Ruský samovar

Ruský samovar patří k Rusku stejně jako březové háje, Kreml, Jantarová komnata či bílé noci v Sankt Peterburgu. Samovar se stal symbolem ruské kultury a samovary samotné jsou mnohdy pozoruhodnými uměleckými díly.

Podle Rusů má tento neživý výrobek pro ohřívání vody na čaj živou duši. Patří k ruské pohostinnosti. Bez něj se nekonala žádní důležitá událost. Malý samovar se vozil i na cesty. Posezení u čaje bylo ještě v minulém století obřadem. Dnes se k němu Rusko opět vrací.

Historie ruských samovarů sahá do osmnáctého století a je samozřejmě spjata s pitím čaje. Samotný čaj poznalo Rusko o několik desetiletí dříve asi v polovině sedmnáctého století. Tehdy ruský vyslanec předal mongolskému chánovi dárek od cara Michaila III. Fjodoroviče - sto sobolů a chán na oplátku poslal carovi čtyři pudy čaje, tedy asi 65 kilogramů. (1 pud = 16,3 kilogramu). Co ale bylo důležitější, poslal do Ruska zároveň svého odborníka na přípravu tohoto nápoje. Čaj se stal součástí hostin na carském dvoře, zabydlel se ve šlechtických sídlech a postupně se rozšířil po celé Rusi. Právě v té době začíná historie samovarů.

V samovaru se čaj nevaří

Na rozdíl od překapávačů či jiných přístrojů na vaření kávy, v samovarech se čaj nevaří. Jak uvádí výkladový slovník ruského jazyka z devatenáctého století, jsou to přístroje na ohřívání vody, většinou měděné, zevnitř vyhřívané. Původně byly vytápěné dřevěným uhlím, dnes nejčastěji elektřinou. V samovaru se udržuje horká voda po celý den.

Samovar se stal součástí domácnosti

Samovar se stal nezbytnou a také ozdobnou součástí každé ruské domácnosti. Stával na čestném místě a vypovídal o společenském postavení majitele. Zároveň byl symbolem rodinné pohody, kterou na západě ztělesňoval krb. U čaje a samovaru se řešily všechny důležité problémy, konaly se rodinné oslavy, bez samovaru se neobešly ani politické či tvůrčí diskuse.

Samovar opěvovali slavní ruští básníci a spisovatelé - Puškin, Gogol, Bělinskij, Ostrovskij, Dostojevskij a mnoho dalších. Bjurkov v povídce Přítel rodiny věnované samovaru poeticky popisuje různá stadia fungování tohoto přístroje: "Samovar zafuněl, zaklokotal, vydechl horkou páru, do širokého okolí zasvítil jiskřičkami ohně a nakonec zazpíval." A Ostrovskij? "Ve čtyři hodiny je všude slyšet hučení samovarů. ... Když je léto, otevírají se okna a v nich jako na obraze je vidět, jak se u samovaru schází celá rodina."

I ve výtvarném umění se koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století objevují scény pití čaje s nezbytným samovarem. Motiv samovaru se objevuje jako malba či řezba na výrobcích lidového umění - zdobí podnosy, dózy na čaj i jiné předměty.

Cestovní samovar

Samovar nesměl chybět ani na cestách. Lidé vydávající se na dlouhé putování po ruských rovinách si brali s sebou malý cestovní samovar a také kufřík s čajníkem, krabičkou na cukr a dalšími nezbytnými náležitostmi. Na každé zastávce, kde se přepřahalo spřežení, bublal samovar. U něj se setkávali nejrůznější lidé a povídali si jako staří známí.

Samovaru se říkalo Ivan Ivanovič. Zlatý Ivan Ivanovič. Byl to předmět, kterého si všichni vážili. Ve dvacátých letech už za vlády bolševiků udělovali nádherné exempláře samovarů jako odměnu a vyznamenání nejlepším pracovníkům.

Město samovarů

Tento přívlastek si vysloužilo město Tula v tulské gubernii. Starobylé město, známé od roku 1146, ve středním Rusku na řece Upa. Dnes v něm žije přes půl milionu obyvatel. V šestnáctém století se tam začalo rozvíjet hutnictví železa a později se začala zpracovávat i měď.

Nejdříve se samovary vyráběly ručně. První se zrodily patrně začátkem osmnáctého století. Tehdy se začala na Urale v rostoucím množství dobývat měděná ruda a zpracovávat na měď. V polovině osmnáctého století se už první měděné ruské samovary vyvážely s úspěchem do zahraničí, ale až koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století vznikaly velké specializované dílny na jejich výrobu. Byly soustředěny jednak na Urale a samozřejmě v Moskvě a Sankt Peterburgu, ale hlavním centrem výroby samovarů se stává Tula. Vyrostly tam desítky závodů na jejich výrobu. První v roce 1778. Jeho majitelem byl Fedor Ivanovič Lisicin. Další vlastnili bratři Lomové. Ve dvacátých letech devatenáctého století jejich továrna vyráběla denně tisíc až 1200 samovarů.

Každý závod se snažil vyrábět samovary odlišné tvarem i zdobením od těch ostatních. Byly kulaté jako koule, jiné měly tvar cylindru, některé byly kuželovité, čtvercovité i jako soudky. Měly umělecká ucha i nožky ve tvaru ryb, delfínů, lvů, kohoutů či dalších zvířat a bývaly zdobené nejrůznějšími rytinami a nápisy.

Bohatství tvarů samovarů

Tvář samovarů se měnila tak, jak se měnila móda a styl. V osmnáctém století převládal v jejich zdobení rokaj (rocaille), rokokový dekorační motiv, zpravidla esovitý. Později vládl klasicistní styl. V první polovině devatenáctého století mají samovary tvary i zdobení v empírovém stylu, který přišel z Francie a převládal v uměleckém řemesle i v módě v letech 1800 až 1830. byly to jednoduché až přísně antické tvary a řecké, římské a egyptské zdobné motivy. V druhé polovině devatenáctého století se projevuje historismus - neogotika, neorenesance, neobaroko, tedy návrat k historickým slohům. Zvlášť oblíbené byly samovary v neořeckém stylu, které zdobívaly rytiny přesně napodobující antické. V té době do módy přicházejí kromě prostých měděných i samovary postříbřené, které bývaly zdobené bohatými rytinami v neorokokovém stylu, to znamená bordurou s proplétanými reliéfy květů, listů a lastur. Vyráběly se i samovary mosazné nebo z tombaku, což byla slitina mědi a zinku načervenalé barvy, ze železa, z oceli a dokonce i z porcelánu.

Stejně jako se lišily materiálem, vzorem a tvarem, různily se samovary i objemem. Od těch nejmenších na jednu sklenku nebo šálek až po doslova obří samovary na dvacet litrů vody.

Strojová výroba samovarů

Velký rozkvět a také pronikavé změny zažívá výroba samovarů se zavedením parních strojů a strojní unifikované výroby, která vzniká koncem devatenáctého století. Samovar přestává být unikátním výrobkem, zato je levnější a může si ho dovolit prakticky každý. Samovary dostávají tvar vázy nebo baňky a také ozdobné rytí provádějí podle šablon stroje. Převažují na nich ruské jeřáby, jejich větévky a jeřabiny.

Pro náročné spotřebitele pracují na zakázku menší dílny. Vyrábějí luxusní samovary především z alpaky - bílého kovu, kterému se říká také nové stříbro, čínské stříbro nebo hotelové stříbro. Je to slitina obsahující 58 procent mědi, 11 až 26 procent niklu a zbytek tvoří zinek.

Typickým zakázkovým výrobkem byl samovar - kohout vyrobený pro celosvětovou vídeňskou výstavu v roce 1873. Stál na kohoutích nožkách a také kohoutek na vodu byl ve tvaru kohoutí hlavy.

Největší rozkvět zaznamenala výroba samovarů v letech 1912 až 1913. Jen v Tule se jich tehdy za jediný rok vyrobilo 660 tisíc. Vyvážely se do Maroka, do Turecka, Íránu a dalších zemí, kde se s oblibou pije čaj.

Pak přišla první světová válka a Velká říjnová revoluce. To byl téměř konec této tradiční výroby. V roce 1925 jsou už zaznamenány jen dva velké závody na výrobu samovarů v Tule. Jeden z nich nesl jméno Vladimíra Iljiče Lenina. Zřejmě ne náhodou. Lenin byl prý schopen vypít až 35 sklenic čaje za den.

Na rozdíl od jiných zemí má Rusko vlastní zcela unikátní tradici přípravy čaje. Nejprve se přichystá zavarka, tedy spaří se silná dávka čaje v menší konvičce. ta bývá vyrobena ve stejném stylu a ze stejného materiálu jako samovar. Z té se pak silný čaj nalévá do sklenek a ředí se horkou vodou ze samovaru. Podle tradice se čaj pije přes kusy cukru v zubech. proto k čajové výbavě patří i dóza na cukr.

Další články

Dózy, tabatěrky, šperkovnice, pudřenky a skříňky na líčidla nebo vonné esence patřily dříve k nezbytné výbavě vznešených dam a pánů.
Kilogram je jediná měřící jednotka, která není odvozena od přírodních a neměnných jevů.
Čaj je kulturní nápoj s historií dlouhou téměř pět tisíc let.
Nejznámější z delfínů je delfín skákavý, který je oblíbeným protagonistou delfinárií.
Čaj Darjeeling patří k nejkvalitnějším a nejproslulejším čajům na světě.
Vzácná voda je tekutina života.
Britské řády a vyznamenání, které v průběhu dějin udělili či obdrželi britští a angličtí panovníci.
Jantarová komnata figuruje od roku 1999 v Guinnessově knize rekordů jako největší jantarová krabička na světě.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů