Permské vymírání

Před dvěma sty padesáti miliony let, dávno před tím, než se na planetě Zemi objevili dinosauři a savci, se uprostřed jižní Afriky proháněl deset stop velký predátor Dinogorgon. Po necelém milionu let z povrchu Země zmizel. Stal se obětí největšího vymírání na této planetě. A spolu s ním devět z deseti druhů rostlin a živočichů.

Dinogorgon

Největší přírodní katastrofa nepostihla Zemi při zániku dinosaurů, ale mnohem dříve. Už před dvěma sty padesáti miliony let, na konci permu. Něco neznámého tehdy vyhubilo devadesát procent všech druhů. V mořích přežilo méně než pět procent živočichů. Na souši přežila katastrofu necelá třetina velkých živočichů. Zahynuly takřka všechny stromy. Co tuto apokalypsu způsobilo?

Zatímco z období vymírání dinosaurů existuje poměrně hojné množství fosilních stop, které naznačují, že se planeta před oněmi šedesáti pěti miliony let setkala s jiným vesmírným tělesem, z doby konce permu se příliš stop nedochovala. Sedimenty, které obsahují permské fosilie, se nalézají například nedaleko Kapského Města v Jihoafrické republice, na místě zvaném Karoo. Je to nezajímavé, nudné místo. Pro paleontology však je skutečným rájem. Málokde na Zemi lze sledovat přechod z permu do triasu tak jasně jako právě v Karoo.

Synapsidi

Hory v Karoo pocházejí z konce permu. Každý decimetr nadmořské výšky zde představuje tisíce let běhu času. Před čtvrt miliardou let zde bylo živo jako dnes v národním parku Serengeti. Jen místo lvů a slonů zde vládli živočichové ze skupiny synapsidů. Bývají označováni také za plazy podobající se savcům. Tito málo známí živočichové byli první velkou dynastií pozemských obratlovců. Planetu Zemi ovládali po více než šedesát milionů let a využívali ekologické niky, ve kterých je později vystřídali dinosauři.

V Karoo bylo nalezeno mnoho druhů fosilizovaných synapsidů, především dicynodontů, kteří žili ve skupinách podél břehů řek a živili se rostlinami. Nejhojněji rozšířeni z nich zde byli Diictodoni, kteří se živili především kořínky a často padli za oběť masožravým synapsidům zvaným Gorgonopsida. Objeveny byly i fosilie dalšího synopsida - Lystrosaura. A pak, v místě, kde sedimenty přecházejí z období permu do období triasu, fosilie náhle mizejí.

Houby

Zánik, k němuž došlo na konci permu, se netýkal pouze živočichů, ale také dlouhé řady rostlin. Nejlepším důkazem jsou horniny z oblasti italských Alp. Ve vrstvách z konce permu se dochovalo mnoho fosilizovaného pylu pocházejícího především ze zdravého jehličnatého lesa.

Ve chvíli, kdy perm přecházel v trias, se zachovaly především houby. Fosilizované houby, které si pravděpodobně pochutnávaly zejména na zahnívajícím a umírajícím jehličí a dřevu mrtvých stromů.

Tento mimořádně vysoký objem fosilizovaných hub z přelomu permu a triasu byl vystopován na všech místech naší planety, kde paleontologové pátrali. Znamená to jediné, téměř všechny pozemské stromy v této době náhle hynuly.

Dopad asteroidu

Není snadné vyhubit najednou tolik živočišných a rostlinných druhů. Něco takového dokáže pouze katastrofa mimořádných rozměrů, dokonce větších, než o mnoho milionů let později předpokládaná srážka s asteroidem, která způsobila zánik dinosaurů. Ve vrstvách hornin byly objeveny silné stopy vulkanického prachu. Ukládaly se na pozemské poměry nesmírně rychle. Během pouhých sto tisíc let. Odkud se tento vulkanický prach vzal? Podezřelých původců je několik. Jako vždy stojí na prvním místě srážka s velkým asteroidem. Taková kolize by do atmosféry vynesla velké množství částeček prachu. Ty by se rozšířily kolem celé planety a postupně by se snášely na zemský povrch i do moří.

Přišla by samozřejmě velká tlaková vlna, která by zahubila vše v okolí dopadu tělesa. Mraky jedovatých plynů by na řadu měsíců zastínily slunce. Teplota by poklesla, začal by padat kyselý déšť a sníh. Když by se mraky vyčistily, zůstala by v atmosféře vysoká koncentrace oxidu uhličitého z požárů a rozpadajících se mrtvých hmot. Nastalo by oteplení, které by přetrvalo několik milionů let.

Už krátkodobé následky - chlad, tma a kyselý déšť - by dokázaly vyhubit rostliny a fotosyntetický plankton, což je základ většiny potravních řetězců. Býložravci by umírali hladem, po nich i masožravci, kteří se těmito býložravci živili.

Smrt z oceánů

Podle jiné teorie je za tuto katastrofu odpovědné dění v oceánech. Na konci permu byl ve větších hloubkách moří a oceánů nedostatek kyslíku. Většina života se koncentrovala v mělkých vodách, u pobřeží či útesů. V roce 1996 přišli dva angličtí geologové Paul Wignall a Richard Twitchett s prvními důkazy, že nedostatek kyslíku (anoxie) se projevoval i v mělkých vodách. A to ve stejné době, kdy došlo ke zmíněnému hromadnému vymírání druhů.

I dnes můžeme sledovat, jak znečištění způsobuje anoxii ve vodách, jimž chybí dostatečná cirkulace. Výsledkem je dočasné vymírání druhů v takových oblastech. Podle Wignalla došlo k něčemu podobnému, avšak ve větším měřítku, také na konci permu. Ale co mohlo mořské proudy natolik zpomalit, že voda neměla dostatek kyslíku?

Možná v pozdním permu roztálo větší množství ledovců. Za normálních okolností se teplotní rozdíly mezi polárními a rovníkovými vodami ovlivňují tak, že vytvářejí pohyb oceánských proudů. Bez těchto proudů se vytváří anoxická voda, která se rozlévá rovněž do mělkých oblastí. Mořský život tak dlouho stagnuje, až začne upadat. Permské oceány mohly být rovněž otráveny oxidem uhličitým. Oceánské bakterie se živí organickým materiálem, při tom vytváří oxid uhličitý. Bez dostatečně rychlých mořských proudů zůstává plyn na jednom místě a voda je jím nasycena doslova jako sodovka. Jakmile by hladina plynu přesáhla toxické hodnoty v mělkých vodách, ryby by se staly letargické a začaly upadat do spánku. Moře by postupně "usínalo" a odumíralo.

Sopky

K možným příčinám permského vymírání druhů řadíme i zvýšenou sopečnou činnost. Na Sibiři například existuje vysoká vrstva vulkanických nánosů právě z doby konce permu. A nedaleko odtud, v oblasti Číny, jsou rozsáhlé vulkanické vrstvy jen o sto tisíc let mladší. Což z hlediska geologického vývoje Země nevypadá na náhodu. Ale mohla vulkanická činnost v Asii vyvolat vymírání devadesáti procent života?

Jak vulkanické plyny stoupají vzhůru, vytváří se kyselý déšť. Molekuly sulfátů blokují sluneční záření. Planeta se ochlazuje. Nastává doba ledová, tím se zmenšuje množství tekuté vody v oceánech. Hladina moří klesá. Mořský život v mělkých mořích vymírá. Diverzita života se prudce snižuje. Při snížení hladiny moří dochází rovněž k uvolňování oceánského metanu, který spolu s oxidem uhličitým (uvolněným jak při erupcích, tak i z rozkládající se biohmoty) vytváří skleníkový efekt.

Příklad rozsahu takové katastrofy pochází z poměrně nedávné doby. V roce 1783 vybuchla na Islandu sopka Laki. Během pouhého roku poklesla teplota téměř o dva stupně. A nyní si představte, že by laki vybuchovala každoročně po dobu stovek, nebo dokonce tisíc let.

Anebo je pravdivá další hypotéza. Možná na konci permu došlo ke zvýšení vulkanické činnosti a zároveň do Země narazil asteroid. Pravdu zatím nikdo nezná. Jisté je však to, že na konci permu došlo k velkému vymírání, při němž na zemi vyhynulo devadesát procent druhů rostlin a živočichů.

Další články

Vývoj savců po vymírání dinosaurů na konci křídy.
Země, planeta mnoha tváří
Golfský proud, kterému vděčí Evropa za mírné klima.
Prehistoričtí vačnatci, kteří žili v Austrálii.
Microraptor gui opeřený dinosaurus
Mravenec lesní je strážce čistoty naší přírody.
Planetky neboli asteroidy.
Houby jsou organismy se značnou tvarovou rozmanitostí.
Kyselé deště a oteplování - souvislost těchto dvou fenoménů.
Pitná voda z mořského dna pramení na různých místech při pobřeží.
Země bez lidí, co by se stalo, kdyby lidé náhle z naší planety odešli.

Před dvěma sty padesáti miliony let postihlo planetu Zemi permské vymírání druhů.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů