci nazvali askospory.

Plodničky jsou dvojího druhu - apothecia a perithecia. První z nich jsou miskovité nebo terčovité útvary, umístěné obvykle na povrchu stélky. jsou víceleté a jejich vývoj probíhá velmi pomalu. Druhý typ plodniček je obyčejně kulovitého nebo hruškovitého tvaru. Jsou většinou ponořeny ve stélce, jsou uzavřené, pouze na vrcholu mají drobný otvor, jímž se výtrusy dostávají ven. Askospory za příznivých podmínek vyklíčí v prvoklíček, z jehož vláken, pokud se setkají s volně rostoucí řasou, vyrůstají krátké postranní výrůstky. Ty obklopují řasu a vytvářejí novou stélku lišejníků. Pokud se vlákna s buňkami řasy nesetkají, prvoklíček po určité době zaniká.

Mnohem častější a jistější je u lišejníků rozmnožování nepohlavní, vegetativní. Při něm se obě složky, houba i řasa, rozmnožují společně. Nejjednodušší formou tohoto způsobu rozmnožování je množení úlomky stélky, kdy z každé části může vzniknout nová rostlina. Velmi významné je i vegetativní rozmnožování lišejníků takzvanými sorediemi a isidiemi - zvláštními rozmnožovacími útvary, které obsahují jak houbu, tak i řasu.

Jako soredie označujeme klubíčka řasových buněk, která jsou hustě obklopena houbovými vlákny. Vytvářejí se v podkorní konidiové vrstvě a po rozrušení povrchu lišejníku jsou větrem roznášena v podobě zbarveného prášku po okolí. Z každé soredie vyrůstá na vhodném stanovišti nový lišejník.

Isidie jsou drobné kulovité, bradavičnaté nebo jinak utvářené výrůstky na svrchní straně stélky s houbovými hyfami i buňkami řasy. Velmi snadno se ulamují a větrem nebo vodou se rozšiřují po okolí, často i na větší vzdálenosti. V příznivých podmínkách z nich následně vyrůstají noví jedinci lišejníků.

S lišejníky se můžeme setkat téměř všude. V podstatě však můžeme stanovit tři hlavní oblasti rozšíření lišejníků. V horách, zejména ve smrkových porostech, se nejlépe daří lišejníkům s keříčkovitou stélkou, které rostou na kmenech a větvích stromů. Jde tedy o druhy epifytické, které na rozdíl od parazitů necizopasí, neodnímají potravu z živých částí hostitele, ale stravují nejvýše jen odumřelé povrchové části pletiv. Přesto však mohou nepřímo škodit tím, že zvláště při silném rozmnožení znesnadňují dýchání kmenů a větví a poskytují úkryt škodlivému hmyzu.

Skutečnými průkopníky organického života jsou lišejníky rostoucí na skalách. Jde většinou o druhy se stélkou korovitou, celou plochou pevně přirostlou ke kamenitému podkladu. Skálu lišejníky rozrušují jednak mechanicky svými rhizinami, jednak chemicky vylučováním různých kyselin, jimiž naleptávají podklad. Jejich odumírající stélky tvoří první nepatrnou vrstvičku humusu, v němž se zadržuje vláha a mohou vyklíčit výtrusy mechů, kapradin nebo později i semena vyšších rostlin.

Třetí velká skupina lišejníků roste přímo na půdním povrchu. Tyto půdní druhy vytvářejí často charakteristická společenstva suchomilných lišejníků a mechů a pokrývají velké plochy na písčitých půdách chudých živinami nebo značně degradovaných následkem vyplavení živin do spodních vrstev. U půdních lišejníků převažuje lupenitá stélka s četnými laloky. Časté jsou ale i druhy se stélkou keříčkovitou.

Lišejníky jsou velice citlivé na znečištění životního prostředí, proto nabývají i významu indikátoru čistoty ovzduší. Nejcitlivěji lišejníky reagují na obsah oxidu siřičitého ve vzduchu.

Přímý hospodářský význam v našich oblastech lišejníky nemají, jen některé druhy se používají v chemickém průmyslu. V severské tundře však jejich význam značně stoupá, neboť jsou základní složkou potravy sobů.

Některé lišejníky

Dutohlávka prstnatá | Provazovka obecná | Dutohlávka červcohlavá | Malohubka ryšavá
Pupkovka severní | Pupkovka chlupatá

Další články

Symbióza v přírodě jejímž příkladem jsou právě lišejníky.
Vitamin C, okolo něhož z minulosti existuje celá řada mýtů.
Javorový sirup, kteroý využívají některé recepty.
Mořské řasy jsou v asijských zemích běžným zdrojem potravy.
Rakytník řešetlákový obsahuje v hojné míře vitamin C.
Krysa a potkan, život v sousedství lidí - tito obtížní hlodavci si pro svůj život s oblibou vybírají sklepy lidských příbytků.
Poušť Gobi je jedna z největších a nejstarších pouští světa.
Pitná voda z mořského dna
Islandský lišejník pukléřka islandská nalézá využití v medicíně.
Sladkovodní řasy jsou méně prozkoumány, než jejich mořské příbuzné.

Lišejníky jsou velmi zajímavou skupinou rostlin, která se od všech ostatních rostlin liší tím, že nejde o jednotný organismus, nýbrž o organismus podvojný, složený z houby a řasy.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů