Lovecké zbraně

Lovecké zbraně prošly během historie dlouhým vývojem.

Broková kozlice patří mezi moderní lovecké zbraně

Díky archeologickým výzkumům víme mnohé i o lovu, jednom z nejstarších způsobů obživy člověka. K lovu začal záhy používat specializované nástroje - lovecké zbraně.

V době kamenné začal člověk používat primitivní nástroje - první lovecké zbraně - oštěpy, kamenné sekeromlaty a kyje. To byly nejstarší zbraně, kterými se jen těžko útočilo, ale dobře se jimi ubíjela zvěř chycená do pasti či zraněná nebo jinak oslabená. Když člověk přišel na to, že by mohl na dlouhý rovný klacek připevnit ostrou špičku z kamene, kosti či později z kovu, dal základ řadě dalších zbraní - oštěpům, lukům a kuším.

Těmito zbraněmi se již dalo lovit z větší dálky, bylo jimi možné skolit i prchající zvíře. Mezi vrhací zbraně patří také mnohé domorodé, používané jen v některých oblastech. Snad nejznámější je wo-murrang či bumerang, používaný australskými domorodci. Znám je však také ze starého Egypta, kde se zakřivenému kusu dřeva, které se vracelo k lovci, jestliže nezasáhlo cíl, říkalo kylie. Na americkém kontinentě, zvláště mezi Indiány jihoamerických pamp a v Andách, byla rozšířena vrhací lovecká zbraň bola, nazývaná také bolas či bolaso. Dva i více kožených váčků naplněných pískem nebo malými oblázky bylo přivázáno na koncích krátkých provázků, spojených s koncem dlouhého lasa. Roztočené konce s váčky zasáhly zvíře, srazily je k zemi a lovec si je lanem přidržel.

Luky - první lovecké zbraně s dlouhým dosahem

Významnou změnou v loveckých zbraních byl luk, první zbraň s dlouhým dosahem. Je obtížné stanovit, kdy vznikl. Luk byl znám ve starověku již jako běžná zbraň. Používali jej staří Asyřané, Peršané, Řekové a další starověké národy. Byla to lehká, snadno vyrobitelná zbraň, střílela tiše a poměrně účinně. Snad proto přetrvával věky a lidé jej berou do rukou i dnes. Lučiště se nejčastěji vyrábělo z tisového nebo jilmového dřeva, považovaného například ve středověku za strategický materiál. Tětiva se vyráběla z různých lián, pružných střívek a šlach, později z konopí.

Luk dal základ samostřílu, později nazývanému kuše. Vznik kuše se klade do období křižáckých válek ve 14. století, ale samostříly podobné kuši jsou mnohem starší. Svědčí o tom starořímské reliéfy, kde vedle lučištníků loví střelci s nástrojem podobným kuši. Zbraň založenou na principu kuše používali i římští legionáři.

Tělo kuše - pažba, nazývaná socha, bylo zakončeno silným pružným lučištěm, jehož tětiva se napínala ručně, později navijákem s kličkou, tzv. heverem. Zaklesla se uprostřed pažby do háčku v tzv. ořechu. Po stisknutí spouště tětiva vymetla z kuše plitku, což byl krátký, poměrně těžký šíp. Ten měl velkou rychlost a průbojnost. S kuší se již dalo poměrně přesně mířit. Byla používána až do 17. století, ačkoliv mezitím, v průběhu druhé poloviny 14. století, byl vynalezen černý střelný prach, který postupně způsobil převrat ve výrobě zbraní, tedy i loveckých.

Střelné lovecké zbraně

Střelný prach znali již starověcí Číňané. V Arábii byl střelný prach znám ve 12. a 13. století, přivezli ho sem Mongolové a později se rozšířil i do středověké Evropy. S vynálezem střelného prachu souvisí vznik ručních palných zbraní - především pušek. Ty první, například arkebuzy - hákovnice, se jako lovecké zbraně příliš nehodily, byly těžké a složité. Převrat nastal přibližně kolem roku 1515, kdy údajně německý hodinář Johann Kiefuss z Norimberka vynalezl kolečkový zámek. Pomocí klíče, v němž později bývala i dutina na zásobní prach (prachovnice), se navinula na kolečko pružina s řetízkem. Po stisknutí spouště se drsné kolečko prudce otočilo a vykřesalo jiskry z pyritového kamínku upevněného ve skřipci. Jiskry zapálily prach na pánvičce a od něj chytil prach napěchovaný spolu s kulí v hlavni.

Kolečkový zámek se rozšířil především u loveckých zbraní a byl vytlačen až na začátku 17. století křesadlovým zámkem, který se poté používal až do poloviny 19. století. Princip byl jednoduchý. Pyrit nebo křesací kámen, nejčastěji pazourek, byl v pohyblivém skřipci otočného kohoutku s pružinou. Při stisku spouště došlo k prudkému nárazu o zdrsněnou ocílku a vykřesané jiskry dopadly na pánvičku s prachem. Jednoduchý mechanismus byl spolehlivější než u kolečkového zámku, a tak se křesadlový zámek v různých evropských zemích vyvíjel do mnoha podob.

Další významnou změnu ve vývoji střelných zbraní přineslo poznání nových třeskavin a směsí, zvláště třaskavé rtuti a chlorečnanu draselného. Na přelomu 18. a 19. století vznikly nové konstrukce zámků s novými systémy roznětek - zápalek. V roce 1807 si dal patentovat skotský duchovní Alexander Forsyth konstrukci zámku, který se stal převratným ve vývoji zbraní. Pánvička byla nahrazena malým komínkem - pistonem, na který se nasadila zvláští zápalka s nárazovou složí. Forsythovu zámku se řákalo zápalkový, chemický nebo nejčastěji perkusní (nárazový). Vynálezem čepičkové zápalky roku 1820 nastal rychlý vývoj dalších konstrukcí.

Roku 1832 zkonstruoval pařížský puškař Casimir Lefaucheux nový druh náboje s těsněním a zápalkou v sobě, který umožňoval nabíjet pušku zazadu. Sestrojil zároveň první zadovku, dvouhlavňovou brokovnici nazývanou lefoška. Měla sklopnou hlaveň a lůžkový závěr, který udeřil na jehlu vyčnívající z hlavně. Tím došlo k vznícení náboje zasunutého zezadu do hlavně. Byla to převratná novinka. Už nebylo nutné zbraň "ládovat" zepředu pomocí nabijáku.

Přicházela doba zbraní na náboje se středovým zápalem, které se v podstatě používají dodnes.

Lovecké zbraně byly na rozdíl od zbraní vojenských většinou nádhernými uměleckými díly puškařů. Pažby a předpažbí byly vykládány vzácnými dřevy, perletí, slonovinou, stříbrem i zlatem, kovové části, především zámky, byly zdobeny uměleckými rytinami s loveckými motivy. Neméně krásné byly lovecké prachovnice, ve kterých měl lovec uložen prach. Tradice zdobení loveckých zbraní se zachovala až do současnosti.

Samozřejmě že souběžně s vývojem zámků se vyvíjely další části pušek, především hlaveň. Technickým vývojem prošly samozřejmě i náboje. Kule změnila tvar ve váleček až po současný kuželovitý tvar. Prach se přestal sypat do hlavně, začal se uzavírat do nábojnic z kartonu, později z kovu.

Mezníkem ve vývoji pušek zadovek byl vynález opakovačky. Myšlenka vystřelit z jedné zbraně několikrát za sebou byla stará několik století. Až v polovině 19. století dozrála díky novým konstrukcím nábojů, pušek a zámků.

Úspěšný byl například Samuel Colt v roce 1836 se šestirannými a osmirannými revolverovými opakovačkami. Christopher Spencer roku 1860 patentuje zajímavou armádní opakovačku. A tak by šlo jmenovat dále, zastavme se však u jména Benjamin Henry, nadaného amerického puškaře, který se spojil s průmyslníkem O. Winchesterem. Kolem roku 1860 začali vyrábět opakovačky, o nichž se říkalo, že se nabijí v neděli a střílejí pak celý týden. Henryovka nebo také vinčestrovka měla trubicový zásobník v předpažbí a vyráběla se jak pro vojenské, tak lovecké účely. Její závěr se natahoval pákou pod kohoutkem.

Soudobé lovecké zbraně vycházejí z principů vytvořených puškaři v 19. století. Například úpravou bicího ústrojí brokovnic vznikly tzv. lankasterky, sestrojené poprvé anglickým puškařem Ch. W. Lancasterem. Princip lankasterky je u loveckých zbraní používán dodnes. Také tzv. hamerleska je v podstatě dodnes používanou brokovnicí. Vznikla skrytím kohoutků do lůžka a jejich samočinným napínáním. Moderní lovecké kulovnice jsou většinou založeny na principu soustavy německého konstruktéra P. Mausera.

Vývoj loveckých zbraní není ukončen a je možné, že budoucnost přinese další zdokonalení dnes používaných loveckých zbraní.

Další články

Irbis je přísně chráněn a platí pro něj zákaz lovu a obchodu.
Střelný prach s sebou přinesl změny ve vojenské taktice.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů