O původu jemného alkoholického nápoje s názvem vodka existuje několik teorií. Jisté je, že jeho počátek musíme hledat na východě Evropy. Odtud si vodka později našla cestu do celého světa.
Vodka s plodem fíku. Vodka je bezbarvá, nemá výrazné aroma a chuťově je rovněž neutrální. Proto se výborně hodí jako základ nejrůznějších míchaných nápojů.
Na první pohled nevykazuje vodka žádné mimořádné vlastnosti, které by jí předem zajišťovaly širokou popularitu. Vodka je bezbarvá, nemá výrazné aroma a chuťově je rovněž neutrální. Právě proto se výborně hodí jako základ nejrůznějších míchaných nápojů. V žádném baru po celé zeměkouli nesmí chybět koktejl Bloody Mary, abychom uvedli alespoň jeden z nejpopulárnějších. Oblíbená je i vodka s příchutí ovoce. Jednotliví výrobci se předhánějí v nabídce aromatizovaných variant od broskve přes melouny a lesní plody až třeba po fíky.
"Tvrdé jádro" příznivců vodky v Rusku a Polsku však nedá dopustit na chuť čirého nápoje, jehož konzumace je tu stejnou součástí historické tradice jako pití whisky a anglosaských zemích.
Rusové jsou skálopevně přesvědčeni, že vodka vznikla v jejich zemi a že to bylo právě před pěti sty lety. Považují proto vodku za typicky ruský nápoj. Však také jedno z ruských přísloví tvrdí, že "vodka dělá ze všech lidí Rusy". Podle některých historiků bylo předpokladem výroby vodky zavedení trojpolního hospodářství, které ve středověkém Rusku zvýšilo produktivitu zemědělství a umožnilo vyšší přebytky obilí. Až do poslední třetiny devatenáctého století se jako suroviny k pálení vodky používalo výhradně obilí, většinou žito.
Poláci mají na původ vodky vlastní názor a domnívají se, že její kolébku je nutno hledat u nich, podle některých náznaků dokonce již ve čtrnáctém století. Jejich wódka (vyslov: vudka) je možná ve světě o něco méně známá, kvalitou a tradicí ovšem nijak nezaostává za ruskými (či exilovými ruskými) značkami. Prvním impulzem k pálení vlastního nápoje z obilí byl podle badatelů import francouzské vinné pálenky (aqua vitae) ve čtrnáctém století. Obyvatelé východní Evropy se tímto příkladem inspirovali, ovšem méně běžné víno nahradili domácí surovinou. Mnohem později se vedle obilí používaly k výrobě vodky i brambory, případně směs obojího.
Koncem šestnáctého století byla produkce ruské vodky již tak vysoká, že umožňovala rozsáhlý export do Skandinávie, aniž by se musel domácí trh nějak omezovat. Vysoké zisky výrobců a kupců vedly brzy k zakládání státních krčem, z jejichž provozu měla státní pokladna vydatné zdroje příjmů. V roce 1681 vyhlásil panovník dokonce státní monopol na veškerou výrobu vodky. O několik desítek let později nahradil car Petr Veliký myšlenku státního monopolu systémem zdaněných licencí. Pití vodky se tehdy stalo na carském dvoře také jedním z užívaných trestů. Provinilec musel před shromážděnou dvorskou společností vypít najednou velkou nádobu vodky (asi jeden litr). V některých případech skončilo takové představení i smrtí postiženého.
Carevna Kateřina Veliká postavila výrobu vodky na dvojí základ. Na jedné straně nechala zřídit nové státní palírny určené především pro městské obyvatelstvo, na druhé straně udělovala venkovské šlechtě podle polského příkladu privilegium pálit vodku pro vlastní potřebu. Velkostatkáři tak byli přímo zainteresováni na vlastnostech nápoje, který také sami konzumovali, a kvalita produkce výrazně vzrostla. Tehdy se také objevily aromatizované druhy vodky vyráběné vkládáním plodů ovoce, jalovcových bobulí nebo máty do alkoholu. Po několika dnech vstřebal nápoj aroma a získal novou kvalitu. Vodka se postupně stala součástí rodinných i veřejných oslav a tuto roli si mnohde podržela dodnes.
V devatenáctém století začala také kariéra vodky ze závodu rodiny Smirnoffových. Po desetiletích nevalného obchodního obratu se Petr Smirnoff dočkal na ruském obchodním veletrhu roku 1886 konečně úspěchu. U jeho stánku mohli návštěvníci vidět číšníky převlečené za medvědy a dokonce i skutečného živého medvěda. To přilákalo samotného cara Alexandra III. Ochutnal rodinný produkt a okamžitě učinil Smirnoffa svým dvorním dodavatelem vodky. Podnik se začal rozrůstat a brzy měl již 1500 zaměstnanců a roční produkci 3,5 milionu beden vodky. Z daně za vodku Smirnoff mohl ruský stát na přelomu století vydržovat polovinu své armády. Značka Smirnoff pronikla do Švédska a Španělska a později i do USA. Konec bohatství a slávy rodinné firmy učinila říjnová revoluce roku 1917. Bolševici vyhlásili zákaz výroby a konzumace nápojů s vyšším obsahem alkoholu, závod Smirnoff byl uzavřen a rodina odešla do exilu. Vodka se v Rusku samozřejmě pálila i nadále, většinou pokoutně a v nevalné kvalitě. Teprve ve třicátých letech byla prohibice opět uvolněna a během druhé světové války dostávali sovětští vojáci dokonce pravidelné příděly vodky. Frontovou normou před útokem na nepřátelské pozice bylo 100 gramů vodky.
Po válce se konzumace vodky opět rychle zvyšovala a brzy se stal alkoholismus v sovětském Rusku velkou společenskou hrozbou. Stát se k řešení problému stavěl liknavě, neboť daně z alkoholu znamenaly významnou položku ve státní pokladně. Prvním výraznějším pokusem o omezení spotřeby alkoholu byla opatření Michaila Gorbačova. I po rozpadu Sovětského svazu zůstává nadměrné pití vodky jedním z velkých problémů nástupnických států.
V USA se vodka dostala do širšího povědomí během třicátých a čtyřicátých let a výrazný vzestup zaznamenala brzy po druhé světové válce. Trvalejší prosazení na americkém trhu ovšem vyžadovalo nákladnou reklamní kampaň spojenou s tradiční značkou. Obojí se podařilo firmě Heublein z Connecticutu. Nejprve získala práva na legendární značku Smirnoff. Počáteční nedostatek kapitálu na reklamu vyřešil majitel firmy John G. Martin originálním způsobem. Vynalezl nový koktejl "Moscow Mule" (Moskevský paličák) smíchaný z vodky Smirnoff, citronové šťávy a zázvorové limonády a obcházel s ním bary v Los Angeles. V prvním podniku přemluvil barmana, aby se nechal vyfotografovat při míchání nového nápoje. S fotografií šel do dalšího baru a svůj postup zopakoval. Všude vyhlašoval nový nápoj za současnou světovou módu a brzy našel silné partnery pro další reklamní kampaň. Vedle režiséra Woody Allena a herečky Zsa Zsa Gaborové se o popularitu vodky zasloužil především filmový hrdina James Bond. Již od roku 1962 si objednává koktejl vodkatini (martini s vodkou) výhradně protřepaný, nikdy nemíchat.
Množství jednotlivých značek vodky je dnes opravdu nepřeberné. Jenom v Polsku se odhaduje jejich počet na celou tisícovku. Nejvíce se tu prodává tradiční Wyborowa vyráběná z obilí a s obsahem alkoholu až 50 procent, populární je ovšem i Zubrowka (Bison Vodka). K nejznámějším ruským značkám patří čtyřicetiprocentní Stoličnaja a Moskevskaja. Rusky znějící názvy ovšem nemusí vždy znamenat ruský původ vodky. Některé patří emigrantským firmám, které zapustily kořeny v západní Evropě nebo Americe, jiné mají pouze lákat rusky znějícími názvy.
K těm prvním patří zmíněný kencern Smirnoff, který se ostatně v nedávné době částečně vrátil do Ruska. V moskevském závodě (dokonce v původních smirnoffovských palírnách) tu v rámci nového "joint venture" produkuje značku Smirnoff Black.
Stejně jako rodina Smirnoffových, která se přes Francii dostala až do Ameriky, musel po Říjnové revoluci opustit svůj petrohradský závod výrobce vodky značky Gorbačov. Shoda jmen s pozdějším představitelem Sovětského svazu je pouze náhodná. V roce 1921 již zahájil novou výrobu vodky v německém Berlíně a dnes je značka Gorbatschow nejčastěji konzumovaným druhem vodky v Německu.
Podobný původ mají i dlaší méně populární značky jako dříve petrohradský, nyní německý Schilkin (Zaren-Wodka, Serschin Wodka) nebo Aslanov z Rostova na Donu (dnes firma Bruggeman v belgickém Gentu). Někdy ovšem stačí k získání popularity pouze vhodně znějící ruský název, například Boris Jelzin, Rasputin nebo Rachmaninov.
Výroba vodky má svou tradici také ve Skandinávii. K předním značkám tu patří především vodka Absolut s obsahem alkoholu do 50 procent, Finlandia nebo Koskenkorva, rovněž s řadou aromatizovaných variant.
Kvalita vodky je především výsledkem pečlivého výrobního postupu. Výchozí surovina se musí rozdrtit a nechat zkvasit. Vzniklá prokvašená kapalina (zápara) se ohřeje a přechází do válcového analyzátoru. Zespoda se přivádí horká vodní pára, která unáší alkoholové páry do druhého válce (retifikátoru). V jeho jednotlivých patrech se poté odděluje kvalitní alkohol od takzvaného předkapu a dokapu. Využívá se při tom rozdílu bodů varu vody (100 °C) a alkoholu (78,4 °C). Celý počítačově řízený postup se několikrát opakuje až do dosažení téměř devadesátiprocentní koncentrace alkoholu.
Nyní přijde nejdůležitější fáze, čištění. Získaný alkohol se nechá pomalu prokapávat přes silnou vrstvu aktivního uhlí. Tím se dokonale pročistí od aromatických příměsí a zbytkových látek vzniklých při kvašení. Výsledný produkt obsahuje pouze 30 miligramů aromatických látek na jeden litr. V koňaku jich najdeme devadesátinásobné množství. Čistota vodky je současně zárukou, že se druhý den probudíme s jasnou hlavou, bez nepříjemné kocoviny. Bolesti hlavy a nevolnost mají totiž obvykle původ v obsažených příměsích, nikoli v alkoholu samotném. Ke snížení obsahu alkoholu v konečné fázi výroby používá většina výrobců vodu z vlastních studní.
Chcete-li zjistit kvalitu vodky, kterou máte před sebou, naplňte jí asi třetinu větší vinné sklenky. Potom dolijte obyčejnou vodou z vodovodu a pohyby sklenice ji mírně promíchejte. Špatně pálená vodka je cítit zatuchle po uhlí nebo odlakovači na nehty a hodí se nanejvýš do míchaných nápojů. Kvalitní vodka se má naopak pít pokud možno čistá.
Další články
Sankt Peterburg, říká se mu také Benátky severu nebo rozmar cara Petra I.
Turecké lázně hammam
Vikingové, neuvěřitelně odvážní nájezdníci ze Skandinávie.
Kruhy v obilí jsou obrazce, které vznikají na různých místech světa.
Bod a tečka.
Obří meloun přepsal rekord.
Nový test na alkohol
Medvěd grizzly obývá lesy severní Ameriky.
Hra Monopoly zprostředkovává hráčům mechanismy trhu.
Broskev obsahuje vitaminy a další zdraví prospěšné látky.
Koňak, jeho historie a výroba.
Čaj je kulturní nápoj s historií dlouhou téměř pět tisíc let.
Vývěsní štíty krčem a hostinců.