Achát

Achát tvoří jemné vláknité krystalky křemene uložené v amorfním opálu.

Na jihu Sicílie teče řeka Dirillo, které se ve starověku říkalo Achates. Podél jejích břehů nacházejí lidé valounovité kameny, které uvnitř skrývají zvláštní proužkované, pestře a nápadně vybarvené kresby. Nejstarší písemná zmínka o nich se zachovala ve spisech řeckého filozofa, lékaře a přírodovědce Theofrasta (367 až 287 př. n. l.), který je pojmenoval podle jejich naleziště, oné starověké řeky Achates. Achát byl však známým nerostem již před více než pěti tisíci lety. Téměř všechny kulturní národy starověku - Sumerové, Egypťané a další - jej používaly nejen k ozdobě a výrobě rozmanitých nádobek, ale také k zhotovování nejrůznějších amuletů. Věřilo se, že achát prodlužuje život, zabezpečuje dobré přijetí a dopřává vítězství nad nepřítelem. Byl talismanem umělců. Babyloňané jej přisoudili jako šťastný měsíční kámen zrozencům ve znamení Býka.

Ve starém Řecku používali barevně pruhovaných achátů k výrobě rozmanitých ozdobných předmětů. Z achátu se vyřezávaly gemy, které jsou dvojí. Buďto má drahý kámen řezbu provedenou do hloubky a taková gema se nazývá intaglie, nebo má řezbu vypouklou a říká se jí kamej. Nejstarší gemy z achátů představovaly především náboženské symboly. Z achátové pestrobarevné suroviny s neopakovatelnými kresbami vznikla mimořádně zdařilá díla. Jména řeckých umělců jako Diodoras ze Samu, Semon, Daidolas a jiných přetrvala věky. Proslulým byl zejména Pyroteles, kamenářský mistr Alexandra Velikého, jehož monogramu zneužívali dokonce i novodobí padělatelé starožitností.

Od Řeků se naučili opracovávat acháty i Římané. Velkou tradicí se u nich staly zvláště pečetní prsteny. Původně je směli nosit jen římští patriciové. Tak ještě Hannibal po vítězné bitvě u Cann roku 216 př. n. l. zjišťoval podle stavovských znamení na prstenech počet zabitých římských velitelů a jejich hodnosti. Prsteny s acháty poté poslal jako válečnou kořist do Kartága.

Přibližně kolem roku 85 př. n. l. byla v Římě založena první sbírka achátových gem vůbec. Značně obohacena byla především válečnou kořistí, kterou přivezl Pompeius z války s králem Mithridatem. Roku 61 př. n. l. byla vystavena na Kapitolu v Římě jako poděkování bohům za vítězství.

Po rozpadu římské říše pokračovala tradice opracování achátů ve východní říši byzantské. V tehdejší Konstantinopoli dochází zvláštní obliby i úrovně barvení achátů žárem na černo a červeno, což se v rodinách udržovalo v přísné tajnosti a přenášelo se z otce na syna. Dodnes nejsou známé všechny postupy. Po dobytí Konstantinopole Turky glyptika (rytí do drahých kamenů) upadá a s ní přechodně i obliba achátů.

Achátové gemy se ve středověku nosily tak, že motiv byl hlavou dolů, aby majitel sám se mohl zvednutím gemy těšit pohledem na vyrytý motiv. Některé ze starověkých gem byly velmi cenné, protože se jednalo o vynikající díla. Je známo, že císař Rudolf II. koupil pro svou sbírku sardonyx (hnědobíle pruhovaný achát) s rytinou znázorňující triumf Augustova nevlastního vnuka Germanika, starověkou gemu zvanou Augustea, za 12 000 zlatých dukátů.

Achát z pohledu mineraloga

Z mineralogického hlediska je achát pruhovanou odrůdou chalcedonu s příměsí opálu. Obliba achátů však způsobila, že se staly mnohem známějším nerostem než vlastní chalcedon. Acháty se vyskytují převážně v dutinách mandlovcových hornin, především melafyrů. Tvoří výplň dutin těchto hornin. Jednotlivé proužky achátu zpravidla kopírují průběh tvaru dutiny. Vrstvičky achátu bývají navzájem odlišně zbarvené a také jsou různě průsvitné. Na rozříznutých a vybroušených achátech bývají patrné soustředně uspořádané vrstvičky, někdy lze dokonce rozeznat i původní kanál či otvor, kterým do dutiny vnikal gelovitý roztok oxidu křemičitého a barvicí složky. Uprostřed neúplně vyplněných achátů se často nacházejí krystalky křišťálu, záhnědy nebo ametystu. Jednotlivé barevné proužky jsou většinou stejně mocné v průběhu kolem celé dutiny a také odstín zabarvení mívají stejný.

Síla vrstvičky může být i centimetrová, zpravidla jsou však velice tenké a u jednoho achátu jich bylo pod mikroskopem napočítáno dokonce 2756 v jediném centimetru. Když jsou dutiny výlevných hornin vyplněny achátem jen neúplně, spíše jako by silně lemoval jejich stěny, pak mluvíme o geodách. Ty mají do středu dutiny vykrystalizovány vedle křišťálu a barevných odrůd křemene často ještě kalcit, v jiných případech siderit, goethit, zeolity, nebo může být dutina zaplněna dickitem či mléčným opálem až hyalitem. Kulovité, eliptické, čočkovité, někdy i ploché achátové pecky mají velikost oříšku, ale mohou dosahovat 30 až 50 cm v průměru. Některé brazilské acháty nepravidelných tvarů váží i více než sto kilogramů.

Vznik achátů je vykládán tak, že hydrotermální roztok bohatý oxidem křemičitým vnikl otvory do dutin v hornině a na chladnějších stěnách usazoval vrstvy achátu. Celý proces se odehrál jako dozvuk po vulkanické činnosti, kdy byly vyplněny dutiny po uniklých plynech z výlevné horniny. Roztok ukládal vrstvu po vrstvě a postupně zaplňoval dutinu. Přitom kolísavá příměs barvících složek způsobila odlišnost zabarvení jednotlivých proužků. U některých achátů se přívodní kanálky nenašly, a proto se odborníci domnívají, že přívod materiálu byl v podstatě jednorázový - dutina byla najednou vyplněna gelovitou hmotou s bohatým obsahem oxidu křemičitého a barvicích složek. Při stárnutí gelu dochází k periodickému srážení pruhů rozličných barev.

Acháty, podobně jako chalcedon, jsou mikrokrystalického uspořádání. Jsou to vlastně jemné vláknité krystalky křemene uložené v amorfním opálu. Vlákna jsou rovnoběžná a stojí svou délkou kolmo na vrstvičky achátu.

Podle barvy, případně podle průběhu kresby, dostaly acháty dodatečná pojmenování: obláčkový, okatý, zříceninový, hvězdový, mechový apod. Samostatný název má achát proužkovaný černě a bíle, je to tzv. onyx. Sardonyx má proužky zbarveny červenohnědě a bíle. Mechový achát obsahuje tmavě zelené mechovité útvary nerostů ze skupiny chloritu. Někdy je dendritické uspořádání způsobeno hydroxidem železitým a má rezavě červenou barvu. V jiných případech tvoří oxidy manganu černé dendrity. Ostatní názvy jsou odvozeny od tvaru kresby, které připomínají různé postavy lidí, ptáků, zvířat. Jeden z nich modeloval poměrně přesně i obrys Československé republiky. Římský učenec Plinius Starší píše, že Pyrrhus vlastnil achát, v němž bylo vidět "devět múz včetně Apollóna a jeho lyrou, věrně vyobrazeno, ne rukou člověka, ale přírodou".

Acháty s krátkými nebo propletenými vlákny jsou tvrdší a používá se jich v technické a průmyslové praxi. Ty s delšími vlákny nebo jemně pórovité obsahují více vody a umožňují umělé přibarvování. K tomu jsou zvláště vhodné brazilské acháty. Jejich vrstvičky jsou různě pórovité, takže zůstávají bílé nebo jen přírodně slabě zbarvené. Tato vlastnost achátů z mnoha nalezišť byla poměrně brzy využita, neboť jejich umělé barvení znali dobře již staří Řekové a Římané. V barvení achátů vynikli zejména umělci v tehdejší Konstantinopoli. Používali k barvení medu a jiných tajných receptů. Moderních způsobů barvení se komerčně využívá ve velkém rozsahu i dnes. Umělým barvením lze dosáhnout téměř všech barevných tónů.

Nejstarší je barvení na černo. Vhodný achát se máčel několik týdnů v medu. Med pomalu vnikal do pórovitějších vrstviček, až je prostoupil. Ponořením takového achátu do kyseliny sírové a vyžíháním se med (podobně lze použít i roztoku cukru) změnil karbonizací v černý uhlík. Vrstvy málo pórovité, které med nepřijaly, zůstaly bílé. Vznikl vlastně uměle zbarvený onyx. Většinou bývá zbarvena jen tenká vrstvička při povrchu. Z toho důvodu se barví acháty již tvarované a vybroušené. Dnes se acháty barví častěji barvivy anorganickými, protože organická barviva časem blednou, a jsou-li takto barvené acháty vystaveny dennímu světlu, mění barvu.

Barvy českých achátů jsou vždy přírodní, protože jsou tvrdé, tedy málo pórovité, a proto nepřijímají barvivo. Vyskytují se na různých místech v Podkrkonoší, a to v melafyrech nebo přenesené do terasových uloženin. Proslulé naleziště je například v okolí Kozákova, kde se acháty sbíraly již za Karla IV. Několik jich je zavěšeno na drátech v horní části mříže, která dělí kapli sv. Kříže na Karlštejně. Jak píše kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1547, pobyl otec vlasti roku třináctistého padesátého sedmého sám několik dní v kraji pod Kozákovem, aby mohl osobně poznat drahé kameny, které tam byly podle jeho přání sbírány. Další naleziště jsou v okolí Lomnice nad Popelkou a u Nové Paky. Z Levínské Olešnice zase pocházejí acháty s ostrou kresbou a v krásných odstínech blankytně až temně modré barvy.

Velký zájem o české acháty byl za vlády císaře Rudolfa II., který do Podkrkonoší sám vysílal sběratele pro nejkrásnější kousky. Tehdejší umělci z nich zhotovovali achátové nádoby. Pestrá kresba rozmanitých barevných tónů a vysoký lesk achátů rozněcují fantazii klenotníků i dnes. Dnešní šperkaři vytvářejí z achátu podobu motýlů, květin, leštěnými destičkami vykládají skříňky, desky stolů a vyrábějí z nich také náhrdelníky, brože a zasazují je do prstenů nebo manžetových knoflíků. Průmysl používá achátů jako kamenů do ložisek, pro břity vah a z větších kusů se zhotovují tlouky a achátové třecí misky, koule do třecích mlýnů a jiných podobných zařízení.

Další články

Islandský lišejník pukléřka islandská povzbuzuje činnost zažívacího traktu a působí protizánětlivě.
Dědictví římského impéria a latinského jazyka.
Petrovy kameny v blízkosti Pradědu.
Byzantská říše přetrvala jako státní útvar více než 1100 let.
Křišťál se v krystalcích často nachází uprostřed neúplně vyplněných achátů.
Barvy a jejich působení.
Umělé diamanty v klenotnické kvalitě.
Váhy a vážení.
Větrné mlýny na severu Německa dnes slouží k nejrůznějším účelům.
Voda a její nedostatek, který má na některých místech planety nepříznivé následky.
Med je potravina známá lidem již od nepaměti.
Mlýnské kameny pro mletí obilí.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů