Samuraj

Samuraj jako neohrožený bojovník v nádherné zbroji, tak dnes samuraje vnímá většina lidí. Jaká však byla skutečnost?

Samuraj v plné zbroji

Ve dvanáctém a třináctém století bylo Japonsko zemí, ve které se pěstovala bojová umění všech druhů. Každé z nich mělo vlastní název a podle něj se také označovali lidé, kteří toto bojové umění ovládali. V této době neexistoval jeden souhrnný název pro válečníky. Slovo samuraj se v tomto významu začalo používat mnohem později.

Charakteristickým rysem samurajů starších i novějších dob bylo jejich společenské postavení. Byli to vazalové svých pánů. Získávali od nich příděl půdy a na oplátku jim prokazovali různé služby. Právě tyto služby se ukázaly jako rozhodující pro jejich společenský status. Stará japonština používala pro osoby ve službě vyšší šlechtě nebo císaři termín saburafu. Od jedenáctého století byli právě tímto slovem nazýváni ozbrojení služebníci doprovázející svého pána, jinými slovy jeho tělesná stráž.

Samuraj příslušníkem vojenské šlechty

Japonská aristokracie neměla na rozdíl od evropské nic společného s válčením. Šlechtický původ předurčoval k výkonu některé významné funkce u dvora, většinou úřední povahy. Byla to dvorská šlechta a označovala se jako kuge, zatímco nově vznikající vojenské rody nesly název buke. I tato vojenská šlechta měla původ v činnostech, které s bojem přímo nesouvisely.

Samurajové byli zpočátku provinčními úředníky, kteří měli na starosti různé oblasti veřejné správy. Dohlíželi na výběr daní, starali se o silnice a budovy, dbali na klidný průběh místních náboženských slavností. Kromě toho se věnovali řízení zemědělských prací. Organizovali výsadbu rýže na nově obdělaných pozemcích, shromažďovali pracovníky a vedli je. Není divu, že je často začali považovat za své. Ti nejúspěšnější si mohli postavit uprostřed ovládaných pozemků sídlo obehnané příkopy a opevněné hradbami, kde žili se svými rodinami. Uvnitř těchto sídel byly stáje, sýpky, tkalcovské dílny i sklady zbraní. Byla to střediska řemesel a výměnného obchodu stejně jako poslední útočiště místních obyvatel v případě napadení.

Vznik samuraje - válečníka

Pán opevněného sídla začal postupně usazovat ve svém okolí příbuzné a přátele. Postavil pro ně menší sídla, která tvořila jádro moci rodinného klanu. S růstem moci těchto rodin bylo nezbytné myslet i na obranu vlastního majetku. Ze samurajů - úředníků a místních vládců se stávají samurajové - válečníci.

Tato společenská proměna, k níž dochází ve dvanáctém a třináctém století, je doprovázena novými hodnotami. V historických pramenech se samurajové stále častěji objevují v plné zbroji se štítem, lukem a dlouhým mečem. S nošením zbraní se pojila i jejich identita a pocit sounáležitosti s ostatními. S nástupem vlády šógunů, vojenských velitelů, kteří se stali skutečnými vládci země, se rodí dosud neznámé priority jako hrdinství, loajalita, odvaha jdoucí až do krajnosti.

Rodí se rituální sebevražda seppuku, v západní literatuře často nepřesně nazývaná jako harakiri.

Samuraj - smrt jako rituál

Geografická i politická izolace Japonska měla vliv i na způsob vedení válek a jejich pravidel, tedy tradičního válečného práva. Na rozdíl od středověké Evropy se v Japonsku nikdy nevyvinuly srovnatelné podmínky pro zacházení s válečnými zajatci, kteří upadli do rukou nepřítele nikoli v důsledku zbabělosti, ale vlivem objektivních válečných okolností.

Pro japonské samuraje existoval zcela jiný kodex cti. Etika samurajů neznala pojem čestné kapitulace a zbytečného krveprolití. Samuraj nemohl kapitulovat. Mohl pouze dát přednost smrti vlastní rukou. Podobně závazná byla pro samuraje povinnost pomstít urážku svých blízkých nebo svého pána.

V bezvýchodné situaci se samurajové uchylovali k sebevraždě, aby tím dokázali svou vrcholnou vládu nad vlastním osudem. Postupně nabyl tento způsob smrti ritualizované podoby. Obřad seppuku měl přesně stanovená pravidla. Byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka, takže sebevražda získala i společenský rozměr. Najčastěji se prováděla krátkým mečem, později speciálním, který měl proniknout do oblasti ve spodní části břicha, zvané hara. První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li samuraj ještě dostatek sil, pokračoval dalším řezem vzhůru. Tento řez začínal buďto ve středu vodorovného řezu, nebo mohl být jeho plynulým pokračováním. Kolmý řez procházel hrudníkem a směřoval ke krku.

Do posledního dechu

Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím samurajovy hlavy. S postupem času nabyla pomocníkova role většího významu. Když se poměry uklidnily a válčení přestalo být každodenní záležitostí, vlastní rozetnutí břicha se stalo spíše formální záležitostí před tím, než pomocník mečem rychle zkrátil sebevrahovo utrpení.

Trauma ze zajetí a s ním spojené potupy přetrvalo v japonských vojácích i do dvacátého století. Nejlépe to dokazují zkušenosti z druhé světové války a válečné archivy. mnozí japonští velitelé v bezvýchodné situaci raději volili tradiční formu seppuku. V bezvýchodné situaci často velitelé vojenského oddílu setnuli hlavy všem vojákům a poté sami spáchali sebevraždu třeba i méně rituálním způsobem. Řadoví vojáci si často k břichu přiložili odjištěný granát. Někteří z nich si jej místo toho posadili na hlavu a poté si narychlo nasadili vojenskou čapku.

Samurajské ženy

Ženy v Japonsku nikdy nestály v čele vojsk a jejich vliv na dění v zemi byl spíše nepřímý. Přesto se některé z nich postavily po boku mužských samurajů jako plnohodnotné členky rodových útvarů. Některé byly od dětství cvičeny ve všech dovednostech včetně užití zbraní. Ovládaly kopí, která byla obvykle zavěšena nad dveřmi domácnosti a mohla být okamžitě použita proti každému, kdo by se chtěl do domu vloupat. Další ženskou zbraní byla krátká dýka nošená za opaskem. Sloužila jak k boji na blízko, tak k provedení rituální sebevraždy označované jeko džigai. Na rozdíl od mužů si ženy prořízly hrdlo. Součástí rituálu bylo spoutání nohou v oblasti kotníků, které zaručovalo, že po smrtelných křečích bude samurajská žena nalezena v důstojné poloze.

Samuraj a kult meče

Prvořadou zbraní japonského samuraje byl v nejstarším období luk a poté meč, katana. Stejně jako germánské kmeny či Řekové dávali i samurajové svým mečům jména často odvozená od jmen bohů. Meč, který porazil mnoho nepřátel, byl pokládán za kami. Právo nosti meč zdaleka neměl každý.

S úctou k meči souvisela i úcta k mistrům mečířům. Výroba mečů nebyla pouhým řemeslem. Šlo o velmi čestnou profesi, jíž se věnovala řada šlechticů a dokonce i jeden z císařů dvanáctého století jménem Gotoba. Mečíř musel vést příkladný život a vyhýbat se neřestem. Jeho práce byla pod ochranným dohledem kami. Zhotovení meče představovalo obřad, při němž mečíř dodržoval předepsané rituály a prováděl činnosti, které měly odehnat zlé kami a přivolat dobré.

Kvalitní čepel měla značnou hodnotu a meč se proto stával symbolem postavení svého majitele. Náleželo mu čestné místo v domě. Jakmile se ocitl v rukou svého majitele, stal se nebezpečnou zbraní, která dokázala v mžiku setnout hlavu protivníka.

Výcviku v boji s mečem bylo věnováno značné úsilí. Praxe ukázala, že velkou účinnost mají neočekávané výpady a seky. Samostatným bojovým uměním se stalo tasení meče, které se spíše než v bitvě uplatnilo v běžném životě. Samuraj díky němu dokázal jediným plynulým pohybem protivníka zranit nebo usmrtit.

Potomci samurajů

Na počátku sedmnáctého století ztrácejí v souvislosti s ukončením občanských válek samurajové možnost podílet se na válečných akcích. Zastávají různé úřady, ale stále se snaží zachovat si status válečníků. Nejtěžší rána pro ně přichází v roce 1868, kdy moc převzal císař Mucuhito. Začala éra budování moderního Japonska, v němž bylo právo nosit meč vyhrazeno pouze důstojníkům nové císařské armády. Potomci starých rodin museli na své dávné výsady rezignovat, nebo do této armády vstoupit. Síla tradice však působila nadále. Mnozí potomci samurajů si své meče nesli do bojů první i druhé světové války. Rituální sebevraždy jsou občas praktikovány i v dnešním Japonsku, kde příbuznost s některým ze samurajských rodů může představovat velkou výhodu.

Další články

Japonci, šintoismus a kami
Čaj byl součástí kulturního světa samuraje.
Rýže s obsahem železa
Japonské termální lázně onsen spojují tradiční japonské hygienické návyky s relaxací.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů