Kočičí plemena

Odkud máme kočičí plemena?

Birmská kočka

Plemena domácích koček mají roztodivná jména, ale také zvláštní osudy. Původně se samozřejmě chovaly kočky obyčejné, bez prošlechtění. V okolí Středozemního moře to byly krátkosrsté kočky docela podobné našim vesnickým Mourkům a Mickám. První ušlechtilé plemeno, které se dostalo do Evropy, byla kočka perská. Přivezl ji kolem roku 1650 do Říma šlechtic a světoběžník Pietro della Valle, který v letech, kdy u nás zuřila třicetiletá válka, pobýval v Orientu. Perské kočky měly do Evropy poměrně blízko, ale jejich chov se rozvíjel pomalu. Byly ostatně často zaměňovány s kočkami angorskými z dnešního Turecka. První siamské kočky daroval roku 1855 pařížské zoo jako kuriozitu francouzský místokrál v Bangkoku. Chovat je, to si v minulém století mohla dovolit pouze první dáma Francie, manželka prezidenta S. Carnota - dovezl jí je její syn. Ruská modrá kočka se zase údajně dostala do Anglie jako dar carevny Kateřiny královské rodině. Zkrátka první jedinci vzácných plemen se do Evropy dostávali zpravidla diplomatickou cestou jako dary vysoce postaveným osobám. Až moderní doba uplatnila všemocnou sílu peněz. Birmská kočka, po staletí chovaná v buddhistickém klášteře Lao Tsun v Barmě, stála po první světové válce amerického milionáře Vanderbilta třicet tisíc švýcarských franků. Jimi podplatil prodejné mnichy a získal tak nejvzácnější plemeno koček své doby. Původně vzácní jedinci se v rukou evropských a amerických chovatelů zdárně množili a také zdokonalovali, takže dnes si již může leckteré z těchto původně zlatem vyvažovaných plemen dopřát i řadový chovatel.

Organizovaná felinologie (tak se říká souboru odborností, týkajících se všech stránek chovu koček) vznikla po pověstné první výstavě koček Harrisona Weira v londýnském Crystal Palace roku 1871. V Americe proběhla první výstava koček o něco dříve, v Maine. První chovatelská organizace se jmenovala National Cat Club, brzy však přibývaly další. Chovatelské kluby se sdružily ve vrcholné organizaci The Gouverning Counsil of the Cat Fancy, dodnes známé pod zkratkou GOCF. Naleznete ji ve standardech, tj. popisech čistokrevných plemen koček, a v rodokmenech. V roce 1949 byla ustanovena mezinárodní organizace chovatelů FIFE - Féderation Internationale Féline, jejímž členem je i Český svaz chovatelů.

Ušlechtilé kočky se dělí podle délky srsti na dlouhosrsté a krátkosrsté, protože délka srsti je nejnápadnějším znakem různých kočičích plemen. Polodlouhosrsté kočky jsou jako zvláštní skupina uznávány FIFE teprve od roku 1981 - jsou totiž obzvlášť proměnlivé - patří sem birma (barmská posvátná kočka), mainská mývalí kočka, somálská, turecká kočka van, norská lesní kočka. Plemena i zbarvení se na celém světě označují identifikačními čísly, písmeny a zkratkami.

Plemena dlouhosrstá jsou pravou vizitkou chovatelského umění. Koťata dospívají asi tři měsíce později a počet ve vrhu je zpravidla nižší než u krátkosrstých koček. Typickým představitelem dlouhosrstých koček je kočka perská, nesprávně angorská. Tento název je dvakrát nesprávný - jednak se tak označovaly mutace s delší srstí u krátkosrstých plemen a jednak se jako angorská nebo ankarská kočka označuje bílé plemeno, uznávané pouze v USA. Perská kočka se nepodobá žádnému volně žijícímu druhu kočkovitých šelem, vzdáleně pouze připomíná asijskou stepní kočku manula, který ovšem s domácími kočkami není nijak spřízněn, patří do zvláštního rodu a je blízký spíše rysům. Perská kočka je starobylé a ustálené plemeno, křížíme-li je s krátkosrstou kočkou, v první generaci se prosadí krátká srst, ale pak tento dominantní znak rychle slábne. Původně byly perské kočky jednobarevné, dnes se chovají snad ve všech barevných rázech. Typické je, že želvovinové kočky, ať dlouhosrsté nebo krátkosrsté, jsou vesměs samice.

K starobylým birmským kočkám se váže roztomilá legenda - chodily prý mnichům na smetanu, omočily si v ní tlapky a za trest jim bílé punčošky zůstaly. Ve skutečnosti je tato částečná (parciální) strakatost následkem mutace, která se ustálila plemenitbou v úzkém okruhu a stálých podmínkách kláštera. Krátkosrsté barmské kočky, vyšlechtěné v Harvardu v USA, jsou naopak plemeno mladé. Původní barva byla hnědá, a proto se těmto kočkám říkalo soboli, cibeliny. Dnes už se chovají ve větším počtu barevných odstínů, a proto toto jméno pozbylo opodstatnění.

V seznamu FIFE se setkáme s mnohými téměř neznámými, nedávno uznanými, ale přesto starobylými plemeny. Příkladem je turecká kočka van, bílá, s výraznou červenou kresbou. Jiná jsou naopak vyšlechtěna nedávno, například polodlouhosrstá norská kočka Skaukatt, což je mutace evropské kočky s delší srstí, abnormálně velkým vzrůstem a mimořádnou hmotností.

Krátkosrstých koček existuje ještě větší množství než dlouhosrstých - pramáti rodu je kočka habešská, nejpočetnější jsou evropské krátkosrsté a kočky britské. Pro chovatele jsou nejpřitažlivější orientální plemena - kočky siamské - a od nich odvozená plemena. Siamské kočky byly používány i proti hlodavcům, štíhlý typ byl lovcem myší, robusnější krys, není proto divu, že se siamkám přezdívá kočičí teriéři. Modré oko a neúplná pigmentace zůstaly, moderní siamky jsou však vesměs vyšlechtěny ze starého štíhlého typu, širokolebé siamky se uplatnily při šlechtění perských coulour-point.

Další články

Albíni, bílá zvířata mají v přírodě jen malou šanci přežít.
Barvy ovlivňují lidskou mysl.
Lidé chovali kočky už v době kamenné
Carevna Kateřina Veliká v čele Ruska dovedla tuto zemi k rozkvětu.
Jak se zrodily peníze, jejichž historie je pestrá a dlouhá.
Kokosová palma je pro obyvatele tropického pásma důležitou rostlinou.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů