Šimatači

Šimatači. Obrázek: Wikipedia, autor: Jlascar.

Kdo hledá historické centrum města Tokia, je postaven před obtížný úkol. I pokud vezmeme v potaz katastrofy, kterým bylo město v minulosti postiženo a které zničili téměř vše, co bylo ve městě staré, je velmi pravděpodobné, že by zapracovala záliba Japonců v přemisťování, předělávání a přestavování, většina starých, zejména dřevěných, domů, by pravděpodobně stejně byla nahrazena novějšími stavbami.

Nejedná se však o jediný důvod. Dalším je, že Tokio (dříve známé pod názvem Edo) se během této doby přesunulo směrem více na západ. A pro někdejší centrum Šimatači naslaly časy obchodního a kulturního úpadku. Název Šimatači, v doslovném překladu z japonštiny "město dole", pod šogunovým sídlem, se v současné době již nevztahuje pouze k bývalému centru Eda, jak se v dobách šógunů okio jmenovalo, nýbrž zahrnuje celé území vyrvanému moři na východě a severovýchodě Tokia.

Určit přesně hranice čtvrti Šimatači, její rozlohu a popsat její obyvatelstvo je úkol skutečně nelehký. Pokud budeme k Šimatači počítat všechny severovýchodní části Tokia, dospějeme k rozloze zhruba 100 čtverečních kilometrů, na které žije zhruba 1,3 milionu obyvatel.

Pokud se na tuto rozlehlou tokijskou čtvrť podíváme z urbanistického pohledu, jsou více než čísla důležité vlastnosti této rozlehlé čtvrti. Najdeme zde množství továrniček a dílen, velmi jemné pletivo obchůdků. Na jednom místě, často i v jediném domě, se zde prolínají obytné a průmyslové části a všude panuje velmi silný pocit sounáležitosti a příslušnosti k určité komunitě.

Do velkých japonských měst se továrny přemisťovaly již od počátku průmyslové éry. Právě východní část Tokia jim v této době skytala velmi příznivé podmínky, hustá síť vodních toků umožňující levnou a dostupnou dopravu, nízké ceny pozemků a blízkost trhů ve městě. V Šimatači se tehdy usadili především výrobci spotřebního zboží, především textilu, nástrojů, kožedělných a dřevařských výrobků, hraček, skla, mýdel apod. Některé ze zdejších výrobních jednotek se sice později přesunuly dál na periferii, většina jich zde však sídlí do současnosti.

Typická rodina ze Šimatači vlastní továrničku nebo dílnu, ve které zaměstnává většinou méně než pět dělníků, počítaje v to i majitele a často také jeho manželku a nejstarší z dětí. Manželka se stará o účetnictví. Potomek, pokud nemají vlastního syna, nějakého adoptují, pracuje s otcem a jednou nastoupí na jeho místo. Rodina bydlí většinou nad dílnou nebo v jejím těsném sousedství.

Mezi základní rysy života v Šimatači patří pocit sousedské sounáležitosti. Majitelé továrniček se tak svým sousedům snaží nějak vynahradit nepříjemnosti spojené s blízkostí továrny, udržují dobré styky s představenými obce a získávají snadněji pracovní síly. Soudržnost obyvatel Šimatači je patrná zejména při práci v různých místních výborech a při organizování veřejných slavností.

Čtvrť Šimatači představuje v kolektivní paměti Japonců do jisté míry zidealizované místo, k čemuž do značné míry přispěly také filmy režiséra Jusuhira Ozua, který se, mimochodem, sám v Šimatači narodil. Realita je však taková, že i Šimatači musí v současnosti čelit urbanistickým problémům. Během šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století donutily zákony o veřejném znečišťování řadu zdejších firem k přestěhování ven z města, což představovalo pro subdovavatele ze Šimatači první ránu. Zbytek pak byl dílem valorizace jenu a prudkého růstu cen pozemků.

Řada mladých z Šimatači odchází a usazuje se blíže centru města. Když jsou pak továrničky nuceny z důvodu nedostatku pracovních sil přestat vyrábět, tlačí se na jejich místa obytné budovy, jejiž obyvatelé pak již nemají příliš pochopení pro existenci dalších malých továren v sousedství. Uzavírá se tak bludný kruh narušující původního ducha staré sousedské soudržnosti. V Šimatači vznikají celé nové bloky s obytnými a kancelářskými budovami, šmátrající konečky chapadel moderního velkoměsta, ceny pozemků stoupají a styl života původních obyvatel je stále složitější udržet.

Hrozící zánik tradičního různorodého společenství se místní úřady snaží již minimálně deset let odvrátit a čelit mu. Především se snaží uchovat zde i nadále existenci drobného průmyslu, místních továrniček a dílen.

Šimatači jako prastará čtvrť je připomínkou způsobu života, který zde odedávna kvete.

Další články

Do knihy rekordů zapsaný Pražský hrad v ní figuruje jako největší dosud obývaný hradní objekt.

Štíhlý opadavý strom jeřáb ptačí roste také v křovinatých porostech, na skalnatých svazích a v lesních lemech.

Ze severní Ameriky pocházející topinambur je zemědělská plodina pojmenovaná podle indiánského kmene Tupinambů.

Koksárna je technologické zařízení, v němž se pomocí suché destilace uhlí vyrábí koks.

Strom jeřáb oskeruše dorůstá výšky až 20 metrů.

Státní zámek Teplice byl postaven na zbytcích předchozího románského kláštera.

Aromatické, ne příliš ostré koření adžika sahá svým původem do oblasti Kavkazu.

Zahrada v červenci je čas počínajícího sklízení úrody.

Setkání uživatelů Síly lorda Peťase, Darth Banea a mistra Yody.

Upečená vánoční hvězda s marcipánovou ozdobou se naplní připraveným krémem a potáhne želatinou.

Ysalamiri, Lissiel a lord Peťas.

Na šumavských pláních rostoucí rostlina prha arnika je vzácná, přísně chráněná bylinka.

Ultimátum velkoadmirála Sklenáře.

Marinovaná a poté do křupava grilovaná krkovice patří k letnímu grilování v přírodě.

Zámek Pyšely je dominanta stejnojmenného posázavského města.

• Sto deset
• Sto devět
• Sto osm
• Sto sedm
• Sto šest
• Sto pět
• Sto čtyři
• Sto tři
• Sto dva
• Sto jedna
• Sté číslo
• Devadesáté číslo