Kubismus

Nový pohled, nová technika, nové malířství. I tak by se dal charakterizovat jeden z nejvýraznějších malířských směrů dvacátého století. Když se řekne kubismus, každému se ihned vybaví jméno Pablo Picasso.

Kubismus byl ve skutečnosti krátkou epizodou v dějinách malířství. Celé hnutí skončilo s nástupem první světové války v roce 1914, přesto jsou s ním spojena největší jména světového malířství dvacátého století. Pouhých sedm let stačilo Pablu Picassovi a Georgi Braquovi k tomu, aby celé dosavadní dějiny umění postavili doslova vzhůru nohama. Dokonce se hovoří o malířství "předkubistickém" a malířství, které přišlo po kubismu.

Vše začalo jednoho letního dne roku 1907, kdy George Braque spatřil v Picassově ateliéru na Montmartru obraz Avignonské slečny. Zrodil se kubismus. Veřejnost byla zděšena, potají se šeptalo, že Picasso zešílel.

Kubismus

Kubismus znamenal pro malířskou techniku určitou revoluci. Impresionisté či fauvisté kladli důraz na barvy, na náladu svého díla, důležité bylo (pokud celou záležitost zjednodušíme) cítění. Kubismus objektům vrátil pevnost a hustotu, i když si realitu poupravil po svém. Důležitá již není imprese, ale osobní pohled malířův. Cílem je postihnout objekt v celé jeho podobě. Násobí se úhly pohledu, aby bylo možné vše zachytit v co největší komplexnosti. A tak na jediném obrazu vidíme jednu věc zároveň zepředu, z boku, zezadu, z výšky či z podhledu.

Kubisté neukazují předmět svého díla v celistvosti, ale zdůrazňují jeho signifikantní kvality. Zobrazované objekty postupně ztrácejí svou tvář, v extrémních případech je až nemožné uhodnout, co chtěl malíř svým dílem vyjádřit. Málokdy se umělci pustili do tak gigantického souboje s realitou.

Spřízněni kubismem

V prvních letech kubistického "hnutí" se vůdčí osobností stává Pablo Picasso, po jehož boku se záhy objeví i druhá výrazná osobnost - George Braque. Po prvotním šoku při spatření Avignonských slečen se v létě následujícího roku sám vydává na cestu kubismu. Svá díla společně vystavují v galerii obchodníka s uměním Henryho Kahnweilera. Kritik Louis Vauxcelles je ironicky odsoudí slovy, že objekty jejich pláten se všechny záhadně přetavily v pouhé kostky - kubické objekty. Jeho charakteristika se ujala a dala vzniknout i názvu celé techniky.

Příští léta pracovali Braque s Picassem společně. Dokonce je někdy nemožné na první pohled určit, kdo z nich je autorem toho kterého obrazu. "V těch letech jsme si říkali, že věci, které ostatní nechápou, nám přinášejí největší radost," prohlásil později Braque. Picasso k tomu dodává: "Prohlíželi jsme si navzájem svou práci, kritizovali se i radili. Obraz nebyl hotov, dokud jsme s ním oba nebyli spokojeni."

Kolem obou malířů se rychle začal soustřeďovat kroužek spřízněných duší avantgardního světa. K jejich přátelům patřil Guillaume Apollinaire, André Salmon nebo Max Jacob. Přidala se k nim i výstřední americká miliardářka, spisovatelka Gertruda Steinová: "Picasso často přicházel do hospůdky naproti svému ateliéru. V patách mu šli čtyři rytíři, Derain, Braque, Apollinaire a Salmon. Vypadalo to, jako když vchází hvězda arény následovaná čestnou eskortou. Pro své přátele byl géniem, záhadným, nepředvídatelným, a především neodolatelným."

Pohled veřejnosti na kubismus

Publikum ovšem práce kubistů nepřijímalo s přílišným nadšením. Teprve před krátkou dobou se smířilo s fauvisty. Červené stromy nebo modrá barva trávy fauvistů byly sice zvláštní, ale člověk si zvykl. Vždyť je to veselé. Jenže když někdo namaluje ženu, která by mohla být vaše známá, a přitom jí krk rozdělí na dvě poloviny, místo ňader nakreslí dva granáty a k tomu nohy od stolu, je to přece jen poněkud podivné.

Přesto se ke kubismu přidávali noví umělci. Jejich řady doplňuje další Španěl - Juan Gris, v jehož dílech se často objevují fragmenty stromů, mramoru, zrcadel. Představitelem poetického kubismu je především Louis Marcoussis.

Zajímavou osobou je také Fernand Léger. Přestože ho kubismus zastihl v pokročilejším věku, naprosto mu propadl. Dokonce zničil všechna svá díla, která namaloval před kubismem. Jeho obrazy se od děl Picassových nebo Braquových liší zejména intenzitou a barevností. Jako by z jeho pláten zněla hudba. Léger se nedokázal vzdát barevnosti, se kterou si pohrával během celého profesionálního života, proto se také brzy od kubistů opět odpoutal.

Podobným mistrem barvy byl i Robert Delaunay. Roku 1912 překvapil svět svým cyklem Okna, v němž se odpoutal od všech linií. Předmětem obrazu byly výlučně barvy, které symbolizovaly to, co chtěl vyjádřit. Před Delaunaym se nikdo neodvážil malovat pouhé barevné plochy bez náznaku formy. To jej odlišuje od všech ostatních představitelů kubismu.

První světová válka znamenala zánik kubistického hnutí. Několik malířů odešlo do armády, jiní začali hledat nové způsoby vyjádření, v nichž by se odrážela hrůza, kterou jejich národ zažíval. Roku 1914 kubismus skončil.

Další články

Modré nebe - Proč má nebe modrou barvu?
Byla Betlémská hvězda supernovou?
Rubikova kostka opět středem zájmu - největší obliby dosáhla po roce 1980.
Barvy ovlivňují náš život, vyvolávají nejrůznější pocity. Barev existuje tak velké množství, že ani nedokážeme všechny pojmenovat.
Životnost CD DVD a dalších digitálních médií

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů