Oko

Mimika zvířecího obličeje a ocasu

Zvířata vyjadřují nejrůznější nálady a pocity mimikou. Ta spočívá ve stazích obličejových svalů, někdy i celého těla a velice často jeho zadní části. U zvířat může být obličej hlavním dorozumívacím prostředkem.

Mimika zvířecího obličeje - velbloud Mimika zvířecího obličeje - velbloud 2
Velbloud, dlouhé řasy chrání jeho oči před písečnými bouřemi.

Stejně jako u lidí se můžeme o zvířeti hodně dozvědět z výrazu jeho obličeje. Řada výzkumů ukázala, jak se v nich zaznamenávají jejich životní příběhy. Jinými slovy to znamená, že i u zvířat je obličej zrcadlem duše. Pod slovem duše se rozumí způsob života, chování, zážitky dobré i traumatizující, charakter atd.

Zvířecí tvář dokonce může být i hlavním dorozumívacím prostředkem. Často vytváří úplný mimický jazyk. Totéž platí o zadní části těla. I když se pohledy většinou zaměřují především na obličej, často se také obracejí přímo na zadek.

Pro obojživelníky a plazy je charakteristický strnulý výraz, což omezuje repertoár jejich mimiky. Spočívá většinou pouze v otevírání úst, v nejlepším případě dokáží některé druhy roztáhnout pláštík na krku.

Mimika k odstrašení i nalákání

Chameleoni, ještěři a želvy mají kostěné trny, šupiny a krunýře kožního původu, které jednak odstrašují při obranných manévrech, nebo naopak slouží k nalákání partnera v době říje. Chudým mimickým rejstříkem disponují i ptáci. Umějí jen otevírat zobák a ježit peří na hlavě a na krku. Chtějí-li dát najevo své úmysly, vyjadřují je celým tělem. Významnější úlohu než tvář hraje v tomto směru u mnoha zvířat zadek. Je na něm umístěn ocas, jehož kostní a chrupavčitý podklad je prodloužením páteře. Slouží jak ke svádění partnera, tak k dorozumívání, lovu, ale i obraně a pohybu.

K odstrašení nepřítele mají někteří hadi na špičce ocasu chřestítko, jímž upozorňují na to, že jsou nebezpeční. Ještě pádněji používají svého silného ocasu krokodýlové, kteří jím jako mohutným kyjem dokáží přerazit páteř sebesilnějšímu býložravci. Nejdelší ocas vůbec má krokodýl mořský. Měří asi čtyři metry, což je polovina délky tohoto živočicha.

Někdy zadní část těla překáží. Jsou-li ještěrky napadeny predátorem, často se ocasu zbavují. Mohou si ho samy odlomit v místě, kde mají slabě vyvinuté obratle. Po odlomení se ocas působením nervových zakončení ještě po určitou dobu velmi rychle hýbe, což nepřítele dokonale zmate. Vrhne se na ocas, zatímco ještěrka má čas utéct a zachránit si život. Brzy jí pak naroste ocas nový.

Mimika u savců

Zadek a obličej nacházejí největší vyjadřovací uplatnění u savců. Ti používají ocas k nejrůznějším účelům, třeba k odhánění much či k udržování rovnováhy.

Veverce poletuše slouží zadek a ocas jako zadní část křídla a kormidlo. Pro koně jsou husté žíně, tvořící dlouhou a hustou oháňku, nejlepší plácačkou na mouchy. Klokanovi dovoluje silný ocas skákat a držet se na zemi vzpříměně. Ocásky hlodavců se díky citlivým chloupkům stávají přesnými seismometry. Zachytí i nejmenší otřesy půsy. Jiná zvířata, například ovce, ptakopysci nebo bobři, si v ocasech ukládají zásoby tuku na zimu.

K jiným účelům používají pohyblivý orgán na zadní části těla vřešťani nebo opice pavoučí. Slouží jim podobně jako ruka. Věší se za něj a ovíjejí větve jeho špičkou, opatřenou ztvrdlou kůží a malými hrbolky. Ocas ovládají dokonce tak obratně, že jím mohou trhat květy a ovoce.

Podobně je tomu i u vačice opossum. Na konci ohonu má šupinovité záhyby, za které se dovede velmi pevně uchytit. Dokonale spirálovým ocasem se věší na větve chameleon. Podobnou schopnost má i luskoun, podivný mravenečník, obrněný rohovitými šupinami.

Vlčí mimika

Přívěsek na zadní části těla má i dorozumívací funkci. V tomto směru ho nejvýrazněji užívají vlci. Pohyby hlavy a ocasu přesně dávají najevo okamžitou náladu, úmysly i své postavení ve smečce. Americký etolog David Mech a jeho španělský kolega Félix Rodriguez de le Fuente popsali ve svých studiích schopnost vlků vyjadřovat nejrůznější psychické stavy. Slouží jim k tomu tak jemné výrazové prostředky, jaké používají lidé, když zvedají obočí nebo špulí rty.


Další články

Velbloud, koráb pouště, jak je nazýván ve své pouštní domovině.
Vývoj savců
Papouščí zobák je unikátní nástroj.
Moucha domácí je věrný průvodce člověka.
Zajíci nejsou hlodavci i když mezi ně byli dlouhou dobu řazeni.
Motýlí křídla
Špičky, houby našich luk.
Krokodýl nilský je jeden z nejznámějších druhů krokodýlů.
Chocholouš obecný je malý pěvec z čeledi skřivanovití.
Hadí a plazí kůže je výjimečný orgán.
Naši vodní a brodiví ptáci
Lidská ruka se v průběhu věků stala nejdokonalejším nástrojem, jaký lze v přírodě nalézt.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů