Účesy v průběhu dějin

Účesy a jejich móda podléhala v průběhu dějin změnám a bohatému vývoji.

Účesy v době starého Egypta

Úprava hlavy - obličeje a především vlasů prostřednictvím nejrůznějších účesů - dodnes patří ke kultuře lidí. A patřila již před pěti, šesti tisíci lety. V této době existovaly v Malé Asii, v deltě Nilu a okolních oblastech poměrně vyspělé civilizace. Dochované reliéfy zobrazující život tehdejších lidí nám bohatě ilustrují i pravděpodobný začátek historie tvorby účesů.

Prostí lidé z oblasti Předního východu a Egypta, nosili poměrně krátké, vpředu i vzadu geometricky zastřižené vlasy. Vznešené Egypťanky však nosily složité účesy v kombinaci s honosnou pokrývkou hlavy a ozdobami. Aby si usnadnily česání, používaly paruky vyrobené z ovčí vlny nebo z vlasů otroků. V době Staré a Střední říše se zde nosily paruky krátké a jednoduché. Pro dobu Nové říše jsou charakteristické těžké honosné paruky doplňované šperky, ozdobnými pásky a květy. Ženy si vlasy napouštěly vonnými oleji a v používání krémů, pudrů, pomád, parfémů a voňavek si nijak nezadaly s kosmetickými úpravami mnohých dnešních žen.

V Babylóně byly oblíbeny krátké kučeravé vlasy, případně účesy s vlasy dlouhými, volně rozpuštěnými, svázanými stužkou. Vdané ženy zde i v mnoha okolních oblastech měly vlasy i tváře zahaleny rouškou. Tím se také lišily od otrokyň. Tento zvyk je v mnoha těchto oblastech zachováván dodnes.

O prosté, ale harmonické kultuře starých Řeků jsme zde již nejednou psali. V 6. století před naším letopočtem již měli Řekové vyspělou společnost. Přesto zde byla ideálem krásy prostá, jednoduchá linie. Toto pojetí mělo vliv i na účesy. Oblíbené byly vlasy spletené do copánků nebo stočené na temeno hlavy. Doplňovaly je čelenky nebo stužky, později i ozdobné hřebeny podpírající a zajišťující copánkové uzly.

Když jsme si již zmínili o hřebenu, zůstaňme chvíli u něj. Jeho základní princip bude strarý, snad jako lidstvo samo. Není na něm ostatně co vymýšlet nového. Pravěké, starověké a mnoho novověkých hřebenů bylo vyráběno z rybích kostí, z širokých kostí zvířat nebo ze slonoviny. Byly ručně řezané a často ozdobně vyřezávané. Bohatí velmožové používali také hřebeny bronzové či zlaté. Oboustranné kostěné hřebeny se používaly donedávna. Až s objevem umělých hmot - celuloidu, bakelitu, PVC a dalších - zanikly. Hřeben patřil k běžným předmětům, a tak každý jeho archeologický objev je vítaný. Častěji jsou nacházeny vzácné hřebeny a spony, neboť byly ukládány s mrtvými do hrobů. Mimochodem - Řekyně jdoucí s volně rozpuštěnými vlasy dávala najevo smutek nad úmrtím někoho blízkého.

Ženy ve starém Římě se od původní jednoduchosti účesů a líčení dostávaly až k módním výstřelkům, které byly dokonce kritizovány i muži na shromáždění senátu. V módě byly především vlasy světlé, plavé nebo rusé, načervenalé. Většina Římanek takové neměla, a proto používaly nejrůznější odbarvovací směsi nebo přibarvovače, například kozí lůj smíchaný s popelem z bukového listí přibarvoval do červena. Mnohá Římanka také sáhla po paruce z plavých vlasů blondýnek zajatých při výbojích Římanů do germánských oblastí.

Na toaletním stolku vznešené Římanky nechyběly předměty používané k tvorbě účesů i dnes: zrcátka, kartáče, hřebeny, jehlice a spony, síťky na formování účesů. Zkadeření vlasů bylo docilováno jejich natáčením na horká želízka. Jak vidíte, dnešní kulma není žádná novinka.

V románské době vládla chudoba a násilí. V takovém čase nezbývá mnoho času na módní výstřelky. Volné rozpuštěné vlasy si ženy podvazovaly stužkou. Pouze při slavnostních příležitostech si je splétaly do copů obtáčených úzkými stužkami. Zámožnější ženy si copy stáčely okolo uší, případně při tvorbě účesů používaly copánkové příčesky, umně vpletené do vlastních kratších vlasů.

Také středověká móda ženským účesům příliš nepřála. Vlasům žen a jejich přitažlivosti byl připisován tak velký význam, že církev přikazovala vdaným ženám chodit v zavití ze šátku nebo v závoji šlojíři. Měl to být výraz počestnosti. Volné dlouhé rozpuštěné vlasy, sčesané do širokého copu palceříku nebo úzkého lelíku, mohly nosit jen svobodné dívky. Až v době pozdního středověku začaly nejprve šlechtičny chodit s vlasy nezakrytými, provlečenými pouze širokou a vysokou kruhovou čelenkou. Nastalo období odkrývání vlasů, takže na přelomu gotického a renesančního období již ženy používaly dokonce opět příčesky.

Renesance přála účesům s vlasy nepokrytými, volnými, hladce sčesávanými. Do módy přišly opět světlé vlasy, podobně jako v antice. Ženy v touze být zlatovláskami své vlasy všemožně odbarvovaly, například napouštěním směsí z šafránu, vína a soli a poté dlouhým vysedáváním na slunci. Černovlasým ženám to příliš nepomáhalo, a proto opět sáhly po světlých parukách. Oblíbené byly i příčesky, a zvláště síťky na vlasy, často zdobené drahými kameny, perlami či drobnými šperky. Rozpuštěné vlasy byly hladce sčesány, stočeny a vloženy do síťky. Tomuto účesu se říkalo escoffion. Mladé dívky si ozdobně zaplétaly copy na temeno hlavy. Módní byly úzké praménky vlasů volně spadající podél spánků a vysoké vyholené čelo ozdobené páskou čelenky. Na té bývaly drahokamy, perly a šperky, které měly upoutat pohled muže na tvář.

O účesech v období baroka by bylo možno napsat celý samostatný web. Byla by to příručka pro kadeřníky, ale také parukáře. Dlouhé volné vlasy byly již zastaralé. Hodily se však na složité módní účesy, jimž dali základ kadeřníci francouzské vévodkyně madam de Fontanges. Zpočátku nízký, stuhami a krajkami zdobený účes se postupně zvedal, až dvojnásobně převyšoval hlavu. Nosil se od roku 1680 asi dvacet let. Obdobně módní byl účes á la Sévigné s postranními kroucenými lokýnkami na spáncích. Nosila jej francouzská spisovatelka madam se Sévigné (1626-1696). Barok je spojován s nebývalou vlnou používání paruk, ovšem především u mužů.

V období rokoka již paruky ovládly účesovou tvorbu i u žen. Vlasy si dvorní dámy a šlechtičny před plesy a slavnostmi vyčesávaly do půlmetrové výše. Účesy se zdobily pentlemi, krajkami, peřím a skrývaly i malé skleněné ampule, ve kterých stály ve vodě živé kytice květů. Účesy musely být často podpírány drátěnými konstrukcemi, neboť kadeřníci vyráběli z vlasů umělecká díla s výjevy krajinek. Vlasy byly téměř bílé od bohatého napudrování moukou. proto všechny doplňky z díla výrazně vystupovaly. V takovém účesu nebylo možno spát, hopsat při tanci ani se předklánět. A tak se přecházelo od pravých vlasů k parukám. K zvýraznění výšky účesu napomáhaly také copánkové a lokýnkové příčesky spadající k ramenům i níže. Tato účesová tvorba přicházela z Paříže, ze dvora králů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.

Francouzská revoluce rázně změnila život společnosti. Zdobené účesy byly minulostí a zájem vyvolala opět jednoduchost antiky. Stuhou podvázaný prostý uzel z dlouhých vlasů, orámovaný čelenkou, to byl typický účes empíru.

Ve dvacátých letech 19. století zachvátila Evropu vlna romantismu. Ženy se vrátily ke složitě vyčesaným účesům. Biedermeierovské účesy byly plné pletenců vlasů, nakadeřených loken a příčesků. Aby to vše drželo pohromadě, přišly do módy velké vlasové hřebeny s bohatým zdobením okrajů a opět barevné stuhy a květiny. Účesy nebraly ohled na přirozené vlastnosti vlasů a tvar hlavy. Ženám se v těchto účesech špatně spalo. Není proto divu, že tato móda rychle pominula.

Mladí lidé se názorově odtrhli od starší generace a vytvořili si jednoduchý, ale velice ozdobný sloh, který ovlivnil i životní styl. Bylo to krátké období secese, tvrdě zakončené politickými a válečnými událostmi v Evropě.

Poválečná léta přinesla nový, výrazný zvrat v módě, v životě žen i v jejich účesech. Ženy si odstřihávaly krásné dlouhé vlasy, aby tak ukázaly svoji emancipovanost. Začaly nosit krátce střižené hladké účesy s ofinou. Říkalo se jim bubikopf.

Od skončení druhé světové války po dnešek pak vývoj směřoval k jednoduchým účesům, a to jak z dlouhých, tak z krátkých vlasů. V padesátých letech byl oblíben drdol a "koňský ohon" z dlouhých vlasů, v šedesátých letech se jako lavina rozšířilo nošení paruk z levného, vlasu podobného vlákna. Kanekalonové paruky ženy odložily v polovině sedmdesátých let a díky množství nového kadeřnického náčiní a novým chemickým prostředkům se pustily do nesčetného množství vlasových variací.

Po vynálezu elektrických helmových vysoušečů vlasů (patentoval si je roku 1906 německý kadeřník Nessller) se stalo oblíbeným natáčení vlasů na papírové ruličky, mašličky nebo kovové natáčky. Ty se také vyvíjely až po plastikové natáčky nejrůznějších tvarů a velikostí. Díky chemickým přípravkům tak začaly být od třicátých let v oblibě tzv. trvalé - ondulované účesy. Pouze velké robusní vysoušeče na stojanech nahradily ruční elektrické vysoušeče - fény. Nad plamenem nahřívaná želízka na kadeření vytlačily koncem 19. století kulmové kleště, vystřídané v padesátých letech dvacátého století elektrickými ondulačními kleštěmi. Nůžky nebo ruční střihací strojky byly vystřídány také elektrickými, ač je nutno přiznat, že nůžky patrně ještě dlouhou dobu zůstanou v běžné výbavě kadeřníků.

Účesy a vousy mužů

Další články

Parfémy jsou součástí image stejně jako účesy.
Černé perly jsou ozdobou doplňující účesy.
Uzel je nejen praktickou záležitostí, ale i z pohledu vědy nesmírně zajímavým jevem.
Čaj
Byla Byzantská říše dekadentní orientální země nebo kvetoucí stát?
Umělé hmoty jsou používány při výrobě hřebenů, pomocí kterých jsou tvořeny nejrůznější účesy.
Olivový olej je nazýván nektarem od břehů Středozemního moře.

Účesy a jejich móda podléhala během dějin změnám a živého vývoji.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů