Jak lidský mozek vnímá hudbu

Snadno rozeznáme harmonii Mozartovy symfonie od kakofonické změti tónů malého dítěte, které se pokouší "hrát" na piano. I ten, kdo nemá hudební sluch, se do své oblíbené hudby zaposlouchá s potěšením. Umožňuje mu to funkce nejsložitějšího orgánu lidského těla - mozku.

Neuvěřitelně složité fungování mozku, orgánu, bez něhož není možný život v pravém slova smyslu, fascinuje lidstvo odedávna. Mezi záhady patří i způsob, jak mozek umožňuje člověku vnímat hudbu, tóny, nápěv a proč v člověku poslech krásné a příjemné melodie vyvolá libé pocity.

Jak lidský mozek vnímá hudbu Neurologové dlouhá léta vycházeli z pozorování pacientů, u nichž došlo k poškození nějaké části mozku. Vypracovali při tom teorii, že za vnímání hudby zodpovídají pouze některé nepočetné oblasti v pravé hemisféře. Klinický neurolog Richard Frackowiak z londýnského Institutu neurologie je však přesvědčen, že v mozku žádná "hudební skříňka", tedy oblast, která by dovolovala člověku hudbě naslouchat a těšit se z ní, neexistuje. Z jeho pozorování vyplývá, že při poslechu hudby se do činnosti zapojují mnohé, a především různé oblasti mozku.

Frackowiak se při svých výzkumech nespoléhá na pozorování osob s mozkovým poškozením. Poranění hlavy podle jeho názoru může vnímání hudby poškodit nikoli tím, že by vyřadilo z činnosti jednu určitou oblast, ale takové poranění naruší spoje mezi různými oblastmi, a právě to může být příčinou zhoršeného vnímání. Přímo poškozena přitom může být v podstatě jakákoli oblast mozku.

Experiment s cílem objasnit jak lidský mozek vnímá hudbu

Pro experiment, jímž se pokusil svou teorii dokázat, si doktor Frackowiak vybral šest naprosto zdravých mužů, z nichž žádný neměl specializované hudební vzdělání. Testovaným mužům pouštěl úryvky rozličných hudebních děl a zároveň pozoroval aktivitu jejich mozků pomocí tomografie, pracující na základě emise pozitronů, měřící množství radioaktivně označeného kyslíku přicházejícího do jednotlivých částí mozku. Oblast mozku, ve které je kyslíku více, pracuje aktivněji.

Muži vyslechli ve sluchátkách celkem čtyři kazety. První obsahovala třicet krátkých hudebních úryvků v rozsahu od pěti do deseti tónů, jež oddělovaly jeden a půl vteřiny dlouhé pauzy. Patnáct úryvků ze třiceti byla nejznámější díla klasické hudby, například Mozartova Malá noční hudba. Ostatní byly jen náhodným shlukem jednotlivých tónů. Muži měli za úkol stisknout levé tlačítko speciálního přístroje vždy, když jim ukázka připadala známá. Pokud měli pocit, že ji slyší poprvé, stiskli tlačítko pravé.

Na druhém pásku byly zachyceny sekvence po třiceti tónech. U patnácti z nich se měnil timbr (což znamená, že se určitá nota hraje na různých nástrojích - jednou například na piano, podruhé na kytaru a tím se mění její zvuk). Zbylých patnáct zůstalo beze změn. Na třetím pásku byly opět sekvence třiceti tónů, tentokrát se však u patnácti ukázek měnilo základní ladění (změny o oktávu). Na čtvrtém pásku se pak měnil u poloviny třicetitónových ukázek rytmus. Ve všech případech měli muži za úkol reagovat na jakoukoli pozorovatelnou změnu.

Výsledky pokusu

Výsledky pozorování přinesly potvrzení Frackowiakovy teorie. Při poslechu první kazety s ukázkami notoricky známých děl byla nejaktivnější část levé hemisféry mozku, Brocova oblast. Tato oblast umožňuje lidem mluvit. Doktor Frackowiak je přesvědčen, že jeho výsledky potvrzují, že Brocova oblast zpracovává veškeré známé zvuky, tedy nejen slova, ale i tóny. Objektivně však dodává, že tuto oblast mohlo zaktivovat i automatické spojení slyšené melodie se slovy, jež tvoří název známého díla. Brocova oblast byla při experimentu nejaktivnější ještě v dalším případě, při poslechu ukázek, v nichž se měnil rytmus. Není to překvapení, protože rytmus pozorujeme i při mluvení.

Při poslechu ukázek, v nichž se měnil timbr, se do činnosti nejvýrazněji zapojovala pravá hemisféra. Byl to jediný případ, kdy byla pravá část mozku aktivnější. Frackowiak při tomto pokusu nalezl vysvětlení klinicky vypozorované skutečnosti, proč lidé, u nichž došlo k poškození pravé hemisféry, nedokáží vnímat melodii. Chybí u nich totiž smysl pro timbr.

Největší překvapení ovšem přinesl poslední výsledek pokusu. Pásek s ukázkami, v nichž se měnilo základní ladění, aktivoval především levou část zadní mozkové oblasti nazývané precuneus. Předchozí neurologické studie prokázaly, že tato oblast je spojena s vizuální představivostí, nikoli se sluchem. "Je docela možné, že když slyšíte změnu ladění, před očima se vám mihne obrázek, který ukazuje jakési posouvání not po linkách," navrhuje Frackowiak rozumné vysvětlení.

I přes některá překvapení doktor Frackowiak dokázal, co očekával. "Vnímání hudby je komplexní záležitost, při níž se do činnosti zapojuje paměť, ale i mechanismy, které na první pohled s hudbou nesouvisejí - řečové oblasti či oblasti vizuální. Tyto mechanismy jsou roztroušeny ve všech částech mozku, v levé i v pravé hemisféře, vzadu i vpředu. Vnímání hudby je zákonitě velmi provázaná a koordinovaná mozková činnost, proto může být poškozeno i úrazem takové mozkové oblasti, která s ním nesouvisí," uzavírá doktor Frackowiak.

Další články

Evoluce oka
Bez černý, červený a chebdí.
Pí - Ludolfovo číslo je nazvané po Ludolfu van Ceulenovi.
Účesy a vousy mužů v průběhu lidských dějin.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů