Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně učinil mnoho vědeckých objevů, přičinil se o rozvoj vědy i našeho národního kulturního života.

Jan Evangelista Purkyně se narodil v Libochovicích v roce 1787 17. nebo 18. prosince. Na všech pamětních deskách a pomnících je sice uváděn 17. prosinec, ale zcela jednoznačný den Purkyňova narození to není. V libochovické matrice je dokonce uveden 19. prosinec, ale to je zřejmě datum jeho křtu. V některých starších dokladech, například v životopisu, který Purkyně psal, když se ucházel o místo asistenta na pražské lékařské fakultě, je však datum 18. prosince, takže dodnes nelze s úplnou jistotou říci, který den je skutečně dnem jeho narození. Pro oba tyto dny byly shromážděny důkazy pro i proti.

Purkyňovi bydleli v prostorách libochovického zámku, který spolu s okolním panstvím patřil knížeti Dietrichsteinovi. Otec Jana Evangelisty, Josef Purkyně, byl správcem tohoto panství. Když bylo malému Janovi šest let a jeho mladšímu bratru Josefovi dva roky, však zemřel a matka s oběma dětmi se musela přestěhovat a žít velice skromně. Cytrý a bystrý Jan se výborně učil (začal chodit do české libochovické školy), uměl dobře zpívat, hrát na housle, na pikolu, a kromě toho četl s velkým zájmem české knihy a noviny a u místního kaplana se začal učit latinsky a řecky. Tenkrát bylo v českých zemích běžné, že se nadané děti nemajetných rodičů vzdělávaly v klášterních školách. I malý Purkyně, když skončil libochovickou školu, byl poslán do církevní školy, a to v Mikulově, který patřil tehdy knížecímu rodu Dietrichsteinů, u nichž Purkyňův otec sloužil. Byl přijat jako chrámový zpěvák do pěveckého sboru a přitom zde chodil do školy. Roku 1804 absolvoval piaristické gymnázium, poté seminář, a protože církevní piaristický řeholní řád byl v té době vyhlášený pedagogickým působením, Purkyně do něho vstoupil a chtěl být učitelem. Učitelskou dráhu zahájil v klášterní škole ve Strážnici, v místě, kam chodil do školy i "učitel národů" Jan Amos Komenský, a poté učil ještě rok na normální škole v Litomyšli.

Jan Evangelista Purkyně v té době pilně studoval spisy, vychovatelské i filozofické spisy, v nichž se mimo jiné dočetl také o významu vědy a velkém poslání učenců. Zapůsobily na něj tak, že se rozhodl vystoupit z piaristického řádu, který příliš svazoval jeho svobodomyslné představy o vědecké práci, a odešel studovat na pražskou univerzitu. Začal na filozofické fakultě, která byla tehdy jakýmsi předstupněm před vlastní univerzitou. Bylo to pro něho krušné období, protože si musel na studia vydělávat doučováním dětí z bohatých rodin. Později působil jako vychovatel syna barona Hildprandta na zámku v Blatné a nakonec hlubší biologické poznatky, o něž se stále více zajímal, získal na lékařské fakultě, kterou ukončil roku 1818. Po dráze praktického lékaře však netoužil, lákaly ho spíše teoretické problémy medicíny, a proto několik let působil jako univerzitní asistent. Když se mu konečně roku 1823 naskytla možnost stát se univerzitním profesorem fyziologie ve Vratislavi (dnešní polská Wroclaw), odešel z prahy do Slezska, které tehdy patřilo Prusku, a žil zde sedmadvacet let.

Ve Vratislavi přijali Purkyně nevlídně a velmi dlouho mu dávali najevo, že jeho jmenování profesorem namísto jejich kandidáta jim není vhod. Purkyně však svým chováním, pracovitostí, elánem a nápaditostí bral všem svým protivníkům vítr z plachet. jeho přednášky se záhy staly nejzajímavějšími a nejnavštěvovanějšími univerzitními výklady, protože Purkyně je nečetl pouze z knih jako ostatní, ale výklad o různých jevech provázel současně pokusy. Experimentální činnost se snažil co nejvíce rozvíjet, neboť byl přesvědčen, že univerzita nemá být pouze odbornou školou, ale také střediskem vědy, v němž si mají studenti osvojovat i základy a způsoby vědecké práce. Při uskutečňování těchto myšlenek byl Jan Evangelista Purkyně nesmírně houževnatý a obětavý. Protože jeho návrh na vybudování fyziologického ústavu vratislavská univerzita neustále odmítala, zřídil toto pracoviště nejprve ve svém bytě a nakonec založení ústavu prostřednictvím ministerstva přece jen prosadil. Byl to první samostatný fyziologický ústav na světě, který se stal vzorem dalším podobným vědeckým zařízením i na jiných univerzitách.

Jan Evangelista Purkyně učinil tolik objevů a zabýval se tolika vědeckými problémy, že je všechny nelze ani uvádět. Mnohé jsou spojeny přímo s jeho jménem, například Purkyňovy obrázky. Purkyně totiž dokázal, že čtyři obrazy, které vznikají v oku po osvětlení, jsou důsledkem zakřivení čtyř lomných ploch v oku, a to přední a zadní plochy rohovky a přední a zadní stěny čočky, a že z jejich velikosti je možné usuzovat na stupeň zakřivení. Také Purkyňův jev se týkal objasňování činnosti oka a vidění. Je to zjištění, že s ubývajícím světlem neztrácejí jednotlivé barvy viditelnost stejnoměrně, neboť červená a žlutá barva se zdají například tmavší, kdežto modrá a zelená naopak světlejší. Také další objev přinesl zcela nové poznatky. Jsou to tzv. Purkyňovy buňky v mozečku, což jsou velké, stromečkovitě rozvětvené buňky, které mají význam při řízení pohybu savců. V srdečním svalu Purkyně popsal tzv. Purkyňova vlákna, která zprostředkovávají srdeční rytmus. Když se zabýval studiem kůže, zjistil, že lidé mají na dlaních a bříšcích prstů kožní kresbu, která je u každého člověka odlišná. Tímto poznatkem vlastně položil základy, na kterých se později rozvinula daktyloskopie, která je dodnes běžně používanou metodou identifikace osob. Ve výčtu výsledků jeho vědecké práce a objevů bychom mohli pokračovat dál. Například objevem útvaru, známého jako tzv. Purkyňův zárodečný měchýřek, což je vlastně jádro vaječné buňky. Dospěl k němu po třech měsících nepřetržitého studia vývoje a složení ptačího vejce před líhnutím, k němuž použil dvaadvacet slepic, které si sám kupoval. Do dějin přírodovědy se Jan Evangelista Purkyně zapsal také tím, že 19. září 1837 přednesl na sjezdu přírodovědců a lékařů v Praze zprávu, v níž podal první stručný nástin buněčné teorie.

V roce 1850 se Purkyně, tehdy již jako věhlasný, uznávaný vědec, vrátil na pražskou univerzitu. Již za rok zde založil fyziologický ústav (ve Spálené ulici), v němž postupně rozvinul fyziologická bádání. Zapojoval se též do společenského života a stál u zrodu řady vědeckých a vlasteneckých spolků (Spolek českých lékařů, Sokol, Hlahol, Umělecká beseda). Bez jeho účasti se neobešla žádná důležitější kulturní událost, ani položení základního kamene Národního divadla v Praze 1868. Stýkal se s lékaři a se všemi předními postavami národního obrození. Josef Jungmann a Jan Svatopluk Presl, s nimiž se znal již z dřívější doby, sice už nežili, ale chodili ho navštěvovat další: básníci Hálek, Neruda, Čelakovský, spisovatelky Němcová a Světlá, malíři Čermák, bratři Mánesové a Maixnerové, dále Šafařík a jiní. I s nimi měl Purkyně o čem rozmlouvat, protože nebyl pouze přírodovědcem, ale i básníkem a překladatelem. Ovládal totiž několik jazyků, běžně přednášel latinsky, německy a později i česky, uměl řecky, francouzsky, překládal z italštiny, z němčiny přeložil do češtiny některé Goethovy a Schillerovy básně a do polštiny přeložil básně Františka Ladislava Čelakovského. Oba se znali již z vratislavské univerzity. Když Čelakovský brzy po návratu do Prahy zemřel, vzal si Purkyně k sobě jedno z jeho šesti dětí, syna Ladislava, který se později stal význačným českým botanikem. V Purkyňově domácnosti žil (kromě jeho dvou synů, Emanuela, který se zabýval botanikou, a Karla, později význačného českého malíře) nějaký čas později slavný rostlinný fyziolog Julius Sachs. Byl sice Němec, česky neuměl, ale přesto publikoval v českém časopisu Živa. Jeho články překládal do češtiny i mladý Čelakovský.

Vynikající výsledky vědecké práce, nezměrné úsilí o rozvoj vědy i kulturního života, to vše vyneslo Purkyňovi nebývalou proslulost, vážnost a popularitu již za jeho života. Když 28. července 1869 zemřel a 31. července se konal jeho pohřeb, zúčastnily se ho tisíce lidí, včetně předních vědců a umělců tehdejší doby. Jeho mnohostranné zásluhy ocenila i novější doba. Například i tím, že jedna z našich univerzit, v Brně, byla nazvána jeho jménem.

Další články

Sluneční brýle jsou součástí image svého nositele a zároveň poskytují ochranu proti škodlivým paprskům.
Evoluce oka - příroda je schopna vytvořit i komplikované orgány, pokud na to má dostatečně dlouhou dobu.
Lidská ruka ze které evoluce připravila dokonalý nástroj pro manipulaci s různými předměty.
Med je sladká pochoutka, kterou lidé s oblibou mlsají již odedávna.
Otisky prstů s otazníkem - v poslední době se objevují pochybnosti o spolehlivosti takto získaných důkazů.
Barvy ztrácejí s ubývajícím světlem viditelnost nerovnoměrně.
Koupel je očistou těla i duše.
Cvičení Qi Gong (Čchi kung) - práce s energií v sobě spojuje tělesný pohyb a dotek poznání světa, který je výsledkem hry energií, sil a vlivů.
Narkóza jejíž objev tvoří jeden z nejvýznamnějších předělů v historii lékařství.
Tradiční čínská medicína navazuje na prapůvodní šamanské tradice a po dobu trvání čínské civilizace nadále čínští lékaři zkoumali léčivé rostliny a jejich působení na lidské tělo.
Lidské oko má gen z medúzy
Barevné kontaktní čočky nemusí vždy plnit pouze léčebné účely.
Největší vynálezci historie

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů