Svišť

Svišť je typickým obyvatelem hor. Drsnému horskému klimatu se dokázal přizpůsobit fyzickým vybavením, stylem života i stravou. Zajímavým způsobem se jeho životní podmínky odrážejí i v jeho sociálních vztazích.

Hlídkující svišť bedlivě obhlíží okolí. V případě nebezpečí upozorní ostatní členy kolonie hlasitým hvízdnutím.

Pozorovat sviště v přirozených podmínkách není obtížné. Obývají skalnaté srázy a travnaté stráně obvykle nad horní hranicí lesa ve výškách od 900 do 2800 ale někdy až 3400 metrů n. m. Jsou aktivní ve dne a na dálku se prozrazují hlasitým hvízdáním. Navíc si část z nich již víceméně zvykla na přítomnost civilizace a nerušeně se proto pohybují v blízkosti silnic nebo turistických cest.

Zatímco v Německu podléhají svišti celoročnímu hájení, jsou ve Švýcarsku a v Rakousku lovnou zvěří. Počty ulovených exemplářů dosahují zhruba 25 000 kusů ročně. Sviští tuk je v lidovém léčitelství dodnes používán jako lék proti revmatismu.

Svišť horský

Svišť horský (Marmota marmota) je hlodavec a patří k pozemním představitelům čeledi veverkovitých, i když se veverkám ani trochu nepodobá. Svišť horský má zavalité tělo, krátký krk a širokou hlavu. Dosahuje až sedmdesáti centimetrů délky a váží obvykle kolem devíti kilogramů. Neobyčejně hustá srst se vyměňuje jednou ročně vždy po probuzení ze zimního spánku. Ocas je krátký a kosmatý, boltce malé a téměř skryté v srsti. Mohutné oranžové hlodáky vyčnívají z tlamy. Prsty předních nohou mají silné drápy a jsou tak výborně uzpůsobeny k hrabání podzemních doupat.

Letní nory jsou krátké a nepříliš hluboké, zimní jsou daleko pracnější, protože musí zajistit bezpečné přezimování v krutých horských podmínkách. Bývají dlouhé až dvacet metrů a hluboké tři metry. V prostorné hnízdní komoře spí někdy až patnáct jedinců sviště horského. Nory mají vždy několik východů.

Kolonie svišťů

Svišti žijí zpravidla pospolitě ve větších skupinách. Mívají tři až osmnáct členů, v Alpách žijí sviští kolonie, které mají čtyřicet až padesát členů. Ovládají území o ploše několika hektarů a jeho hranice si značí otíráním výměšků lícních žláz o kameny a keře.

Za dne několik strážců neustále pozoruje okolí, což ostatním zvířatům umožňuje nerušenou pastvu. Jestliže se na dohled objeví dravec, liška nebo člověk, pak stačí jediný výstražný hvizd a celá kolonie rázem zmizí v podzemí. Na tento hvizd reagují i jiná horská zvířata, například kamzíci. Nejde o hvízdání v pravém slova smyslu. Zvuk se tvoří v hrdle a svišti ho vydávají s otevřenou tlamou.

Nejblíže žije svišť horský ve slovenských Karpatech. Je přísně chráněn.

Reprodukce svišťů

Mláďata sviště se rodí holá a slepá. Do tří týdnů jim naroste šedá srst s tmavým pruhem na hřbetě. V pátém týdnu prohlédnou. Noru opouštějí po sedmi týdnech. Do příštího léta zůstávají s matkou v její kolonii. Pohlavně dospívají ve dvou až třech letech. V přírodě se dožívají deseti až patnácti let. V kolonii žijí pohromadě odrostlá mláďata a dospělí jedinci do pěti let věku.

Vedoucí samec sviště horského musí na jaře často o své postavení bojovat s vetřelci. Urputné boje o teritoria známe i u mnoha dalších živočišných druhů. Svišti při nich používají ostré zuby a poražený svišť mnohdy odchází s hlubokými krvácejícími ranami.

Pokud se samec zmocní nového teritoria během březosti vedoucí samice, nedočká se již zpravidla potomstva. Samice svůj plod nedonosí a na nové zabřeznutí už nezbývá čas. Podobný jev byl pozorován již dříve u laboratorních myší jako takzvaný Bruceův efekt. Signálem k přerušení březosti mohou být některé pachové látky v moči samečka.

Stresované samice

Potomstvo ovšem nemají ani ostatní dospělé samičky ve skupině, a to bez ohledu na to, zda vedoucí samice vrhne mláďata či nikoli. Teprve nedávné výzkumy poodhalily pozadí tohoto poněkud překvapivého jevu. Při sledování svištích populací ve volné přírodě byla pozorována výrazná agresivita dominantních samiček. Během jarního období pronásledují ostatní příslušnice kolonie a občas jim dokonce uštědřují bolestivé rány.

Krevní vzorky pronásledovaných samiček prozradily narušenou rovnováhu mezi důležitými hormony, především vysokou hladinu glukokortikoidů vylučovaných kůrou nadledvinek při stresových situacích. Tento hormon může zastavit vývoj plodu nebo vyvolat přerušení březosti. Samičky uměle udržované ve stavu silného stresu nemohou donosit plod a vedoucí pár pak nemá v celé kolonii konkurenci.

Přezimování sviště

Při neustálých konkurenčních bojích uvnitř sviští kolonie se nabízí otázka, proč vlastně svišti žijí pospolitě. jedním z důvodů může být již zmíněný výstražný systém při pastvě. Druhým a zřejmě mnohem důležitějším důvodem je bezpečné přezimování. Plný půlrok, od října do dubna, musí totiž svišťi přečkat ve svých podzemních doupatech. Během zimního spánku nepřijímají potravu, jejich tělesná teplota klesá na 4,5 až 7,5 °C, výjimečně až na 2 °C. Činnost srdce a plic se při hibernaci sníží na nejnutnější minimum. Když na jaře poprvé z nory vylezou, jsou tak zesláblí a vyhublí, že se sotva drží na nohou.

Před zalehnutím k zimnímu spánku ucpou svišti vchod do nory kameny, trávou a hlínou. Velká zvířata se v doupěti schoulí do jednoho velkého klubíčka a v jeho středu se krčí mláďata. Příliš velký počet mláďat by ohrozil přežití kolonie, malý počet jedinců by nemohl zajistit dostatečný zdroj tepla pro přezimování. Právě k zajištění optimálního počtu a složení sviští kolonie směřuje chování vedoucího páru a z tohoto pohledu lze i snáze pochopit nečekaně nízkou reprodukci svištích populací.

Svišť bobak

Velikostí i zbarvením se svišti horskému podobá svišť bobak (Marmota bobak). Kromě hor žije i v níže položených stepích. Má velmi pestrý jídelníček, v jeho potravě bylo napočítáno na sto druhů rostlin a v každém období roku, dokonce v každém měsíci, si vybírá jen nejchutnější druhy rostlin. Denně spotřebuje půldruhého kilogramu zeleného krmení. Na rozdíl od sviště horského, který je přísným vegetariánem, svišť bobak si jídelníček zpestřuje hmyzem, měkkýši a drobnými obratlovci.

Při hloubení nor vytlačuje svišť bobak na povrch hromady země, které dosahují výšky jednoho metru nebo i více. Nory jsou pro něj nezbytné, prospí až devět desetin života. Mívá jich několik - letní, zimní, ochrannou a každá vede do dvou až osmimetrové hloubky. Na povrch tak vyhází celé kubíky země. Žije v jihozápadní Evropě a v Kazachstánu.

Další druhy sviště

V horách střední Asie žije i svišť dlouhoocasý (Marmota caudata), který má delší ocas a rezavě červené zbarvení, a svišť Menzbierův (Marmota menzbieri). Je nejmenší ze všech druhů svišťů a také nejvzácnější. Je na červeném seznamu ohrožených druhů. Asi 20 000 jedinců žije pouze v západním Ťan-šanu. V žádné zoologické zahradě na světě ho nenajdete. O jeho životě se téměř nic neví a přitom se počet jedinců neustále snižuje. Možná vymře dřív, než ho poznáme.

Dalším druhem je svišť lesní (Marmota monax), který, jak již název napovídá, jediný žije v lese. Je-li v nebezpečí života, dokáže vyšplhat i na nízké stromy. Živí se lesními plody, houbami, trávou a dužnatými rostlinami. Žije na východní Aljašce, New Founlandu a na východě USA. Zimní spánek často tráví ve společnosti skunků a králíků.

Nejpestřejší zbarvení má americký svišť brýlatý (Marmota caligata), který obývá vyšší polohy hor od Aljašky po západní Montanu.

Další články

Vývoj savců poté, co vystoupili ze stínu dinosaurů.
Pásovec devítipásý, vrstevník dinosaurů.
Kobylky a saranče
Země bez lidí, jak by vypadala naše planeta, kdyby ji lidé náhle opustili.
Mravenec lesní
Spánek
Hlína k jídlu obsahuje velké množství stopových prvků.
Podle nejnovějších archeologických nálezů chovali lidé kočky už v době kamenné.
Zvířata ve filmu si dokážou spolehlivě najít cestu k srdcím milionů diváků a před kamerou provádějí neuvěřitelné kousky.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů