Oko

Severní pól a jeho první dobyvatelé

Robert Edwin Peary - dobyvatel severního pólu
Robert Edwin Peary, jemuž bylo přiřčeno prvenství v dosažení severního pólu.

První polárníci, kteří pronikali k severnímu pólu, nastupovali cestu většinou z evropského směru, ať už to byl Nor Nansen, nebo expedice vévody z Abruzz. Dva američtí polární badatelé se o dosažení severního pólu snažili neobvyklejší cestou, trasou z amerického kontinentu. Oba cestovali na sever také v poměrně krátkém časovém rozmezí, ale oproti Amundsenovi a Scottovi, dobyvatelům jižního pólu, to byli tak trochu sólisté. Frederick Albert Cook byl lékař, Robert Edwin Peary inženýr a námořní důstojník. Oba byli Američané a žádný z nich nezařadil do skupiny dalšího bělocha. Cook si vzal na poslední, rozhodující úsek cesty jen dva Eskymáky, Peary černošského sluhu Hensona a čtyři Eskymáky.

Robert Edwin Peary [Piry] se narodil 6. května 1856. první větší cestu do polárních oblastí podnikl v roce 1886, když mu bylo třicet let. Nejprve počítal s tím, že projde napříč Grónskem, ale pronikl jen asi 160 km do vnitrozemí a musel se vrátit zpět. Jeden klad však jeho výprava přece jen měla, prozkoumal alespoň ostrov Disko v Davisově průlivu. Když po pěti letech vedl expedici Filadelfské akademie do severního Grónska, počínal si již daleko lépe. Šestičlenná skupina, v níž byla i jeho manželka, přezimovala v zálivu Mac Cormick na západním břehu Grónska a v červnu 1892 se vydal s Norem Astrupem a lékařem Cookem na 1100 km dlouhou cestu až k fjordu Independence.

V následujícím roce se vypravil do této oblasti opět, neboť chtěl prozkoumat místa na východ od fjordu. Aby se vůbec dostal do těchto končin, byl nucen v Arktidě dvakrát přezimovat, ale nakonec měl takové potíže, že o mnoho dál nepostoupil. Během této dlouhé cesty nalezl v roce 1894 u grónského mysu York velký meteorit, který chtěl odvézt, ale meteorit byl tak těžký, že ho musel ponechat na místě.

Zkušenosti, které Peary na těchto výpravách získal, byly neocenitelné. Poznal všechny záludnosti bílých sněhových plání, ledu i počasí a pochopil, že pokud chce v polárních oblastech strávit delší dobu, musí se jim přizpůsobit a vést podobný život jako Eskymáci. Okopíroval od nich, co se dalo, dokonce i techniku jízdy na saních s psím spřežením. Věděl, jak užiteční jsou to pomocníci, a proto je bral na cesty severskými končinami s sebou.

Když se vrátil do Spojených států, založil roku 1897 Arctic Club, jehož hlavním úkolem bylo především shromažďovat peníze na pořádání dalších polárních expedic. dařilo se mu to, a tak se roku 1898 mohl vydat poprvé na dlouhou cestu k severnímu pólu. Když se ale jeho loď Windward dostala do ledového sevření a zamrzla, podnikal alespoň saňové výpravy po Ellesmerově ostrově, kde najezdil 1600 km. Protože mu umrzlo několik prstů u nohou, vrátil se na grónskou základnu v Etahu, kde přečkal severskou zimu.

Na dalších cestách objevil nejsevernější výspu zemské souše na grónském ostrově, mys Morris-Jesup a pokoušel se najít nejpříhodnější trasu k pólu. Cestoval po ledu, a když narazil na otevřené moře, vracel se a hledal další cesty na sever. Roku 1902 vedla jeho trasa z Grantovy země a roku 1906 podnikl další pokus, při němž se dostal k točně nejblíže. K této vytoužené metě mu zbývalo už jen 322 km.

V roce 1908 vyplula na lodi Roosevelt zatím nejpočetnější Pearyho výprava, která měla konečně stanout až na severním pólu. Peary na ni měl dostatek peněz i zkušeností, takže expedice byla velice dobře připravena. Po přezimování se přesunula do vybudovaného tábora na mysu Columbia na severním cípu Ellesmerova ostrova, odkud 1. března 1909 vyrazila na 766 km dlouhou cestu k severnímu pólu.

Peary a sedm Američanů a Eskymáci s 19 saněmi taženými psy si razili cestu vpřed neobyčejně rychle a všechno šlo jako na drátku. Zatímco jedna skupina vezla náklad, založila zásobovací stanici v eskymáckých sněhových chýších a vrátila se, další skupina postupovala jen nalehko, bez zátěže, až k vybudované stanici, převzala potřebné věci a pokračovala v cestě. V poslední skupině zůstal jen Peary, jeho věrný černošský sluha Mathew Henson a čtyři Eskymáci s pěti psími spřeženími se saněmi, všechny ostatní Peary poslal zpět.

6. dubna 1906 dopoledne, po dlouhé cestě téměř bez zastávek, postavila výprava malé tábořiště, aby si odpočinula. když Peary změřil zeměpisnou polohu, zjistil, že jsou na 89°57' severní šířky, tedy téměř na severním pólu, k němuž zbývaly všeho všudy asi tři míle. Peary chtěl stanout na pólu sám, a proto prý tam jel odpoledne s lehkými saněmi taženými čtyřmi psy, vypočítal polohu a vrátil se. Výprava vztyčila na místě odpočinku americkou vlajku, zanechala tam kovovou krabici se zprávou, vyfotografovala se pomocí samospouště a nastoupila zpáteční cestu.

Počasí expedici přálo, led byl celistvý, zásobovacích bodů byl dostatek, takže návrat probíhal dobře. 23 dubna už byla výprava v hlavním táboře na mysu Columbia a za několik dnů loď přistála v eskymácké osadě Etah u grónského pobřeží. Peary, šťastný a pyšný, že je první, kdo dosáhl severního pólu, zde byl ohromen a zaskočen zprávou, že už před ním stanul na pólu v minulém roce jeho krajan Frederick Albert Cook. Peary ho znal, neboť byl členem jedné jeho výpravy do severního Grónska, a věděl, že v pustých polárních končinách není také žádným nováčkem.

Cook, který byl mladší než Peary (narodil se 20. června 1865), necestoval pouze s Pearym, ale byl i účastníkem expedice belgického polárníka Gerlacha do Antarktidy v letech 1898 a 1899. Kromě toho v roce 1906, jak uváděl, vystoupil na nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley. Cook se k severnímu pólu vypravil v roce 1908. Vyrazil z Grónska se dvěma Eskymáky s psím spřežením, prošel Ellesmerův ostrov a 21. dubna 1908 prý dosáhl severního pólu. Zpáteční cestu měl poměrně dobrodružnou, protože pohyb ledu ho donutil přezimovat na ostrově Devon. V roce 1909 přijel do Dánska a oznámil, že byl na severním pólu, za což zde byl velice oslavován a v Americe mu to vyneslo i množství peněz, protože o své cestě psal a podnikal dobře placená přednášková turné.

Novopečený dobyvatel severního pólu Cook však měl smůlu, že se dostal do sporu se stejně ješitným a ctižádostivým soupeřem. Třiapadesátiletý Peary, který pokládal dosažení pólu za vyvrcholení své cestovatelské činnosti, se nechtěl o úspěch s nikým dělit, a proto vznesl pochybnosti, zda Cook na pól skutečně došel. Vždyť je přece ještě v živé paměti tvrzení Cookova průvodce, že na vrchol Mount McKinley na Aljašce nedošli, ačkoliv Cook předtím prohlašoval, že na vrcholu byl.

Rozpory se ještě přiostřily, když Cookovi eskymáčtí průvodci sdělili dánskému polárnímu badateli Rasmussenovi, že od pevné země daleko nedošli. Vleklý spor, v němž proti sobě stáli Peary a Cook, byl nakonec předán Královské geografické společnosti v Kodani, aby údaje obou badatelů přezkoumala. Nebyla to lehká úloha, ale když Cook předložil určení souřadnic pro cestu k pólu, vypracované astronomem, kterého si najal, bylo rozhodnuto, že jeho důkazy o dosažení severního pólu jsou naprosto nedostatečné.

Mnohaleté spory o prvenství byly sice skončeny a za prvního, kdo dosáhl severní pól, byl prohlášen Peary, ale jednoznačně prokázáno to není dodnes. Jisté je snad jen to, že oba byli blízko točny.


Další články

Japonská expedice do Antarktidy v roce 1911.
Jak se zrodily peníze historie jejich vzniku.
Těstoviny různorodých tvarů patří mezi tradiční recepty italské kuchyně.
Stavba lodí v Dánsku, které je významným stavitelem lodí.
Největší vynálezci historie
Island - ostrov gejzírů a sopek
Sopky v Antarktidě - na území Antarktidy se nalézá několik sopek.
Mořské řasy jsou využívány mnohými asijskými recepty.
Led zdrojem pitné vody - projekt na využití polárního ledu jako zásobárny pitné vody.
Mrtvé moře leží na Blízkém východě.
Těžba ropy na Aljašce
Svatý grál a jeho místo v kultuře.
Golfský proud udržuje v Evropě mírné klima.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů