Po oběžných drahách obíhá okolo Slunce vedle osmi známých planet a zatím neznámého počtu trpasličích planet (mezi které patří i bývalá planeta Pluto) nespočet menších těles. Planetky nebo též asteroidy o velikosti od jednoho do desítek kilometrů představují pro astronomy důležitý článek při poznávání naší sluneční soustavy.
První známou planetku objevil 1. ledna 1801 italský astronom Giuseppe Piazzi. Zaplnil tak nezeru v dosavadním planetárním systému, která dělala starosti jeho předchůdcům. Někteří astronomové si totiž všimli, že vzdálenosti planet od Slunce tvoří určitou matematickou řadu. Podle toho by ovšem mezi Marsem a Jupiterem měla být ještě jedna dosud neznámá planeta. Nové nebeské těleso, které Piazzi nazval Ceres, zapadalo přesně do vytčené mezery. V průběhu následujících let byly objeveny další oběžnice na podobných drahách jako Ceres. Brzy se pro ně vžilo označení asteroidy, tedy "hvězdovité". Tento název sice není věcně správný, přesto se dodnes používá alternativně vedle přesnějšího termínu planetky, případně planetoidy.
Do poloviny roku 2001 bylo známo 28 000 planetek, podle odhadů však obíhá kolem Slunce nejméně půl milionu těles o průměru větším než kilometr a miliony menších "kosmických balvanů". Největší planetka Ceres má průměr 913 kilometrů. Navzdory vysokému počtu představuje celková hmota planetek pouze asi pět procent hmotnosti Měsíce.
Vznik planetek souvisí zřejmě s jejich polohou. Silná gravitace Jupitera vychýlila první tělesa, která se během konstituování planetárního systému mezi ním a Marsem vytvářela, na výrazně eliptické dráhy. Následovaly časté vzájemné kolize, které zabránily vzniku jedné velké planety.
Většina planetek je natolik malá a tak daleko od Země, že prakticky nelze pozorovat detaily jejich povrchu. Velkou událost pro astronomy proto znamenala sonda Galilei, která při cestě k Jupiteru koncem října 1991 poprvé prolétla v blízkosti planetky. Asteroid s názvem Gaspra se ukázal jako neforemná skála o délce přibližně osmnáct kilometrů. Srážky s drobnějšími planetkami zanechaly na jejím povrchu krátery o velikosti až deseti kilometrů.
Velké překvapení přinesla návštěva další planetky v srpnu 1993. V blízkosti osmapadesát kilometrů velké planetky Ida objevila sonda Galilei další těleso obíhající kolem ní jako satelit. Má v průměru půldruhého kilometru a dostal jménu Dactyl. V průběhu dalšího průzkumu byly objeveny další podobné dvojice planetek.
12. února se uskutečnilo přistání americké sondy NEAR-Shoemaker na planetce Eros. Před vlastním přistáním obíhala sonda celý rok nad vrcholem 33 kilometrů velké plantetky a vyslala k Zemi 160 000 snímků. Měkké přistání umožnilo poprvé provést chemický rozbor horniny tvořící planetku.
Všechny planetky ovšem nezůstávají trvale vzálené od svých velkých příbuzných. Dráhy některých z nich kříží oběžné dráhy planet a tedy i Země. Podle odhadů existuje přibližně 2000 planetek o průměru jeden kilometr a více, které pro život na naší planetě představují určité teoretické nebezpečí.
Dopad tělesa většího než 600 metrů by měl důsledku pro život na celé naší planetě. K takové srážce došlo zřejmě před pětašedesáti miliony let. Tehdy na Zemi dopadl meteorit o průměru asi deseti kilometrů. Síla jeho úderu odpovídala sto milionům megatun TNT, tedy přibližně jedné miliardě bomb svržených na Hirošimu. V důsledku klimatických změn pravděpodobně vymřely tři čtvrtiny živočišných a rostlinných druhů, mezi nimi i neptačí druhy dinosaurů.
V současné době ovšem není známa žádná planetka, která by bezprostředně hrozila srážkou se Zemí. Přesto již existují úvahy, jakým způsobem by bylo možné případného vetřelce odklonit z kolizní dráhy.
Další články
Planeta Venuše je Zemi nejbližší planetou.
Země, planeta mnoha tváří
Výbušnina TNT je velmi silnou, bezpečnou a často používanou výbušninou.
Kdy vznikly první hvězdy - nový pohled na období prvních několika set milionů let po vzniku vesmíru.
Sluneční skvrny, jak a proč vznikají.
Teorie strun