Uruk, Gilgamešovo město

Starověkou mezopotamskou kulturu si dnes většinou spojujeme s městy Babylon nebo Ninive. Prvními kulturními a mocenskými centry v této oblasti byla však již mnohem dříve sumerská města. Nejstarším z nich je Uruk, město mytického hrdiny Gilgameše.

Mapa ukazuje polohu města Uruk v jižní Mezopotámii.

Počátky urucké kultury a vzdělanosti jsou spojeny s dávnou legendou. Dcera Anaho, mocného boha moudrosti a světového řádu, bohyně lásky a války Inanna (později nazývaná Ištar) lstí vymohla na otci klíč k božskému vědění a magické nástroje otevírající cestu ke vzdělanosti a blahobytu. Nově nabytý poklad si odnesla do města Uruk a uschovala jej ve svém chrámu. Uruk se tak stal městem bohyně Ištar a současně centrem moudrosti a pokroku.

Možná všechno neproběhlo právě tak, jak to zaznamenaly tradované legendy. Faktem však zůstává, že právě v městě Uruk se již před více než 5000 lety vytvořila městská organizovaná společnost. Tady vzniklo první písmo, poprvé se zde objevilo kolo usnadňující člověku práci a na činnost ostatních dohlížela vrstva úředníků.

Archeologické výzkumy města Uruk

Samotné město Uruk ležící na dolním toku Eufratu existovalo ještě další čtyři tisíciletí až do pátého století našeho letopočtu. Přesto nakonec upadlo v zapomnění a bylo znovu objeveno až v roce 1849. O jeho rehabilitaci se snaží historici, kteří pracují na odkrytí původní podoby této kolébky naší civilizace.

Němečtí archeologové zde s přestávkami kopou od roku 1912 a v roce 2001 zahájili již čtyřicátou výzkumnou kampaň. Jejich práci v posledních desetiletích ztěžuje skutečnost, že Uruk, který dnes figuruje na mapách pod názvem Varka, leží na území Iráku.

V současné době vede výzkumy v Uruku archeoložka Margarete van Ess. Její první kampaň byla přerušena válkou v Zálivu v roce 1991 a následujícím hospodářským embargem. Obnovení prací v roce 2001 provázely nálety britských a amerických letadel na nedaleké radarové stanice. Přesto se podařilo provést nová geofyzikální měření a s pomocí starších leteckých snímků upřesnit celkové členění městského areálu. Podle překvapivé hypotézy německé archeoložky měl Uruk vedle mohutných hradeb a dvou rozsáhlých chrámových okrsků, paláců a dalších staveb také složitou síť vodních kanálů. Zajímavá myšlenka však teprve čeká na definitivní potvrzení. Mnozí odborníci ji přijímají s určitou skepsí, neboť voda protékající městem by podle nich nutně narušovala stabilitu staveb budovaných vesměs z nepálených cihel.

V náplavových oblastech Eufratu a Tigridu našli archeologové na území pozdějšího Uruku menší sídla datovaná do pátého tisíciletí před naším letopočtem. Ve čtvrtém tisíciletí byly ve městě s rozlohou asi 250 hektarů již mohutné stavby o půdorysu až 280 čtverečních metrů se silnými zdmi, mnoha vchody a bohatou dekorací. Někdy v této době došlo ke změně v keramické produkci. Místo dosavadních zdobených nádob přecházejí zdejší obyvatelé k hromadné výrobě jednoduchých tvarů vytlačovaných z forem. Typická urucká keramika si podle názoru některých badatelů svou banální ošklivostí nijak nezadá s fádní průmyslovou produkcí z daleko pozdějších dob.

Uruk největším městem oblasti

Základem hospodářského rozkvětu prvních mezopotamských civilizací byly zavlažovací systémy umožňující přebytky zemědělské výroby a dělbu práce. Vedle řemeslníků, vládnoucí vrstvy, kněží a vojáků se mohla část obyvatel věnovat umělecké tvorbě spojené s kultovními úkony.

Uruk si brzy podrobil okolní sídla a rychle vyrostl v největší město celé oblasti. Vedoucí pozici si vydobyl v rané etapě (po roce 3700 př. n. l.) a v pozdním období (po roce 3200 př. n. l.) byl již nesporným kulturním a ekonomickým centrem. V této době má již hradby obklopující zhruba 200 hektarů velký areál, dva chrámové komplexy a velké budovy sloužící ke shromažďování obyvatel.

Vliv Uruku najdeme po celém Blízkém východě, od Anatolie po Perský záliv, v Sýrii a rovněž v Egyptě. Syrské město Habuba Kabira se architekturou a keramickými nálezy natolik podobá Uruku, že mezi nimi vidí archeologové přímou souvislost. Někteří badatelé z toho vyvozují, že obyvatelé Uruku zakládali na Blízkém východě své kolonie. Úzké kontakty se vzdálenými oblastmi vyplývaly z hospodářské situace města. Jižní Mezopotámie je sice velmi úrodnou oblastí, ale postrádá prakticky všechny důležité přírodní suroviny. Rozvinutý obchod byl proto podmínkou prosperity. V Uruku nalezli archeologové stavební kámen z Ománu, dřevo z Libanonu, ozdobný kámen z Afghánistánu a kovové výrobky z Anatolie.

Uruk, město Ištařino

V letech 3200 - 3100 př. n. l. byl Uruk městem s dobře organizovanou hospodářskou správou a dostatečným množstvím potravin, spotřebního i luxusního zboží všeho druhu. Kolem roku 2700 dostal Uruk nové devět kilometrů dlouhé hradby připisované polomytickému králi Gilgamešovi. Město bohyně Ištar mělo v této době rozlohu 550 hektarů a představovalo významné mocenské středisko s dalekosáhlým kulturním vlivem. V Ištařině chrámovém komplexu Eanna, který měřil 300 krát 300 metrů, nalezli archeologové již při dřívějších vykopávkách tisíce otisků hliněných pečetí a zlomků klínopisných tabulek. Písmo tohoto období však ještě neusilovalo o zachycení souvislých textů. Značky otištěné v hlíně sloužily jako kontrolní pomůcka při evidenci došlého a vydaného zboží nebo skladových zásob.

Byli obyvatelé Uruku Sumerové?

Dosud není jasné, zda tvůrci původní urucké kultury byli Sumerové nebo nějaké starší etnikum. Osídlení Mezopotámie začalo asi v šestém tisíciletí př. n. l. Sumerové sem dorazili mnohem později. Když se však kolem roku 2500 před naším letopočtem objevily souvislejší písemné památky, patřily již jednoznačně sumerskému jazyku. V nejstarších nápisech zvěstovali sumerští vládci světu své politické a vojenské úspěchy. To však již nebyl Uruk zdaleka jediným mocenským centrem jižní Mezopotámie. O vliv musel soupeřit s dalšími městskými státy, jakými byly například Ur, Eridu, Lagaš nebo Umma.

O politické sjednocení celého území se zasloužili až Semité, kteří se usadili severně od Sumeru s hlavním sídlem v Akkadu. K semitským národům patřili i zakladatelé dalších říší na tomto území - Asyřané a Babyloňané, kteří poté na delší či kratší dobu ovládali rozsáhlé části Mezopotámie.

Epos o Gilgamešovi

V městě Uruk vládl také hrdina známého starověkého eposu Gilgameš.

Sumerština zůstávala ještě dlouhou dobu tradičním jazykem náboženského kultu a sumerská kultura se stala součástí nástupnických států. Bohyně Ištar vstoupila do semitského panteonu a spolu s ní si svou pozici udržovalo i město Uruk. Epos o Gilgamešovi, hrdinovi z Uruku, který byl podle jedné sumerské listiny králů pátým vládcem města po potopě světa, se stal nejznámější a nejčastěji zapisovanou literární památkou starověkého Blízkého východu. Jeho obsah bylo proto možné rekonstruovat podle mnoha babylonských klínopisných tabulek a četných dalších nálezů.

V úvodu eposu posílají bohové polodivokého člověka Enkidua, aby zkrotil tvrdost uruckého vládce. Gilgameš se s ním však spřátelí a spolu vykonají hrdinské činy. V libanonských horách přemůžou obra Chuvavu (Chumbabu) a vracejí se do Uruku. Tam odmítne Gilgameš bohyni Ištar a vyvolá její hněv. Ištar na něj sešle nebeského býka. Hrdinové býka zabijí, avšak Enkidu je za urážku bohyně potrestán smrtí. Gilgameš truchlí nad ztrátou druha a náhle si uvědomuje slabost smrtelného člověka. Vydá se hledat nesmrtelnost u Utanapištima, jediného člověka, který kdysi přežil potopu světa a získal nesmrtelnost. Nakonec dochází k poznání, že člověk je smrtelný a nesmrtelným ho mohou učinit pouze jeho skutky.

Motivy slavného eposu předjímají základní problémy člověka, které pak prolínají světovými dějinami až do moderní doby. Dnešní kultura je jejich vzdáleným pokračováním, stejně jako současná technika má své kořeny v technických vymoženostech urucké civilizace.

Další články

Říše Chimu byla nejmocnějším a nejrozvinutějším státním útvarem, který existoval na severním pobřeží dnešního Peru.
Inflace a starověký Babylon
Marco Polo: Milion - Příběh benátského kupce v říši Velkého chána.
Vikingové byli odvážní mořeplavci a nájezdníci ze Skandinávie.
Poklady nalezené na dně moří
Potopa světa ve světle starých legend.
Hlína k jídlu obsahuje velké množství stopových prvků.
Historie měření a měřicích jednotek z nichž mnohé mají svůj původ ve starověku.
Městské hradby španělského města Avila
Voda je dnes v různých částech světa, mimo jiné také v oblasti někdejšího města Uruk vzácností.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů