Oko

Plavuně a přesličky

Přeslička rolní
Přeslička rolní

Plavuně a přesličky jsou nekvetoucí, tedy výtrusné rostliny, které pocházejí z prvohor, kdy vznikly ze skupiny primitivních, dnes již dávno vymřelých předchůdců vyšších rostlin zvaných Rhyniophyta.

Nejstarší plavuně se objevují v siluru, přesličky v devonu a největšího rozvoje obě tyto skupiny rostlin dosáhly koncem prvohor, v karbonu, kdy Zemi pokrývaly rozlehlými pralesy. Ostatně, fantazie vám jistě přikouzlí vysoké a husté porosty plavuní a přesliček v karbonských močálech. Kmeny některých vymřelých plavuní dorůstaly až třicetimetrové výšky a některé měřily i dva metry v průměru. Z přesliček tehdy dosahovaly stromového vzrůstu druhy rodu Calamites. Zbytky kmenů a listů těchto rostlin později překryly mohutné nánosy organického i anorganického materiálu a zuhelnatěním těchto odumřelých zbytků rostlin v bahně močálů za nepřístupu kyslíku během následujících milionů let vznikly dnešní zásoby černéhu uhlí. Právě mocnost uhelných slojí je nyní dobrým důkazem tehdejšího bohatého rozvoje plavuní a přesliček.

Na konci prvohor, v permu, plavuně i přesličky ustupují a mnohé z nich vymírají. Dnešní zástupci proto co do počtu druhů a forem představují již pouze nepatrný zbytek v porovnání s touto prvohorní hojností.

Stejně jako mechorosty se rozmnožují přesličky a plavuně výtrusy za současného střídání pohlavní a nepohlavní generace. Pohlavní generace je v jejich případě ovšem na rozdíl od mechové rostlinky redukována pouze na nepatrný prvoklíček (prokel). K oplození vaječné buňky samčí pohlavní buňkou dochází stále ještě ve vodním prostředí a ze vzniklého zárodku (zygoty) vyrůstá nepohlavní generace, tedy vlastní rostliny plavuní a přesliček zakončené výtrusnými klasy, z nichž vítr roznáší výtrusy, které ve vlhku vyklíčí v malý prvoklíček - novou pohlavní generaci plavuně nebo přesličky.

Plavuně a přesličky považujeme za rostliny cévnaté. Vodu z půdy čerpají kořeny a rozvádějí ji v těle jednoduchými svazky cévními, které jim poskytují současně oporu i pevnost. Proto vlastně plavuně i přesličky mohly růst do velkých výšek a této možnosti v době svého největšího rozšíření dokonale využily především v zápase s jinými rostlinami o světlo. Pouze působením slunečního světla totiž probíhá v rostlinných tělech fotosyntéza, při níž rostliny vytvářejí složité organické sloučeniny nezbytné k životu a stavbě svých těl.

V současném botanickém systému se zařazují plavuně i přesličky do samostatných oddělení, v některých starých knihách se můžeme setkat s používáním starého, dnes již nepoužívaného, systému, podle kterého byly tyto rostliny zahrnuty ve skupině kapraďorostů. Celé oddělení Lycopodiophyta dnes zahrnuje tři třídy. Nejpůvodnější jsou plavuně (Lycopodiopsita), z nichž se během vývoje oddělily vranečky (Selaginellopsita), z nichž se vyvinula poslední třída šídlatky (Isoëtopsida).

Plavuně

Dnešní plavuně rostou po celém světě, zvláště pak v tropech. Je známo přibližně 450 druhů. Jsou to obvykle plazivé byliny s vidličnatě větveným stonkem, hustě porostlým drobnými přisedlými lístky, na svrchní straně často opatřenými šupinovitým výrůstkem - tzv. jazýčkem. Na konci mnohých větví vyrůstají dlouze stopkaté šišticovité výtrusné klasy složené z výtrusných listů. Prvoklíček plavuní je velmi jednoduchý a z větší části žije pod zemí. Protože neobsahuje chlorofyl, a nemůže tedy využívat fotosyntézy, živí se nejčastěji jako saprofyt (organické látky pro svou výživu čerpá z odumřelých částí organismů obsažených v půdě) a současně vstupuje i do vztahů s některými houbami, od nichž též získává některé ze základních živin. Plavuně se ovšem mohou rozmnožovat i nepohlavně, například opadavými pupeny.

U nás rostou plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), plavuň zploštělá (Lycopodium planatum) a chvostník jedlový (Huperzia selago), dříve zvaný plavuň jedlová. Všechny druhy jsou chráněné a jedovaté, nejčastěji bychom je nalezli v lesích, na vřesovištích či rašeliništích od nížin až po horské polohy. Chvostník jedlový stoupá až nad horní hranici lesa a obvykle zde pokrývá velké plochy.

Naší nejznámější plavuní je bezesporu plavuň vidlačka, někdy nesprávně nazývaná plavuň obecná. Její výtrusy jsou nesmáčivé a obsahují lehce zápalné oleje. V minulosti byl proto její výtrusný prach často používán k divadelním efektům, v daktyloskopii a pozornost této plavuni věnovali i lidoví léčitelé, které výtrusný prach zajímal jako zásyp při dětských zánětech a vyrážkách.

Z dalších dvou tříd (vranečky, šídlatky) se u nás setkáváme ještě s vranečkem brvitým (Selaginella) selaginoides), rostoucím na stinných skalách a na dně horských jezer. Na Šumavě žije například šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris). Všechny šídlatky jsou totiž bažinné nebo vodní rostliny. Z vranečků pěstujeme některé tropické nebo subtropické druhy ve sklenících pro potěšení z jejich dekorativního vzhledu a mezi vymřelými druhy bychom našli mnohé z velikánů prvohorních karbonských pralesů.

Přesličky

Systematika přesliček, vynecháme-li stejně jako u plavuní vymřelé skupiny, je velmi jednoduchá. Do dnešní doby se zachoval jediný rod přeslička (Equisetum), a v celém oddělení Equisetophyta proto rozlišujeme jedinou třídu přesličky (Equisetopsida), řád přesličkotvaré (Equisetales) a čeleď přesličkovité (Equisetaceae).

Přesličky jsou vytrvalé byliny. Jejich stonky někdy v tropech dorůstají v průměru až deseti centimetrů a výšky několika metrů (Equisetum giganteum v brazilských pralesích, jejíž ledyhy se opírají o kmeny stromů), ovšem většinou jsou poměrně tenké a dorůstají zhruba do výšky jednoho metru. V zemi vytrvávají oddenkem a jejich stonek je dutý, článkovaný, na povrchu často podélně rýhovaný a nese drobné přeslenité listy. Lodyhy jsou u některých přesliček dvojího druhu: plodné lodyhy (fertilní) nesou výtrusné klasy, zatímco na dalších tyto klasy chybějí (sterilní lodyhy). Výtrusy přesliček jsou opatřeny čtyřmi vláhojevnými pentlicemi (mrštíky), které se změnami vlhkosti různě stáčejí a udržují vždy několik výtrusů pohromadě. Tím je zajištěno, že vedle sebe vyrostou prvoklíčky se samčími a samičími rozmnožovacími pohlavními orgány. Celá rostlina přesliček je prostoupena kyselinou křemičitou, která jí dodává pevnost. Obyvatelé Ameriky proto v minulosti přesličky používali k cídění nádobí a říkali jim "cínový rákos".

Přesličky jsou rozšířeny téměř po celém světě zhruba v pětatřiceti druzích. Z našich zástupců jsou nejznámější přeslička rolní (Equisetum arvense), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum) a přeslička mokřadní (Equisetum fluviatile), které bychom našli od nížin až po hory. Přeslička rolní, kterou v minulosti často vyhledávali lidoví léčitelé k léčbě různých zánětů, je zemědělci řazena mezi obtížné plevele (rozmnožuje se i vegetativně úlomky oddenků). Pro obsah některých látek ji považujeme za jedovatou.

Přesličky a plavuně v dnešní době

Plavuně i přesličky dnes již tedy ustoupily ze své někdejší "slávy", ale přesto pro nás mají význam i v současnosti. Vymřelé druhy využíváme v podobě černého uhlí a dnešní zástupci si zachovali mnohé znaky svých dávných předchůdců, a často proto slouží ke studiu struktury a vlastností tehdejších druhů.


Další články

Masožravé rostliny jsou důmyslnými pastmi.
Permské vymírání druhů.
Čaj je potěcha smyslů.
Mořské řasy, kterých se pod mořskou hladinou ukrývá nepřeberné množství.
Javorový sirup je sladká pochoutka z mízy kanadských javorů.
Tropické deštné pralesy v Kostarice
Rostliny a lidé a jejich vzájemná koexistence.
Pohádkový hrad Neuschwanstein

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů