Irbis

Irbis patří ke kriticky ohroženým druhům kočkovitých šelem.

Kdysi se počítal irbis do kategorie velkých kočkovitých šelem. V latinském názvu měl proto slovo Panthera podobně jako tygři, lvi, jaguáři či levharti. Poté, co byl přeřazen k menším kočkovitým šelmám, Panthera uncia se změnilo na Uncia uncia a místo názvu levhart sněžný dostal tento krasavec vysokých hor pojmenování irbis.

Irbis je typicky vysokohorskou šelmou. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku fantom hor. V Himálaji a v pohoří Karákóram se vyskytuje až do výšek 6000 metrů nad mořem. Zřejmě nejvíce irbisů dnes žije v Indii. Dále obývají horské oblasti Afghánistánu, Bhútánu, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, žijí v Mongolsku, Nepálu, Pákistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a částečně v Rusku.

Irbis si vysloužil přezdívku fantom hor.

Irbis je přizpůsoben horskému prostředí

Horskému prostředí a sněhu odpovídá i srst. Je bílá až kouřově šedá s černými skvrnami podobnými, jaké má levhart, a je podstatně delší než u velkých kočkovitých šelem, které žijí v teplých oblastech. Je hustá, až šest centimetrů dlouhá, na ocase bývá ještě delší. Ocas je téměř tak dlouhý jako tělo a irbis ho používá jako pléd nebo šálu. Když si lehne, zahalí se jím a chrání se tak proti zimě. Právě stříbřitá, měkká kožešina irbise z něj navzdory přísným zákazům lovení a obchodování dělá žádanou kořist pytláků. Irbis je domovem na skalnatých úbočích, v horských lesích a na okraji sněhových polí. Obtížný terén zdolává díky širokým, dokonale osrstěným tlapám, které umožňují bezpečnou chůzi po měkkém sněhu. Je vynikající skokan. Díky dlouhým zadním končetinám dokáže skočit až na vzdálenost 15 metrů. Ukrývá se v jeskyních a skalních rozsedlinách, někdy i v opuštěných hnízdech supů.

Lov

Dospělí irbisové potřebují velká loviště, mnohdy o ploše stovek kilometrů čtverečních. Souvisí to s nízkou nabídkou potravy ve vysokohorských oblastech. Loví hlavně středně velké druhy kopytníků, kterých však rapidně ubývá - horské kozy a ovce, kozorohy, takiny, divoká prasata, ale i opice, kabary, sviště a různé horské velké kurovité ptáky. Je to noční lovec. Za potravou se vydává nejčastěji po setmění nebo před úsvitem. Irbis je šelma samotářská, plachá, vysoce specializovaná. Loví nanejvýš ve dvojici. Nesnáší maso domácích zvířat. Ta napadá jen ve zcela výjimečných případech nouze.

Rozmnožování irbise

Irbis se páří koncem zimy v únoru nebo březnu. Samice je březí 93 až 110 dní. V jednom vrhu bývají dvě až tři mláďata, výjimečně čtyři nebo i pět. Porodní hmotnost se pohybuje od 350 do 700 gramů. Samice o mláďata velmi pečuje. Pelech jim vystýlá vlastní srstí, kterou si vytrhává z břišní části těla, protože mláďata se rodí holá a bezmocná. Kojí je tři až pět měsíců a stará se o ně rok až rok a půl. Irbisové žijí v párech a o potomky se starají společně. Není shoda v tom, zda dospívají ve třech letech nebo později. Některé prameny hovoří až o pěti letech. V přírodě se irbis dožívá patnácti až osmnácti let, v zajetí v ZOO dvaceti let.

Projekty pro záchranu irbise

Irbis patří k nejvíce ohroženým kočkovitým šelmám na naší planetě. Je přísně chráněn a platí pro něj zákaz lovu a obchodu. Je dokonce na listině číslo 1 organizace CITES, která jinak povolila kvůli finančním prostředkům i odstřel ohrožených bílých nosorožců.

Absolutní zákaz lovu irbise platí ve většině zemí, kde se vyskytuje. Výjimkou je Mongolsko, kde je lov pouze regulován. Zcela nejasná je situace v Afghánistánu, který má momentálně jiné starosti.

Podle mezinárodního projektu na záchranu irbise existuje v současné době ve světě zhruba 120 chráněných oblastí, kde irbisové žijí. Většina z nich však má rozlohu menší než 500 čtverečních kilometrů, což je na irbise málo. Nejvíce chráněných oblastí je v Indii, která má rozsáhlé zkušenosti se záchranou tygrů v rezervaci Gir Forest. Pro irbise je tam celkem 39 chráněných oblastí, z toho 24 jich má ale rozlohu menší než 500 km². Na druhém místě je Pákistán s počtem rezervací 21, opět většinou jen do 500 km². Rozlohou největší rezervace jsou v Číně.

Ani v těchto rezervacích nemají irbisové ideální prostředí. Více než polovina jich je obydlena lidmi a většinou se tam chová dobytek. Přijdou-li na horské pastviny pastevci se svými stády, divoká zvířata včetně těch, která jsou potravou irbisů, krajinu opouštějí. A s nimi odcházejí i irbisové. Necelá polovina rezervací nemá plány do budoucna. V Nepálu žije většina irbisů volně v přírodě nechráněná před ničím a hlavně před nikým.

Wolong

Když se řekne Wolong, většina lidí si vybaví pandu velkou. Tato rezervace se vskutku proslavila díky výzkumu a záchrannému programu pro pandu velkou. Žijí zde ale i jiné druhy ohrožených zvířat, například právě irbis. Wolong je přísně chráněné přírodní území o rozloze asi 2000 km² jihozápadně od S-čchuanu. Vysoké zalesněné hory dělí od sebe hluboko zaříznutá říční údolí. Horské vrcholy tu dosahují až 6300 metrů. Ideální místo pro irbise. Wolong se sice rozkládá na stejném stupni zeměpisné šířky jako Florida, ale leží ve stínu Tibetu, a tak tu jsou zimy dlouhé a studené a krátká parná léta jsou přerušována monzunovými lijáky.

Žije tu i takin, který se občas stane kořistí irbise a který vzhledem vyvolává vzpomínky na pověsti o zlatém rounu.

Poměrně dobře se irbisům daří v zajetí. Zvlášť úspěšná byla v tomto směru helsinská zoo, kde se v r. 1978 konala první mezinárodní konference věnovaná ochraně irbisů a byla tam pro ně založena mezinárodní plemenná kniha.

Další články

Svišť
Barvy
Filmový sníh
Zvířata a orientace
Mravenec lesní je strážcem čistoty přírody.
Albíni, bílá zvířata mají v přírodě jen malou šanci přežít.
Korejský ženšen

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů