Oko

Zelí

Kysané i hlávkové zelí je bohatým zdrojem vlákniny, vitaminu C, vápníku i dalších látek.

Zelí se dnes pěstuje na severu Evropy stejně jako na jihu. Jeho původ však musíme hledat ve středomořské oblasti. Botanicky patří do čeledi brukvovitých a přes poměrně odlišný vzhled tvoří společně s kedlubnem, brokolicí a některými dalšími odrůdami jediný druh Brassica oleracea (brukev zelná).

Jako kulturní rostlina se brukev objevila přibližně před pěti tisíci lety a svým vzhledem se pravděpodobně podobala dnešnímu kadeřávku.

Zelí v evropské historii

Zelí

Hlávkové zelí bylo ve střední Evropě běžné již v raném středověku a bylo uvedeno i v nařízení o správě panovnických statků Karla Velikého (Capitulare de vilis) z roku 795.

Středověcí lékaři ovšem nebyli z nadměrné konzumace zelí příliš nadšeni. Domnívali se, že dráždí žaludek a vyvolává zlé sny. Jeden italský lékař dokonce ve třináctém století napsal, že "zelí je neblahou potravou, protože způsobuje špatnou krev". Větší důvěru k němu měli obyvatelé severního Německa, které je tradiční zelinářskou oblastí. Ve spolku severoněmeckých měst tvořilo právě zelí jeden z důležitých vývozních artiklů a prostřednictvím obchodní sítě hanzy se dováželo i do jihoněmeckých oblastí. V kysané podobě poskytovalo neocenitelnou službu námořníkům při zaoceánských plavbách, neboť to byl tehdy jediný spolehlivý prostředek proti obávaným kurdějím.

Zdravotní účinky zelí

Jako snadno dostupná a levná potravina bylo zelí dlouho považováno za typickou potravu chudých. V dnešní době přichází konzumace různých odrůd brukve opět do módy, neboť dobře zapadá do koncepce zdravé výživy. Brukev má totiž při nízké kalorické hodnotě vysoký obsah minerálů, vitaminů a stopových prvků. Již několik let se zkoumají také protinádorové účinky některých látek obsažených v zelí a příbuzné zelenině. V brokolici byl například prokázán výskyt glukosinolátů, které se během trávení mění na isothiokyanáty a mohou tak tlumit růst nádorových buněk. Zajímavé je rovněž zjištění, že některé divoce rostoucí druhy brukve mohou mít až tisícinásobný obsah glukosinolátů. proto se dnešní šlechtitelé snaží křížením vypěstovat nové odrůdy se zvýšeným obsahem těchto účinných látek.

V lidovém lékařství se již dříve používalo kysané zelí k léčbě žaludku a kapustové nebo zelné zábaly se aplikovaly na kožní choroby, vředy a popáleniny.

Kysané zelí

Červené zelí

Výrobu kysaného zelí údajně přinesli do Evropy Tataři z východoasijských oblastí. Podle jiných pramenů však tuto potravinu znali již staří Řekové a slavný lékař Hippokrates ho ve čtvrtém století před naším letopočtem používal jako lék. V novověké léčitelské tradici zařadil zelnou terapii do svého repertoáru populární německý farář Kneipp, který jinak proslul hlavně návody k praktikování studených přírodních koupelí při otužování těla. Kysané zelí radil používat proti roupům, dně a cukrovce, šťávu z něj pak na záněty a pohmožděniny.

Podle současných poznatků víme, že při kysání zelí vzniká kyselina mléčná, která působí lehce projímavě. Bakterie mléčného kvašení podporují vznik zdravé střevní mikroflóry a chrání proti infekcím. Šťáva z kysaného zelí má čistící a chladivé účinky, mírní popáleniny a otoky při poštípání hmyzem. Doporučuje se i při vředu na dvanácterníku a žaludečních problémech.


Další články

Jídla ze zelí kterého existuje několik druhů.
Cibule se používá jako potravina, koření i lék od nepaměti.
Vitamin C neboli kyselina askorbová.
Čaj
Kyselina chlorovodíková je velmi silná kyselina.
Chronický zánět jako příčina vážných onemocnění
Kyselina citronová je obsažena v citrusových plodech a jiných druzích ovoce a zeleniny.
Korejský ženšen

Černý pepř je druh koření.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů