Stavbu Panamského průplavu provázely od počátku těžkosti a skandály. Nakonec se dílo podařilo. Dnes je zastaralé a nezvládne nápor přibývajícího počtu nákladních lodí. Znovu se tedy bude muset kopat a hloubit.
Panamská republika oslavila třetího listopadu roku 2003 sto let samostatnosti. Její nekonečný deštný prales tonoucí v mlžném oparu připomíná výjev z Jurského parku. Mnohem působivější je skutečnost, že z vrcholku vulkánu Baru lze spatřit Atlantský i Tichý oceán zároveň.
Ačkoli se Panama rozkládá od Kolumbie až po Kostariku v délce pěti set kilometrů, ve své nejužší části rozděluje oba oceány pouhými 75 kilometry pevniny. Právě v této oblasti byl v roce 1914 dokončen průplav, o němž spisovatel Joaqin Beleno prohlásil, že je největším požehnáním pro Panamce, ale bohužel i největším prokletím. Aktivita spojená s provozem průplavu představuje šedesát procent hrubého národního produktu Panamy. Jde zároveň o velmi citlivou strategickou zónu, neboť je to nejkratší námořní spojení mezi východním pobřežím USA a Dálným východem a mezi západními břehy Evropy a obou Amerik. Vznik Panamského průplavu se neobešel bez potíží.
Jako první Evropan přistál u břehů Panamy španělský dobyvatel Rodrigo de Bastidas v roce 1501. O dvanáct let později objevil jeho krajan Vasco Núnez de Balboa proslulou Panamskou šíji a pěšky ji přešel. Od té doby se v těchto místech všichni snažili najít skulinu, kterou by se dalo proklouznout z jednoho oceánu do druhého. Hledal ji při své poslední výpravě i Kryštof Kolumbus. Španělský král Karel V. snil o tom, že takovou úžinu vytvoří. Další tři století se dobyvatelé a dobrodruzi museli spokojit s pochodem přes Panamskou šíji, cestou riskantní, přesto mnohem bezpečnější než obeplutí mysu Horn nebo putování přes kontinent. Snahy najít příhodné místo pro vybudování průplavu a o zabrání panamského teritoria neustávaly.
Když bylo v roce 1848 objeveno v Kalifornii zlato, potřeba námořního průplavu ještě vzrostla. Vzniká transatlantická železniční trať a práce na projektu pro průplav se zrychlují. Probíhá intenzivní hydrografický průzkum Střední Ameriky a americký prezident Grant rozhoduje: kanál bude vést územím Nikaragui.
Francie dává přednost Panamě a její návrh při mezinárodní konferenci v Paříži roku 1879 vítězí. Nikdo se neodvažuje odporovat odborníku na slovo vzatému Ferdinandu de Lessepsovi, který deset let předtím dokončil stavbu Suezského průplavu. Lesseps chce v Panamě vybudovat značně hluboký kanál bez zdymadel nevzdory své naprosté neznalosti prostředí i protestům stavitele Eiffela.
Byl to velký omyl. Panama nemá stejné podmínky jako Suez. Panuje zde vlhké tropické podnebí a častá období dešťů. Půda je jílovitá a rozmoklá. To, co se přes den vyhloubí, se během noci opět sesune. Je potřeba odstranit celkem 250 milionů kubických metrů zeminy, ale práce téměř nepokračují. K tomu se přidávají malárie a žlutá zimnice, které kosí francouzské dělníky i inženýry. Celkem jich zde zahyne více než dvacet tisíc. A čtyřikrát více obchodníků z Paříže zbankrotuje díky nevydařeným investicím. Z Panamského průplavu se stává bezedná jáma, v níž nenávratně mizí obrovské finanční částky.
K financování se nakonec používají státní půjčky, které v roce 1885 definitivně končí. Francie se v té době stejně jako celá Evropa potácí ve vážné krizi a banky nakonec přestávají Společnost pro Panamský průplav podporovat. Ve snaze přesvědčit stále nedůvěřivější veřejnost chce Lesseps zavést systém slosovatelných půjček. K tomu potřebuje nový zákon. Prostřednictvím dvou obchodníků barona de Reinach a Cornelia Herze uplácí Společnost pro Panamský průplav členy parlamentu i novináře sudy vína. Jde o tehdy běžný zvyk, který ovšem v tomto případě nabývá obřích rozměrů. Krach společnosti se podaří ututlávat celé čtyři roky. V roce 1892 propuká skandál na stránkách antisemitských novin Libre parole (Svobodné slovo). Lesseps a Eiffel jsou označeni za odpovědné činitele, k uvěznění je odsouzen pouze bývalý ministr veřejných prací, Francouzi nechávají v Panamě vše: plány, stroje i stavební konstrukce. Prací se ujímají USA. Volí variantu se zdymadly, při které není zapotřebí jít do takové hloubky. Slavnostní zahájení provozu Panamského průplavu se koná 12. června 1920.
Počátečními a konečnými body Panamského průplavu jsou na severu ze strany Atlantského oceánu přístav Cristóbal, na jihu přístav Balboa. Průplav je dlouhý 81,6 kilometru a hluboký v průměru 12,8 metru. Šest dvojitých zdymadel neboli plavebních komor je zásobeno sladkou vodou z rozlehlého Gatunského jezera (423 km2), do něhož se průplav rozlévá v polovině své cesty, v nejvyšším bodě mezi zdymadly Gatun a Porto Miguel. Jezero je vytvořeno uměle a soustavou potrubí zásobeno vodou z řeky Chagres a z nádrže Madden. Za den a noc může průplavem proplout maximálně 48 lodí, kterým cesta trvá něco málo přes osm hodin. Od otevření Panamského průplavu jím proplulo asi 825 tisíc plavidel. Nejčastěji se na nich převáží obilí, ropa a kontejnery.
Na každé propuštění lodi zdymadlem se spotřebuje 197 milionů litrů sladké vody. Plavební komory pracují jako výtahy na principu spojených nádob. Zvednou plavidlo 26 metrů nad hladinu oceánu a na druhé straně je opět spustí. Aby se lodě zdymadly protáhly, mohou být dlouhé maximálně 294,13 metru a široké 32,31 metru. Při těchto rozměrech zbývá mezi nimi a molem pouhého půl metru na každé straně.
Prvního ledna 2000 přešel průplav do správy Panamské republiky. V současné době se o něj všichni obávají. I přes nejrůznější úpravy přestává být schopen plnit svou roli. Je tak frekventovaný, že rezervace na proplutí se dělají na rok dopředu. Pro velké moderní tankery a zaoceánské parníky je nepoužitelný, protože je příliš úzký. V současné době se plánuje jeho rozšíření. Nejde jen o to oddálit od sebe břehy. Podstatnými úpravami musí projít i všechny plavební komory. Je třeba je rozšířit, prohloubit a vytvořit nový plán jejich zásobování vodou. Počítá se mimo jiné s vytvořením tří dalších umělých jezer.
Panamské shromáždění odhlasovalo v roce 1999 zákon, který rozšiřuje území náležející k průplavu o další dva tisíce čtverečních kilometrů, tedy dohromady na sedm procent celkové rozlohy země.
Další články
Voda je důležitá nejen pro provoz Panamského průplavu, ale i pro jiné lidské činnosti.
Těžba ropy na Aljašce
Parní lokomotivy na Kubě
Vikingové byli odvážní mořeplavci a nájezdníci ze Skandinávie.
Stavba lodi Carnival Conquest
Ropa je klíčovou energetickou surovinou.
Francouzi v Americe nazvali svá zámořská území Nová Francie.
Tropické deštné pralesy v Kostarice
Rujana, křídový ostrov.
Panamský průplav umožňuje plout mezi oceány.