Oko

Skály a skalní útvary

Skály a skalní útvary, které mají nejrůznější prapodivná jména a ke kterým se mnohdy váží nejrůznější pověsti a legendy, vznikaly během přírodních procesů.

Skály
Skály a skalní útvary mají nejrůznější prapodivná jména.

Snad k žádným přírodním útvarům se neváže takové množství pověstí a legend jako ke skalám. Co jen nejrůznějších skal a balvanů nese jméno "Čertovo". Prakticky kdekoliv, v každém kraji nějaký čert upustil svou skálu - tu do říčního toku, tu naopak na hřebeny hor. Jiné skály jsou zase nejrůznější pověstmi opředené zkamenělé bytosti. Od nejrůznějších zvířat přes pohádkové bytosti - čerty, ježibaby, čarodějnice, draky, ale také zkamenělé mnichy, tchyně, panny, starosty a jeptišky až po celý zkamenělý svatební průvod. A to nemluvě o neživých předmětech, mezi které patří kazatelny, hrady, pevnosti, koruny, orlí hnízda, trůny, různé druhy hudebních nástrojů, hrnce, džbány, mísy ... lidská fantazie nezná mezí.

Všechny tyto tajemné skály a skalní útvary však mají i svá obecná jména a vznikaly zcela zákonitým přírodním procesem.

Skály a skalní útvary

Nejběžnějším skalním útvarem u nás jsou skalní stěny a útesy. Slovo stěna je charakterizuje poměrně přesně - je to více či méně kolmé skalnaté zakončení nějakého srázu, kopce, stěna údolí apod. Původně vznikaly nejčastěji působením vodního toku, ale mnoho jich dodatečně vytvořil i člověk při stavbách silnic a železnic, při těžbě hornin a nerostů apod. Takováto stěna je vlastně jediným výstupem původní horniny na povrch, zbylé části skály jsou ukryté v okolním terénu, pod vrstvami zeminy. Proto se jim také často říká skály okrajové. Prakticky totéž by se pak dalo říci i o útesech, které však nezaujímají takovou plochu jako stěna, naleznete je spíše v ohybech řek nebo v místech, kde jsou skalní výstupy přerušované "pásy" - kuloáry - povlovnějšího terénu, překrytého zeminou a zarostlého běžnou okolní vegetací. Skalní stěna či útes může být z libovolné horniny.

Zato podmínkou vzniku skalních suků, hřbetů či bradel je dostatečně tvrdá hornina, která odolala zvětrávání vrcholků hor - ať už jednotlivých kopců, či celých hřebenů. Klasickou ukázkou skalních suků bývají vypreparované sopouchy, které vlastně nejsou nic jiného, než ztuhlá lávová výplň jícnu sopky, zatímco vlastní sopka z měkčích hornin již dávno neexistuje. Skalní hřbet pak je souvislejší pás skal a skaliček na vrcholu nějakého kopce či hřebene, případně i na jeho úbočí.

Většinu takovýchto skal tvoří především žula - ta je nejčastější v jižních a západních Čechách a v horských a podhorských oblastech Čech a Moravy. Druhou nejčastější horninou objevující se na povrchu je buližník - převážná většina hřbetů a skalních suků ve středních Čechách, včetně nejznámějších pražských skal v Šárce a Kozích hřbetů, je tvořena právě touto horninou. Méně obvyklé jsou slepence a křemence. Skalní bradlo je trochu zvláštní případ tohoto jevu. Jedná se vždy o usazené, ale značně pevné horniny, u nás jsou bradla vápencová, která se dostala na povrch při zlomu a pohybu vrstev zemské kůry. Proto bývají z jedné strany povlovná - to je vlastní povrch usazenin, zatímco druhá strana tvoří skalní útesy a stěny, což jsou vlastní lomové plochy. Bradla jsou největší skalní útvary, které u nás lze najít - tvoří celé dlouhé hřebeny hor nebo i menší pohoří. Například celá Pálava (Pálavské kopce) není nic jiného než jedno velké vápencové bradlo.

Toto byly názvy větších skalních útvarů. Existují však také skály a skalní útvary menší. Na první místo v tomto přehledu patří termín skalní věž, což je současně i výchozí tvar pro řadu jiných. Tvar skály má s věží skutečně cosi společného - bývá dosti vysoká, poměrně štíhlá, ze všech stran více či méně kolmá, a tedy pro normálního turistu nepřístupná. Zvláště štíhlé věže pak nesou jméno skalní jehla. Skalní věže mohou stát jednotlivě, nebo tvořit skupinu - souvěží, či dokonce masív, ten již však bývá alespoň z jedné strany přístupný. Nejklasičtějším stavebním materiálem skalních věží je pískovec, podmínkou jejich vzniku totiž není jen snadné zvětrávání horniny, ale i rozlámání na sebe kolmými puklinami. Skalní věže vápencové či z hornin vyvřelých jsou proto vzácnější. Kromě toho - vzhledem k podmínkám svého vzniku - jsou skalní věže vždy součástí větší skupiny skal. Z tohoto hlediska je proto zcela ojedinělým jevem Hričovská skalní jehla, což je osamělá vápencová skalní jehla v jinak povlovném neskalnatém terénu. I ona je však posledním pozůstatkem bývalého vápencového bradla.

Zajímavým útvarem jsou skalní hřiby, pokličky, případně v extrémním případě viklany. Výchozím tvarem pro ně bývá skalní věž, nejčastěji se proto hřiby i pokličky objevují ve skalách pískovcových. Jejich vznik podmiňuje skutečnost, že usazené vrstvy pískovce nejsou stejné kvality, v každé věži se střídají vrstvy měkčí a tvrdší. Stane-li se, že poslední, vrcholová část skály je z pískovce pevného a odolného erozi, zatímco vrstva pod ní je naopak z pískovce měkkého, přesahuje po čase vrchol - nejčastěji v podobě ploché desky - spodní zúžené části skály. Pokličky a hřiby jsou názornou ukázkou toho, že všechny skalní věže vznikly z původně celistvé desky usazenin. Objeví-li se jich totiž na nějakém místě více vedle sebe, jsou jednotlivé vrstvy - "hlavičky" i zúžené "krčky" - vždy ve stejné výšce. V horninách dostatečně tvrdých a pevných, které unesou značný tlak soustředěný do jediného bodu, pak může dojít i k takovému jevu, že je celá vrcholová partie od svého podstavce oddělená a vznikne viklan. Pravé viklany jsou proto většinou žulové a nejznámější jsou na Šumavě a v Jizerských horách.

Svá jména mají ovšem i různé otvory, mezery a průchody, které jednotlivé skály od sebe oddělují. Svou přitažlivost pro návštěvníky mají především otvory menší, které dodávají skalám pestrosti a tvarové rozmanitosti. Jsou to různá skalní okna, tunely, skalní brány a mosty. Vznikaly buďto erozí, to především v horninách usazených, nebo druhotně tím, že se větší skalnaté celky rozlámaly a zřícené bloky skal se o sebe opřely - tak vznikla například většina žulových skalních bran. V České republice je asi nejznámějším Pravčická brána, i když to ve skutečnosti není příliš přesné označení, jedná se spíše o skalní most, zatímco branou lze nazvat nedalekou Malou Pravčickou bránu. Podobně nepřesné je označení vápencového útvaru v Českém krasu - Jelínkův most. V tomto případě se jedná spíše o skalní okno. Tak se totiž vesměs označují otvory vedoucí skrz skálu ve větší výšce, nejpůsobivější jsou přirozeně v pískovcových věžích. Tunel naopak probíhá skalou spíše v její dolní části. Je to také mnohem vzácnější jev než okno - jeden z nejvýraznějších a nejkrásnějších skalních tunelů je v Tunelové věži v Tiských stěnách.

Jednotlivé skály a věže ve větších celcích nebo i jednotlivé skalní bloky v menších útvarech od sebe oddělují různé spáry, pukliny či o něco málo širší skalní komíny (není ze všech stran uzavřený, jako komín používaný k vytápění lidských staveb, bývá většinou uzavřený jen ze dvou stran). Mnohé jsou široké například jen několik milimetrů či centimetrů, ale ani širší pukliny nebývají často pro běžného turistu příliš přístupné. Vznikly prakticky současně se skalami při horotvorných pohybech, eroze je pouze dokončila a dotvořila do dnešní podoby. Na rozdíl od toho jsou soutěsky z větší části dílem eroze, především vodní a ve většině soutěsek teče voda dodnes. V tvrdších horninách je to zcela pravidelné, nejpůsobivější jsou soutěsky ve vápencích. V pískovcích už se vodní toky často vytratily, naleznete je jen někde.

Skalní útvary jsou malé kousky přírody, které vytvářejí ojedinělý biotop, zcela odlišný od svého okolí. Skály, stejně jako pukliny či soutěsky mezi nimi, jsou často domovem vzácných druhů rostlin a živočichů, kteří na jiných místech prakticky žít nemohou. Zcela právem je proto lze zařadit mezi nejvzácnější území naší země.


Další články

Obří hrnce v korytech říček a potoků.
Skalní města jsou výsledkem působení tvořivých sil přírody.
Těstoviny různých tvarů patří mezi tradiční recepty italské kuchyně.
Skalní útvary z technické dílny přírody.
Javorový sirup využívají některé recepty.
Jak se rodí kopec v průběhu přírodních procesů.
Island - ostrov gejzírů a sopek v severním Atlantiku.
Bod autorem jehož dodnes platné definice je řecký filozof Euklides.
Viklan je kámen, který se jen malou plochou stýká s podložím.
Vrchoviště - horské rašeliniště
Pravčická brána a její menší sestřička Malá Pravčická brána v Českém Švýcarsku.
Žďákovský most je významný architektonický objekt.
Herbáře rostlin v průhonickém zámku
Voda jejíž nedostatek má na některých místech planety nepříznivé následky.
Tunel pod masivem Svatého Gottharda na důležité spojnici evropského významu.
Sopky v Antarktidě
Ptačí hnízda různých druhů a velikostí.
Papinův tlakový hrnec prošel dlouhým technickým vývojem.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů