Oko

Surrealismus

Mezi dvěma světovými válkami se stále více umělců bouřilo proti "železnému obojku" rozumové kontroly, která podle nich bránila rozletu obrazotvornosti. Vytáhli do boje a brzy opanovali scénu. Celistvým chápáním bytí, s důrazem na sen a hlubinný průzkum nevědomí, se snažili dospět k absolutní realitě, kterou nazvali surrealitou, svůj nový směr surrealismus a sebe surrealisty.

"Neumím se dívat na obraz jinak než na okno, na němž mě především zajímá, co je z něho vidět." Podepsán: André Breton.

Surrealismus
Surrealismus je celistvým chápáním bytí, s důrazem na sen a hlubinný průzkum nevědomí.

Když se básník začne míchat do malířství, ozývá se spousta všelijakých základních pravd, v nichž se to hemží protimluvy. Vzpomeňme si na Baudelaira, měl rád Delacroixe, a to oprávněně. Obdivoval však Constantina Guyse, v němž spatřoval malíře moderní doby, a jinak uznával nanejvýš Maneta, zatímco Degas ho nezajímal.

Stejně tak chtěl André Breton za každou cenu nalézt malíře, který by byl svědkem své doby, surrealistického malíře. Číhal na něj, povzbuzoval ho, vynášel ho do nebes. Pak se od něj odvrátil, kritizoval ho, vyloučil ho ze stáda svých věrných a uvrhl do klatby. Tak u něj postupně dopadli všichni, ať to byl Chirico, Ernst, Miró, Masson, Tanguy, Dalí, Bellmer, Brauner nebo Arp. Všechny nejdříve vychválil a pak zavrhl. Nabízí se otázka, zda vůbec nějaké surrealistické malířství existovalo.

Zárodky surrealismu

Všechno začalo roku 1920. Andrému Bretonovi bylo čtyřiadvace let. Nacházel se v období předsurrealistické inkubace. Jeho vkus byl zcela pod vlivem básníka Apollinaira, jehož oblíbenými malíři byli Chirico, Marcel Duchamp a Francis Picabia. Podle Apollinaira bylo třeba hledat všechno, co člověka přivádí do vytržení, co je odvážné.

Vliv Chirica

Jednoho dne Breton z autobusu zahlédl ve výkladní skříni galerie Paul-Guillaume v ulici La Boétie plátno, které ho ohromilo. Týž obraz, totiž Mozek dítěte Giorgia de Chirica, tentokrát viděn z taxíku, rozhodl o tom, že v malířství spatřil své poslání Yves Tanguy. Ve stejné době, kdy Chirico nadchl Bretona v Paříži, byl v Kolíně nad Rýnem reprodukcemi pláten tohoto malíře, uveřejněnými v časopise Valori Plastici, nesmírně okouzlen Max Ernst a ve Španělsku pocítil Salvador Dalí, že italský malíř je pro něho významným vzorem.

Na stole se sešly všechny díly skládanky. Tanguy pracuje s maniakální přesností v ateliéru čistém jako operační sál, Dalí se trvale udržuje ve stavu obrazotvorného předráždění, Ernst předvádí své první fantasmagorické frontáže a Masson zkouší první automatické kresby, na jejichž význam se dnes až příliš zapomíná. Ve všech směrech odporují kubistické vyváženosti. U Massona jsou čáry veškrábány do listu papíru. Proplétají se a vyjadřují nervové napětí, do něhož se autor uvádí. Otevírá se nová cesta.

Po herojském období prvotního hledání se mnoho malířů dávalo unášet mezinárodní proslulostí surrealismu, ačkoli měli mezi sebou poměrně málo společných rysů. U všech se projevuje touha opustit vyšlapané stezky a vymanit se ze stereotypů pařížské avantgardy, tehdy v podstatě kubistické. Podle surrealistů malířství stále vězelo v železném obojku rozumové kontroly. Krédem surrealismu bylo umění znovu osvobodit a narátit mu magickou moc. Právě v této souvislosti se začalo mluvit o básnické malbě.

Salvador Dalí

V roce 1929 se ke skupině surrealistů přidal Salvador Dalí. Bylo to umocněno uvedením filmu Andaluský pes, který společně natočili Dalí a Buňuel. Španěl ohromoval své druhy napomádovanou elegancí, politickou ironií a obrovským spropitným, které dával číšníkům v kavárnách. Přenechal Trockého Bretonovi, Stalina Aragonovi a zabýval se pouze sám sebou. Prokázal velmi brzy intelektuální hbitost tím, že si osvojil všechny existující směry, od akademismu až po kubismus. Když si přečetl Freuda, začal ho přitahovat nevědomý umělecký projev a brzy vystavil první díla osvětlující jeho "paranoicko-kritickou" metodu. Tato dvě slova, kvůli nimž byla popsána spousta papíru (jako vůbec kvůli všemu, co se týkalo Dalího), znamenají docela prostě ztvárnění obrazů vyvolaných volnými asociacemi představ. Od umělce to vyžaduje, aby se nepřetržitě nacházel ve stavu imaginačního vytržení. Dalího nevšední život se stal velkolepým a provokujícím představením, lyrickým i samolibým. Nic to neubírá na kráse plátnům tohoto katalánského malíře, v nichž se lépe než kdekoli jinde projevuje iniciativa ponechávaná fantazii a poezie vytrženosti z prostředí. Salvador Dalí zacházel ve své manýře tak daleko, že šokoval i Surrealisty.

Další malíři surrealismu

Dá se říci, že Giorgio de Chirico byl surrealistou ještě neúplným. Jeho obrazy znázorňují znepokojivá prostranství zaplněná arkádami a jakýmisi divadelními kulisami, někdy obydlená manekýny s vejčitými hlavami bez úst a očí. Nikdy před ním se v malbě nevyskytlo s takovou intenzitou zdání přeludu.

Mezi surrealisty byli i dva Belgičané a několik žen. René Magritte vždy tvrdil, že jeho obrazy jsou ilustracemi jeho snů. Obraz Milenci, jejichž tváře jsou skryty za bílým závojem, má být snovým zpracováním strašlivé vzpomínky z dětství na matku, která byla nalezena utopená se šaty ovinutými kolem hlavy. Většina Magrittových děl, v nichž se vedle sebe objevují neslučitelné předměty a strnule nehybní pánové s buřinkami, vychází z poetiky vlastní tomuto Belgičanovi. Byl stejně klidný v životě jako záhadný v uměleckém projevu. Přesnou a jasnou technikou, bezvadnou kresbou a čistými, štědře nanášenými barvami obahatil surrealismus o obrazy, které jsou znepokojivé právě tím, že se vztahují k běžným událostem všedního života.

Magrittův humor, ale ani jeho vyzývavost a krutost, nesdílel jeho krajan Paul Delvaux. Na každém jeho plátně nalezneme statnou ženu s plnými prsy a záhadným výrazem obličeje. Často se opakuje na jednom obraze v několika exemplářích. Ve strnulých postojích zůstávají tyto postavy na půli cesty mezi živou bytostí a sochou. Zdá se, že čekají na muže, který by je vytrhl ze zdánlivé letargie. Ten je pyšně ignoruje nebo zkoumá pohledem starého entomologa. Delvaux přiznává, že si tento typ vědce vypůjčil od Julesa Verna. Kontrast mezi oblečeným mužem a nahou ženou se může zdát trochu nudným. kouzlo těchto náměsíčných postav je však velmi působivé.

U Delvauxe je sen plný úžasu, zatímco u Magritta je živý, spíše veselý. Leonora Carringtonová a Dorothea Tanningová nám nabídly snění okouzlující. Obě byly přítelkyněmi Maxe Ernsta. Leonora vynikala v rejstříku fantastické pohádky, Dorothea ve sféře smyslnosti. V jejích prázdných a studených interiérech jako ve snu čekají dospívající dívky nabité elektřinou na návrat sadistů, kteří jim rostrhali sukně.

Je patrné, že nelze mluvit o surraelistickém stylu. Pro někoho znamená surrealismus naivní zpodobnění, pro jiného téměř halucinační působení. Patří k němu i chladný humor a zvláštní fantastické, snové ovzduší. Charakterizují jej dva prvky: neskutečno a odkrývání subjektivního světa. Šílenství, sny, náhoda, nevědomí - všechny tyto psychické stavy plodí obrazy. Jejich nejlepší definici, a definici surrealismu vůbec, si nevymyslel Breton. Vypůjčil si ji od Baudelaira: "Génius je jen úmyslný návrat do dětství."


Další články

Barvy ovlivňují náš život a vyvolávají v nás nejrůznější pocity. Barev existuje tak velké množství, že ani nedokážeme všechny pojmenovat.
Jules Verne byl spisovatel, vizionář, fantasta a levicový idealista, který se nezapomenutelně zapsal do povědomí všech generací třiašedesáti romány z cyklu, který nazval Podivuhodné výpravy.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů