Oko

Korovec jedovatý

Korovec jedovatý (Heloderma suspectum) je severoamerický druh jedovatého ještěra, který je obestřen mnoha legendami.

Jedovatí hadi jsou nebezpečím, se kterým se lidé mohou setkat zvláště v tropických oblastech a snad každý o nich ví. Jedovatí ještěři jsou známi méně, ale v krajích, kde se vyskytují, se k nim váže stejné množství legend a obav, jako jinde k jedovatým hadům. Jeden z nich, korovec, děsil i jinak kurážné obyvatele Mexika, kteří ho považovali za křížence ještěra a aligátora a od nichž získal název "strašný král ještěrů".

Korovec jedovatý a korovec mexický

Korovec jedovatý

Toto jméno je samozřejmě trochu nadsazeno, nicméně korovec sám nesporně výjimečným živočichem je. Z téměř 3200 druhů dnes žijících ještěrů jsou pouze dva druhy nebezpečně jedovaté. Jsou to korovec jedovatý (Heloderma suspectrum), obývající jihozápadní část USA a korovec mexický (Heloderma horridum), který obývá západní Mexiko. Kromě těchto dvou druhů má vyvinuté jedové žlázy také velmi vzácný varanovec bornejský (Lanthanotus borneensis) ze severní části ostrova Borneo.

Korovci, kteří tvoří samostatnou čeleď, jsou ještěři velmi podivní. jejich šupiny leží vedle sebe a vytvářejí jakýsi korálkovitý pokryv těla, zbarvený v nápadných kombinacích černé a růžové nebo žluté.

Ve své domovině mají mezi místními obyvateli velice špatnou pověst. V Mexiku se věřilo, že tam, kde "escorpion", jak zde korovce nazývají, vyplivne svůj jed na zem, uschne veškeré rostlinstvo v okruhu jednoho metru. Indiáni tvrdí, že korovec při útoku chrlí z otevřené tlamy kouř a černou páru, a někteří soudí, že pouhé zasyčení do obličeje člověka může přivodit smrt. Dokonce ještě před několika desítkami let byla v arizonských novinách uveřejněna zpráva o dřevorubci, kterého zabil korovec. Přítel nalezl zmíněného muže mrtvého a blízko jeho těla ležel korovec. Na těle oběti nenašli žádné známky kousnutí, a tak se obecně věřilo, že ji korovec zabil pouhým dechem.

Přestože jsou tato tvrzení nadsazena, korovec není tak úplně nevinný. Ze zjištěných 34 případů pokousání skončilo osm smrtelně. Někteří herpetologové se odvolávali na poškozené zdraví nebo opilost usmrcených a poukazovali na vlastní zkušenosti - po kousnutí korovcem neměli žádné zvláštní potíže kromě místních bolestí v okolí rány.

Moderní výzkumy však jasně prokázaly, že korovec má neurotoxický jed podobný například jedu kober, který svou účinností dokonce převyšuje jed mnoha obávaných hadů. Pokusně bylo zjištěno, že desetina cm3 čerstvého jedu korovce stačí k usmrcení zdravého dvanáctikilového psa. Ještěrovy jedové váčky obsahují množství jedu, které by stačilo k usmrcení dvaceti takových psů. Stejná dávka by mohla zabít čtyři až pět lidí.

Kousnutí korovcem tedy si tedy nezadá s uštknutím prudce jedovatým hadem, vede k poškození centrální nervové soustavy a nakonec i k zástavě dýchání. Co tedy říci k případům, kdy se lidem po kousnutí korovcem nic nestalo?

Chceme-li získat věrohodnou odpověď, musíme se nejdříve podívat na jedový aparát korovce. Na rozdíl od hadů má tento ještěr jedové žlázy na spodní čelisti. Jedové kanálky nevyúsťují přímo do rýh nebo kanálků v jedových zubech, ale při jejich základně. Vytékající jed se nejdříve smísí se slinami a až po chvíli se dostane mělkými rýhami na zubech do těla kousnutého. Zuby s jemnými rýhami jsou v obou čelistech, v horní je jich osm až deset, v dolní šest až jedenáct na každé straně. Aby mohl jed zapůsobit, musí korovec držet svou oběť v sevřených čelistech dostatečně dlouhou dobu, aby jed pronikl do krevního oběhu kousnutého.

Člavěk jistě nehodlá držet ruku v ještěrově tlamě, dokud ho zvíře samo nepustí, ale pokusí se ji uvolnit co nejdříve. Není to sice právě snadné, korovec má v čelistech značnou sílu, většinou to ale člověk stihne dřív, než mu větší dávka jedu vnikne do rány. Přesto však známe i případy úmrtí zdravých lidí. Jeden z nich se udál poblíž řeky Gila v Arizoně. K spícímu muži se připlazil korovec, po němž se spící muž ohnal rukou. Ještěr se mu v sebeobraně zakousl do ruky, a než se muž úplně probral, držel korovec jeho ruku v čelistech. Muž zemřel po několika hodinách. Takové případy jsou však vyjímečné.

Korovci totiž nejsou útoční, naopak jsou tak neagresivní, že se ani nesnaží kousnout, když je člověk bere do ruky. Tento ještěr je velmi pomalý a jeho rychlost se dá srovnat s rychlostí příslovečně pomalé suchozemské želvy. Při pátrání po kořisti leze korovec pomalu mezi pouštní vegetací a hledá hnízda ptáků. Zdálo by se, že nehybná kořist musí nepříliš bystrému ještěrovi uniknout, ale to je omyl. Korovec má velmi citlivý Jacobsonův orgán, což je jamka na patře jeho tlamy, která slouží současně jako orgán chuťový i čichový. Podobně jako hadi "šlehá" korovec jazykem a tak nasává do tlamy vzduch, který Jacobsonův orgán analyzuje. Tak ještěr snadno vypátrá vejce i mláďata, když se plazí v blízkosti hnízd.

Malé živočichy zabíjí korovec pouhým stiskem silných čelistí dřív, než začne působit jed. Také na vejce jed nepotřebuje. Je tedy pravděpodobné, že se u něj jedový aparát vyvinul k obranným účelům. Můžeme na to usuzovati z faktu, že se jedový aparát korovců za několik posledních milionů let změnil pouze nepatrně. Korovec není proti vlastnímu jedu imunní a vytváří si proti němu v těle protilátky.

Třebaže korovci žijí v pouštní, velmi teplé oblasti, nesnášejí vyšší teploty, naopak jsou aktivní v noci, kdy teplota poklesne. Pokusně bylo prokázáno, že korovec vystavený přímému slunečnímu záření za teplého dne hyne už za 13 minut. Proč se tedy tvor tak citlivý k vysokým teplotám usadil na poušti? Pro vysvětlení se musíme vydat daleko do minulosti.

Korovec se usídlil v oblastech Severní Ameriky, kde dodnes žije, v dobách, kdy zde poušť ještě nebyla. Když se jeho domovina stávala stále více sušší a teplejší, korovec se přizpůsoboval. Stal se nočním zvířetem a přes den zalézal do vlhkých a chladných děr. Pouze v době časného jara vylézají korovci ze svých úkrytů i za podmračených dnů. Nejaktivnější jsou během letních dešťů. Jakmile však nastane období sucha, korovci zalezou do úkrytů v zemi a tam nepříznivou dobu přespávají. Přitom čerpají ze svých zásob tuku, nahromaděných ve ztlustlém ocasu. Proto je možno korovce nejspíš pozorovat v krátkém dešťovém období od června do srpna, po zbytek roku tráví větší část doby ve svých děrách.

Korovec jedovatý z Arizony dorůstá délky do 50 cm, zatímco korovec mexický dosahuje délky i přes 80 cm. Oba druhy se rozmnožují vejci, které samička klade počátkem srpna do písku. Vyhrabává předníma nohama jamku, do které klade tři až patnáct vajec, která opět zahrne pískem. Po měsíci se z vajíček vylíhnou mláďata, dlouhá devět až dvanáct centimetrů. Jsou daleko živěji zbarvena než jejich rodiče.

V přírodě nemají korovci žádné význačné nepřátele, přesto však musely úřady přikročit k vyhlášení zákonné ochrany těchto starobylých plazů. Přes svou jedovatost se totiž korovci stali vyhledávanými chovanci terárií - jsou klidní, nenároční a díky své zálibě ve vejcích se živí daleko snadněji než jiné druhy ještěrů. A navíc jsou svým zbarvením velice nápadní a donedávna byli i levní. Dnes jsou však korovci vzácní a chránění, takže se teraristé musí bez nich obejít.


Další články

Ptakopysk je jediným savcem na naší planetě, který je vyzbrojen jedovými žlázami.
Jak hadi ztratili nohy
Žlutí kanárci byli vyšlechtěni z původních druhů kanárků.
Ostrov Zanzibar u východního pobřeží Afriky.
Jak zastavit poušť
Měření tuku v těle umožňují hodinky, které vynalezli japonští tvůrci.
Kyselé deště a oteplování - souvislost těchto dvou fenoménů.
Koupel je pro člověka čas odpočinku i očisty těla.
Život bez bolesti zad která podle odhadů trápí až osmdesát procent lidí.
Písek zdrojem energie

Korovec jedovatý je severoamerický druh jedovatého ještěra, který je obestřen mnoha legendami.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů