Islandský lišejník pukléřka islandská povzbuzuje činnost zažívacího traktu, působí protizánětlivě a v dobách minulých se používala k léčbě zánětů horních cest dýchacích, bronchitidy i plicní tuberkulózy.
Lišejníky si lidé často pletou s mechy a obvykle je zaměňují, protože mezi nimi nevidí na první pohled žádný rozdíl. O tom svědčí i některá lidová jména lišejníků. Jeden z nejznámějších bývá většinou označován jako tzv. islandský mech.
Ačkoliv je v lidovém léčitelství znám dlouhá léta a lidé jej zcela běžně používali k přípravě směsí léčivých bylinek, těžko by vám tehdy asi někdo řekl, že jde o pukléřku islandskou. Zato byste se jistě dozvěděli, že pukléřka islandská (Cetraria islandica) povzbuzuje činnost zažívacího traktu a zvyšuje tak chuť k jídlu. Zároveň pukléřka islandská působí protizánětlivě a v dobách minulých se používala k léčbě plicní tuberkulózy, zánětu horních cest dýchacích a bronchitidy. Nemocný obvykle musel pít odvar z pukléřky, který chutná velmi hořce. Tuto chuť sice bylo možno částečně odstranit dlouhým vařením, ovšem poté došlo ke snížení léčivých účinků.
Za ně vděčí pukléřka islandská velkému množství slizových látek - především licheninu a isolichelinu - ve svém těle a dále vitaminu A, jódu, lignitům, látkám pektinové povahy a tzv. lišejníkovým kyselinám. Nejčastěji to jsou kyseliny protolichesterinová a usninová. Vlastní název lišejníkové kyseliny dnes ovšem již bývá nahrazován termínem lišejníkové látky. Jedná se v podstatě o produkty látkové přeměny (metabolismu), mezi něž nepatří vždy jen kyseliny. Kromě lišejníků byste tyto látky u jiných rostlin nenašli. Proto se jich často využívá k určování jednotlivých druhů lišejníků na základě barevných chemických reakcí s různými činidly.
Kromě medicíny lidé na Islandu využívali pukléřku islandskou i jinak: její stélky za sucha drtili a přidávali do mouky. Kornoutovitě stočené laloky stélky pukléřky mají obvykle olivově zelenou barvu a tvoří přechod mezi lupenitým a keříčkovitým typem. Z lišejníků je nejvíce příbuzná s terčovkami a roste ve vlhkých lesích mezi trávou a mechem, zvláště hojně na silikátovém podkladu. Často stoupá vysoko do hor a běžně ji najdeme na vřesovištích a rašeliništích.
Pukléřka islandská roste v celé Evropě, Americe a Asii. Obecně vzato, lišejníky najdeme na všech světadílech. Stejně jako v poušti nebo tropech dokáží růst i v oblastech s drsným, studeným podnebím, a rostou i ve velmi tvrdých podmínkách. Pouze na ekologicky extrémních stanovištích totiž dokáží konkurovat vyšším cévnatým rostlinám. Dobře snášejí např. velké povětrnostní výkyvy: pokud zcela vyschnou, přestávají tvořit organické látky a v příznivé době naopak přijímají formou vodních par vodu přímo ze vzduchu. Lišejníky tvoří velmi podstatnou složku severské tundry, kde slouží především jako potrava některým druhům živočichů (sobům, losům aj.).
Další články
Čaj je potěcha smyslů.
Asertivita v různých životních situacích.
Vitamin C, okolo kterého vznikla v minulosti celá řada mýtů.
Sluneční brýle poskytují ochranu proti škodlivým paprskům.
Javorový sirup je sladká pochoutka, kterou využívají některé recepty.
Rostliny a lidé ve vzájemném soužití.
Mrtvé moře je slané jezero ležící na Blízkém východě.
Poušť Gobi má hned několik nej.
Med využívají tradiční recepty na výrobu perníku.
Virová hepatitida C je odborníky nazývána tichou epidemií.
Mnohobarevný povrch odhaluje minulost pouští, záhadných míst, jejichž minulost je nejasná, stejně jako budoucnost.