Oko

Zívání

Oči se přivírají, ústa nezadržitelně otevírají dokořán, uši zaléhají. Zívání je běžná každodenní činnost, kterou zná téměř každý. Přesto není zcela jasné, k čemu slouží.

Již starověký lékaž Hippokrates, který žil v pátém století před naším letopočtem, se ptal, proč lidé zívají. Došel k závěru, že zívání "vyhání z plic špatný vzduch a odděluje krevní oběh jdoucí do mozku". Spojení s dýcháním je nasnadě. Hltan je při zívání otevřený až čtyřikrát více než v klidovém stavu. Kromě toho je zívání neoddělitelně spjato s ospalostí a probuzením, obecněji s nudou, která snižuje bdělost. Logicky by se z toho dalo vyvodit, že zívání slouží k okysličení mozku a tím ke zvýšení pozornosti.

Zívání Je tu jeden háček. Ultrazvuková vyšetření odhalila, že embrya zívají o závod již od třetího měsíce své existence. Aniž by tím získala jedinou molekulu kyslíku. Vědci museli svůj názor přehodnotit. Vyšli z poznatku, že zívání stimuluje činnost neuronů. Bude tudíž spojeno s chemickými procesy v mozku. Jde o reflex vyvolaný snížením svalového napětí. Uvádí do chodu celou řadu neurotransmiterů, jako je serotonin nebo dopamin. Lidé trpící Parkinsonovou chorobou způsobenou nedostatkem dopaminu nezívají. Naopak lidé s depresemi, kteří užívají léky zvyšující hladinu serotinu, trpí neovladatelnými salvami zívání.

V zívání nejsme sami

Zívající hroch Zíváni není záležitost pouze lidského druhu. Zívají i zvířata. Přesněji řečeno obratlovci. Nejčastěji savci a plazi, což je zřejmě dáno vzdálenou příbuzností jejich mozkové struktury. U zvířat má zívání různé funkce. Někdy vyzývá ke hře, jindy slouží k lákání samiček nebo k nastolení smíru mezi soupeři. Tuto poslední variantu používají psovité a kočkovité šelmy, které při zívání obracejí špičku jazyka směrem dovnitř. Mangabejové, africké úzkonosé opice, při této činnosti obrací oči vzhůru, pomalu otevírají ústa a zakrývají zuby. Tímto způsobem uvolňují napětí mezi příslušníky tlupy. Hroší samci si zíváním poměřují síly. Čím více má hroch otevřenou tlamu, tím je silnější.

K zívání stačí málo

Zívání je nakažlivé, jak může potvrdit většina lidí. Jeden americký profesor psychologie to dokázal experimentálně. Ukázal svým studentům videozáznam zívající osoby. Více než sedmdesát procent přítomných začalo filmový záběr nevědomky napodobovat. Podle jiných pokusů není třeba zívání vidět, stačí je poslouchat nebo si o něm jenom číst, aby se jím člověk nakazil. Děti jsou vůči zívání ostatních imunní až do dvou let. Je to dáno tím, že při nakažlivosti hrají roli prefrontální mozkové laloky, které u malých dětí nejsou dovyvinuty. Je zívání nakažlivé i u zvířat? Zatím se podařilo tento jev pozorovat pouze u vyšších primátů. Například u zmíněných mangabejů.

Jak je zívání časté?

Devadesát procent dotazovaných lidí tvrdí, že zívá jednou až patnáctkrát denně. Pokud frekvence přesáhne dvacet zívnutí za den, začne člověk tuto potřebu vnímat spíše jako handicap. Ne z lékařského, ale ze společenského hlediska. V některých extrémních případech přichází zívání v salvách o rychlosti pěti až šesti zívnutí za minutu. To je obzvlášť nepříjmné. Když začne být nepřiměřeně časté, vypovídá o neurologických problémech nebo o určité psychické poruše. Francouzský neurolog Charcot z konce devatenáctého století uvádí, že jedna z jeho pacientek zívala 480krát za hodinu.

Zívání ráno, v poledne, večer

U zdravých lidí existuje celá řada situací, které zívání jednoznačně podporují. 75 procent lidí zívá ráno po probuzení, většinou při protahování. 50 procent zívá ke konci dne, po jídle je to necelých třicet procent. Všechny uvedené případy odpovídají obecné představě zívání jako projevu únavy a ospalosti. Kromě toho dochází ještě k jednomu zvláštnímu jevu. Atleti zívají před odstartováním závodu, parašutisté před prvním seskokem, studenti před zkouškou, hudebníci před začátkem koncertu. Dalo by se z toho vyvodit, že v takových případech slouží zívání k uvolnění psychického napětí? Zatím je to jen dohad, který vědci nepotvrdili.

U některých zvířat je zívání výsadou dominantních dospělých samců. Ne tak u lidí. Člověk zívá demokraticky, bez rozdílu věku či pohlaví. Je ale pravda, že některé stavy k zívání předurčují více než ostatní. Například těhotenství, přeplněný žaludek nebo naopak půst, nevolnost v dopravních prostředcích a počínající mdloby.


Další články

Spánek
Koupel je pro člověka výjimečným zážitkem a časem odpočinku.
Co prozradí zuby. Ze zubů mrtvých lidí je možné zjistit, jaké potraviny byly součástí jejich jídelníčku.
Lidské oko má gen z medúzy
Špičky, houby našich luk.
Čaj je kulturní nápoj s historií dlouhou téměř pět tisíc let.
Co je to štěstí a jaké cesty k němu vedou?
Pláč často doprovázejí vypjaté emoce jako slzy smutku nebo naopak uvolnění a štěstí.
Chuť se rozvíjí již ve velmi raném věku, s lety slábne a někdy i mizí.

Sochy vojáků terakotové armády cestovaly do Londýna, kde je mohli obdivovat návštěvníci výstavy.

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů