Tajemství chuti

Jedno z odhalených tajemství chuti je, že starší lidé mají mnohdy rádi ostré věci, jako je například Chilli con Carne. Obrázek: Wikipedia, autor: Carstor.

Proč se po jednom jídle můžeme doslova utlouct, zatímco jiné nemůžeme ani vzít do úst? Proč si někteří z nás oškliví cibuli nebo by za nic na světě nepozřeli rozinky? Až dosud se předpokládalo, že se jedná jen o věc chuti. Americká badatelka Alexandra W. Logueová objevila faktory, které z nás činí vybíravé mlsaly.

I když hostitelé se tehdy domnívali, že se slavnostním jídlem je vše v pořádku, ona by je však nejraději poslala někam hodně daleko. Před spaním si pak studentka Alexandra vymačkala do úst polovinu tuby zubní pasty, jen aby se té protivné chuti zbavila. A to se domnívali, že jí předložili drahou delikatesu: humra.

Už v dětském věku byla Alexandra vybíravým strávníkem. Nejedla nic kromě mléka a chleba. V době dospívání pak nevzala do úst žádné "zahraniční" jídlo - pizzu nebo špagety. Nesnášela žádné ovoce s výjimkou banánů, žádnou zeleninu kromě hrášku, červené řey a mrkve, a ryby pro ni představovaly čirou hrůzu. Její averze se z valné části shodovaly s chutěmi a nechutěmi jejích rodičů.

Dnes je Alexandra Woodsová Logueová profesorkou psychologie a přední americkou badatelkou v oboru výživy. Již dlouhá léta studuje lidské stravovací návyky.

Ve své knize Psychologie jídla a pití nám Alexandra W. Logueová předkládá nové teorie o tom, proč některá jídla přímo milujeme, zatímco nad jinými se nám někdy i zdvihá žaludek. Předkládá nám v ní nejen takové podrobnosti, jak výsledky průzkumu, z nichž vyplývá, že americké děti zhlédnou ročně přibližně 12 000 reklamních televizních šotů, které jim nábízejí potraviny.

Podle autorky je náš přístup k jídlu určován genetickými faktory, vlivu okolního světa a evolučně podmíněným honem na kalorie. Už Bertholdt Brecht dospěl k názoru: "Napřed žrádlo, pak morálka." Zvířata i lidé odjakživa žili podle základního principu: jez tolik, kolik se do tebe vejde, dělej si zásoby tuku na hubená léta.

Vedle toho jedli naši předkové vzhledem k omezené nabídce prostě to, co přišlo na stůl, podle hesla: hlad je nejlepší kuchař. Pro dnešního člověka, který má mnohem větší výběr jídla, než pouze "denní chléb", to již neplatí. Výběr je bohatý a užíváme si blahobytu.

Proč mnozí lidé jedí stále salám? A proč si jiní oškliví olivy, česnek či parmezán?

Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Od narození máme rádi především sladkou. Hořká je vnímána jako protivná. Výsledky studií vypovídají o tom, že novorozencům, kteří dostali před prvním kojením cukrovou vodu a jindy zase slaný roztok, chutnalo sladké pití mnohem lépe. A protože se jednalo o jejich první jídlo, lze usoudit, že nám musí být preference pro sladké vrozena.

S přibývajícím věkem pak podle Alexandry Woodsové Logueové chuť na sladké klesá. Naopak roste chuť na něco ostrého, protože vnímání chutí a vůní s postupujícím věkem slábne. Starší lidé potřebují silnější podněty a mají rádi ostré věci jako například chilli. Také dobrodružné povahy dávají přednost ostrému, kyselému a křupavému jídlu, zatímco usedlejší mají raději sladké, měkké a jemné pochoutky.

Výzkumy německých vědců ohledně oblíbenosti jednotlivých jídel svědčí o tom, že muži mají nejčastěji v oblibě maso. Ženy zase nejčastěji dávají přednost lehkým jídlům jako je ovoce, zelenina a drůbež. Zatímco muži si nejčastěji ochucují jídlo ostrými kořenícími přísadami, ženy si ho většinou koření mírnějšími přísadami, jako vanilkou, pažitkou, šalvějí, hřebíčkem, skořicí či petrželí.

O tom ,zda se z lidí stanou mlsalové, milovníci polévek či třeba vášniví pojídači opékaných buřtů rozhoduje nemalou měrou výchova. Například ze špenátu se může stát zamilovaný pokrm, pokud ho před dětmi často a s chutí jí jejich rodiče, píše Alexandra Logueová. Určitý pokrm nebo nápoj musí nejprve obstát v opakovaných "testech", než je vzat na milost. To, co se jí často, se jednou bude jíst s chutí, říká také Volker Pudel, profesor psychologie výživy z Göttingenu.

K jídlům, která ještě nikdy neochutnali, přistupují lidé naopak již předem skepticky, občas dokonce s odporem. Lidově řečeno, co sedlák nezná, to nejí. Jen málokterý Evropan si pochutnává na dušených krysách, a přitom je ve svých hrncích s chutí připravují příslušníci dvaačtyřiceti národů. Kdybychom je však měli na talíři již od dětství, byly by pro nás patrně něčím zcela samozřejmým.

Občas se nám však přejí i ta nejoblíbenější jídla. Tomuto jevu se říká Sauce-Béarnaise, což se odvozuje od případu amerického psychologa Martina Seligmana, který jednoho večera snědl hovězí pečeni s touto omáčkou, kterou měl do té doby nejraději. V noci se mu však udělalo špatně od žaludku, a přestože to nezavinil jeho oblíbený pokrm, nýbrž infekce, oblíbená pochoutka se mu napříště zošklivila. Podobný jev byl pozorován u pacientů, podstupujících chemoterapii. Potraviny, které snědli bezpostředně před aplikací chemoterapie, u nich později často vyvolávaly odpor, protože si podvědomě zafixovali, že následnou nevolnost jim přivodilo právě ono jídlo, a nikoli silně působící chemoterapie.

Často víme instinktivně,co je pro nás dobré a co ne. Například malé děti si někdy do pusy strkají hlínu, když trpí nedostatkem minerálních látek.

Od zveřejnění výsledků studie, zpracované Clarou Davisovou ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století ve Spojených státech, jsou vědci přesvědčeni o tom, že již i malé děti vědí, jakou stravu potřebují. Během experimentu jim byl předložen větší počet jídel a po lžicích se jim podávalo to, na co ukázaly. Jedno z dětí se instinktivně nadchlo pro rybí tuk, který má sice nepříjemnou chuť, dokáže však odstranit nedostatek vitaminu D. Tento chlapec trpěl křivicí, tedy výrazným nedostatkem vitaminu D.

To je všechno pěkné, namítají skeptici, proč jsme tedy tlustí? Proč riskujeme nemoci jako srdeční infarkt, cukrovku či dnu?

Lidé i zvířata dávají přednost potravinám s vysokým obsahem kalorií, takže je velmi těžké udržet spotřebu tuků a sacharidů na nízké úrovni, říká psycholožka Logueová. Lidé jsou zkrátka geneticky naprogramováni na dobu nedostatku a s takovou tisíciletími formovanou genetickou výbavou se najednou ocitli v době hojnosti a blahobytu.

Recepty:

Domácí kuřecí hamburgery

Hovězí maso po sečuánsku

Chilli con carne

Okurková omáčka s hovězím masem

Domácí tiramisu

Banánová bábovka

Tajemství chuti 2

Další články

Rosettská deska byla pomůckou při luštění hieroglyfů.
Komořanské jezero dnes již neexistujenetykavka-zlaznata.
Vznik a vývoj života na Zemi do dnešních dnů.
Kolik má chobotnice chapadel vyrůstajících z hlavy.
Ohrožený Amazonský prales čelí možnosti zkázy.
Smaragdová deska egyptského boha Thovta.
Parametry čerpadla vypovídají o možnosti jeho využití.
Hrabaví ptáci jsou vázáni na zem.
Draví ptáci zosobňují sílu a nespoutanost.
Ptáci jihoamerických pralesů žijí ve stabilním podnebí.
Žofínský prales je naše nejstarší přírodní rezervace.
Vitamin C je obsažen především v ovoci a zelenině.
Pacifický ohnivý kruh (Ring of Fire) lemuje Tichý oceán.
Budova ČYK (Český Yacht Klub) Praha Podolí je chráněná kulturní památka.

Tajemství formování chuti v dnešní době dostatku a blahobytu. Poč nám jedno jídlo chutná a jiné nikoli?

Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů