Zelené sochy

Zelené sochy z živých dřevin zdobily již antické řecké a římské zahrady. Své místo mají i dnes. Než socha z živých rostlin získá požadovaný tvar, trvá někdy celé desetiletí. Toto umění má název topiari.

Střihoruký Edward ze známého filmu to měl lehčí. Stvořil takové nádherné zelené dílo během několika okamžiků. Ve skutečnosti je to práce na mnoho měsíců nebo let. Tvarovaným řezem keřů nebo stromů se rodí živé ploty, altány, ale také sochy všech tvarů - zvířata, bájné bytosti i lidské postavy.

Historie topiari

Umění vytvářet z dřevin zelené sochy se nazývá topiari.

Název topiari, jak se umění figurálního řezu také nazývá, je odvozen od latinského ars topiaria, což se dá volně přeložit jako umění zkrášlování krajiny. Nejlépe ho ovládali otroci řeckého původu, kteří se v antice starali o zahrady římských paláců. Takovému otroku se říkalo topiarius. Teprve později se tento název začal používat výlučně pro figurální řez a vytváření zelených soch.

Římský spisovatel Plinius Starší ve svém díle Naturalis historia (Přírodověda) vychvaluje vlastnosti cypřiše, jehož krátké, šupinovité stálezelené listy "se tak krásně poddávají do tvaru zvířat, lodí a nejrůznějších jiných objektů a scén". Jeho synovec Plinius Mladší (61 až 113), římský konzul a spisovatel, s hrdostí líčil zelené sochy, které zdobily jeho vilu v Tusculu. Zimostráz tam například tvořil Pliniovo jméno, byly tam zelené sochy koňů a jezdců i mytologických bytostí.

Tvarování dřevin

Základním materiálem pro tvarování dřevin je pomalu rostoucí zimostráz (Buxus sempervirens), aromaticky vonící nízký keř s lesklými kožovitými listy, dále tis a zerav. V minulosti byl výběr pestřejší. Pro figurální řez se hojně užíval i vavřín, břečťan, rozmarýn, barvínek a myrta.

Ve středověku se umění topiari příliš nedařilo, ale nebylo zapomenuto. Slavně se vrací v období baroka a rokoka, v období přepychově zařízených zámků a velkých zahradních slavností. Jeden zahradník z Bologne kdysi navrhl sicilskému králi Karlu Chromému, aby nechal vytvořit z dřevin celý palác, kde by královský pár a jeho hosté nebyli vázáni dvorskou etiketou a mohli si opravdu užívat. Ve svém návrhu napsal: "Takový palác je docela jednoduché stvořit. Místo stěn se vysadí rychle rostoucí druhy dřevin, které s pomocí podpěrek a patřičně vyvázané se za několik let rozrostou správným způsobem tak, že vytvoří nejen stěny, ale i střechu."

Obrovský zájem o figurální řez vzbudilo dílo benátského mnicha nazvané Polifilův sen. Vypráví v ní o svém snu, v němž navštívil Venušin ostrov, kde byla spousta soch vytvořených řezem z dřevin a nejrůznějších altánů a všechna tato díla, která údajně ve snu viděl, podrobně popsal. Podle něj tam byly stromy s korunami ve tvaru koulí, kupolí, vřeten a také prstenů. Sochy, arkády a besídky tvořily nejen stálezelené dřeviny, ale i kvetoucí růže, žluté, bílé, všech druhů. Bylo to potěšení pro všechny smysly.

Jako reakce na toto dílo vznikají v šestnáctém století u toskánských rodinných sídel proslavené sady a zahrady se zelenými skulpturami, tvarovanými stromy, altánky a ploty, jejichž tvůrcem je Ital Buontalenti podobně jako ve Francii André Le Notre.

Královské zahrady

V polovině šestnáctého století byla kniha Polifilův sen přeložena do francouzštiny a nadchla Kateřinu Medicejskou, která pak nechala ve svých zahradách vytvořit různé tvarované ploty a záhony, ale pravý rozkvět figurálního řezu přišel až za krále Slunce - Ludvíka XIV. na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století.

Ten poprvé spatřil zelené sochy v sídle svého ministra financí a byl jimi okouzlen. Rozhodl se, že jeho zahrady ve Versailles musí být ještě krásnější, a skutečně se mu to podařilo. Stály v nich desítky zelených soch - ptáků, bohů i bájných bytostí, nejrůznější jeskyně, grotta, altánky, zákoutí a bludiště z tvarovaných dřevin. Koruny stromů tvořily pyramidy, jehlany, které měly tři, pět, ale i sedm stupňů a z některých vyrůstaly větvičky jako ruce zakončené opět malými koulemi. Zelené sochy se doplňovaly s kamennými sochařskými díly obvykle bohatě zlacenými. Zelené vázy s uchy vytvarovanými z větviček jsou většinou z jalovce, ale i ze zimostrázu.

V anglickém Hampton Court vzniklo přibližně ve stejné době v letech 1689 až 1694 snad nejslavnější bludiště z živých plotů. Bylo stvořeno pro pobavení krále Viléma III. Oranžského. Původně ho tvořily habrové aleje a ploty, později byly nahrazeny cesmínou a tisy a nejnověji i dalšími typy dřevin. Figurální řez a tvarování dřevin prožívá v Británii své nejlepší období hlavně ve viktoriánské době a to nejen v královských a šlechtických zahradách, ale i v zahradách paláců a domů bohatých měšťanů.

Zelené sochy v době osvícenství

Doba osvícenství svým nadšením pro vše přirozené znamená konec uměle vytvořených zelených soch, zastřižených plotů a stromů. V módě jsou anglické parky, omezovat jakkoliv přírodu je pokládáno za zbytečné, škodlivé a hlavně hloupé. Zeleným sochám se tehdejší velikáni vysmívají. Uznává se Jean Jacques Rousseau a návrat k přírodě.

Až začátkem devatenáctého století dochází opět k rehabilitaci umění topiari. Sady, parky a zahrady se začínají znovu plnit stromy ve tvaru pyramid, dřevinami ve tvaru ptáků i jiných zvířat. V Anglii, kde se zastřiženým keřům o století dříve vysmíval Francis Bacon, se v devatenáctém století topiari stává doslova národním uměním.

Ve dvacátém století se topiari rozvíjí v královských zahradách v Nizozemsku, ale i ve francouzských zámeckých zahradách a pařížských parcích, vrcholu dosahuje například na italském ostrově Isola Bella v Lago Maggiore. V Německu ve středohoří Harz se dnes návštěvník může setkat s názvy železničních stanic vystříhanými z keříků.

Villandry

Ve dvacátých letech minulého století se Španěl Joaquín Carvallo rozhodl oživit krásu zahrad francouzského zámku Villandry nedaleko Tours na břehu Loiry. Jde jednak o zelinářský a ovocný sad, které tvoří složité okrasné vzory přirovnávané občas k výšivkám, ale i o zahradu vytvořenou právě z tvarovaných dřevin, převážně ze zimostrázu. Má několik částí a v dobách renesance prý bývala dostaveníčkem zamilovaných.

Zelené sochy dnes

Umění topiari nepatří zdaleka minulosti. Nacházíme ho dnes v Evropě prakticky všude. V Paříži, ve Versailles i v zahradách dalších francouzských zámků, v královské botanické zahradě v Kew Garden v Londýně, v zahradách anglického paláce Blenheim, ale i ve skotském Edinburghu, na zmíněném ostrově Isola Bella v Itálii, v zámeckém parku Petrodvorců u ruského města Sankt Peterburg, ale i v množství soukromých sídel a paláců. Kvetoucí pes například hlídá vchod do proslaveného Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau.

Řez dřevin a jejich tvarování je součástí výuky v zahradnických školách, i když k vytvoření dokonalé zelené sochy je třeba mnohem víc než jen školení. Inspirace a talent stejně jako u mistrů sochařů, kteří svá díla vytvářejí z kamene.

Tématicky související články

Zahrady snů, jejichž součástí bývají i zelené sochy si získávají oblibu.
Central Park New York je rozsáhlá plocha trávníků a různých dřevin v centru New Yorku.
Tradiční čínské umění Feng-šuej je součástí čínské kultury.
Carevna Kateřina Veliká v čele Ruska dovedla tuto zemi k rozkvětu.
Zvířata ve filmu předvádějí před kamerou nerůznější kousky, které jsou výsledkem dlouhého tréninku.
Čaj je fenomén.
Zámek ve Versailles patří mezi nejkrásnější zámky světa.
Nejvyšší socha Buddhy stojí v indické Bódhgaji.
Bludiště a labyrinty znali již staří Egypťané, ale existovaly zřejmě ještě dříve.

Zelené sochy z živých dřevin zdobily již antické řecké a římské zahrady. Své místo si najdou i dnes.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů