Kamna

Kamna prošla v minulých stoletích bohatým technickým vývojem.

Historická kachlová kamna

Mnozí z nás je již ani neznáme, protože na mnoha místech je nahradilo ústřední topení. Kamna, která jsou všek i nadále používána jako zdroj tepla, mají za sebou dlouhou a zajímavou historii, se kterou se stojí za to seznámit. K přeměně na tepelnou energii se v kamnech používalo zprvu pevné palivo, později k němu přibylo i palivo kapalné a plynné.

Zprvu bylo ohniště v obydlí umístěno volně na hliněné podlaze. Sloužilo zároveň k vytápění, přípravě pokrmů i jako zdroj světla. Zplodiny hoření stoupaly místností a unikaly otvorem ve stropě.

Později byl oheň obkládán kameny nebo byl uložen na kamenném podstavci pro větší pohodlí při jeho obsluze a vaření. Zkušenost brzy naučila člověka tomu, že kámen nebo hliněný val zůstává teplý ještě dlouho poté, co oheň vyhasl. To vedlo k vynálezu ohřívací pece, v níž byl oheň uzavřen ze všech stran a posléze i shora. Potřeba odvádět vznikající zplodiny vedla poté k užívání komína.

Komín je poprvé zmiňován v německém rukopise z roku 1347. Je však pravděpodobné, že svislé šachty k odvádění kouře existovaly již dříve, neboť je těžké si představit kamenný krb, užívaný v Evropě od 11. století, bez tohoto zařízení. Ve 14. století již byly stavěny krby kachlové, z téže doby pochází i nejstarší vyobrazení kamen. Je jím kresba znázorňující ženu odpočívající na lůžku před tříposchoďovými kamny.

Kachlová kamna

Písemné zprávy se ovšem o kamnech zmiňují mnohem dříve. Kachlová kamna sestavená ze 250 kachlíků si langobardský panovník (severní Itálie) pořídil již v roce 735 a německý kronikář Ekkerhard v zápise z roku 937 líčí požár klášterní školy vzniklý neopatrností jednoho žáka, který upustil žhavý uhlík vyňatý z kamen. Je zřejmé, že rozsáhlé klášterní místnosti musely být vytápěny účinnějším způsobem, než je otevřené ohniště krbu.

I u nás proto nejstarší kamnářské památky pocházejí právě z bývalých far a klášterů. Zdaleka největší kamna, pocházející z roku 1762, stojí ve studovně Státní knihovny v Praze (bývalý jezuitský klášter).

V Podbabě u Prahy byly nalezeny zbytky hliněné pece na pečení chleba pocházející přibližně ze 2. století. Vaření se v té době přenášelo již trvale do obytných místností (až do té doby se při příznivém počasí vařilo venku). V průběhu středověku se přestěhovalo do síně a v hlavní místnosti domu zůstala jen vyhřívací pec, vytápěná nadále z kuchyně. Tím se ze světnice stal světlý parádní pokoj a z kuchyně naopak černá kuchyně. Dým zde volně stoupal k širokému ústí komína, spuštěnému někdy až nad ohniště. Přímo do pece byla ve středověku vestavována kachlová kamna a v peci se pak topilo pouze tehdy, bylo-li třeba péci chléb nebo pečivo.

Kachle vznikly nejspíše z hliněných nádob poté, co si někdo povšiml, že dobře akumulují teplo. Nejstarší kachle měly také hrncovitý tvar, což mělo výhodu mimořádně velké výhřevné plochy. Pravděpodobně se tehdy hotové kachle zatlačovaly do hrubé kostry kamen zhotovené z tvárné hlíny. Později se kamna stavěla a to se již kachle vyráběly ve dřevěných formách, aby měly shodné rozměry. Středověká kachlová kamna byla podobná čtyřboké věži s cimbuřím.

Až do pokročilého novověku bylo topení v kamnech značně náročné na spotřebu dřeva. Tehdejší široké komíny byly příčinou ztrát až tří čtvrtin tepla. Stoupající ceny dřeva byly podnětem snah o zavedení úspornějších kamen. Zvětšovala se výhřevnost členěním kamen i kachlů na větší počet ploch, byla zavedena regulace tahu a využívání horkého vzduchu k ohřívání dalších kamnových těles i vedlejších místností.

Počátkem 19. století se v kamnářství rozšířila zásadní změna. Dosud se do kamen přikládalo ponejvíce z chodby, nyní byla do kamen zasazena dvířka, a topit se mohlo přímo z vytápěné místnosti. Prvním, kdo u nás stavěl tato nová kamna zvaná též švédská, byl v roce 1830 pražský kamnář Hampejz. Běžnými se tato kamna stala až o třicet let později, kdy vznikly první továrny na kamna v Plzni a Kolíně.

Litinová a železná kamna

Ačkoli již v 16. století byla v Evropě používána široká kamna litinová, topilo se v nich stejně jako v krbech - dřevem nebo dřevěným uhlím. Zahraniční zkušenosti s používáním kamenného uhlí vedly pražského alchymistu Krištofa Bergnera k tomu, že se pokoušel zavést topení uhlím i do dmácností. Bergner nejprve vyrobil kamna ze železného plechu a vymazal je hlínou. Plech kamen se ovšem brzy propálil. Nechal proto spodek kamen odlít z masivního železa a horní část postavil z hrnčířské hlíny. V těchto kamnech topil jak kusovým uhlím, tak briketami.

Po Bergnerovi přineslo železná kamna na kamenné uhlí do Čech až devatenácté století. Zprvu tvarově napodobovala kamna kachlová, později dostala tvar válce a byla postupně vylepšována.

Nejstarší typ, nazývaný kamna irská, byl prostý válec, do něhož se nasypalo uhlí a shora se zapálilo. Po vyhoření náplně bylo možné oheň udržovat jen občasným přiložením, protože jinak by palivo hořící odspodu shořelo velmi rychle, vydalo by málo tepla, a navíc hrozilo nebezpečí výbuchu plynné směsi vyvíjející se při tomto způsobu spalování. Teplota plynů odváděných do komína byla velmi vysoká (až 600 °C), a kamna tedy měla velmi malou účinnost - nejvýše 50 %.

Proto byly u dalšího vývojového typu kamen vedeny spaliny do komína oklikou dalšími tahy, aby vydaly co nejvíce svého tepla. Teplota plynů v ústí komína poklesla až na 100 stupňů celsia a díky tomu stoupla účinnost kamen na 75 %. I u nich však bylo nutno po vyhoření násypu nechat kamna vyhasnout a naplnit je poté znovu. Tuto nevýhodu odstranila až kamna stáložárná, u nichž je možno celý násyp obnovit, aniž by oheň vyhasl. To je umožněno tím, že vzduch potřebný k hoření je veden nikoli přes palivo, ale přímo do spalovacího prostoru a odtud zvláštním tahem do komína, nebo je do kamen přiváděn shora. V těchto kamnech se ovšem zapaluje zdola. Vrcholem stáložárných kamen byla tzv. kamna americká, dodnes obdivovaná milovníky tepla i krásné řemeslné práce.

Další články

Eleonora Akvitánská byla výraznou osobností dvanáctého století.
Vodík je prvkem se kterým se do budoucnosti počítá.
Čaj je potěcha smyslů.
Sýr rokfór je proslulý svými zelenavými žilkami kulturní plísně.
Parní lázeň v různých kulturách.
Hlína k jídlu - v některých zemích je hlína součástí jídelníčku odedávna.

Písemné zprávy se o kamnech zmiňují již v osmém století našeho letopočtu.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů