Oko

Pláč

Pláč často doprovázejí vypjaté emoce jako slzy smutku nebo naopak uvolnění a štěstí. Dobové konvence pláč chápaly velmi rozdílně, od jeho potlačování až po nepokryté slzavé údolí sentimentalismu, v němž horkými slzami skrápěli zem rovným dílem muži i ženy. Význam pláče a slz je dodnes předmětem komplexního zkoumání fyziologů a psychologů.

Pláč a slzy provázejí člověka již od narození. Dětští lékaři nedávno spočítali, že novorozenec spotřebuje při pláči o třináct procent více energie než v klidu. Zpravidla pláče v tónině C nebo Cis a křečovitě přitom zavírá oči.

V prvních dnech života lidské oko produkuje pouze takzvané bazální slzy, které neustále zvlhčují drsnou rohovku a chrání ji před infekcí. Od šestého týdne života začíná fungovat nervové spojení se slzními žlázami a kojenci mohou téci "opravdové" slzy.

Dětský pláč

Pláč Malé děti pláčou často vytrvale a bez ohledu na okolí. Dospělí pak cítí potřebu nějak je ukonejšit, obvykle tím, že je nakrmí, přebalí nebo se s nimi mazlí. Pláč splnil svůj účel a dítě dostalo to, co potřebovalo. To ovšem vůbec neznamená, že přestane plakat. Podle amerických studií stráví dvou- až jedenáctiměsíční děti zhruba dvě až osmnáct hodin denně pláčem. Situace v ostatních zemích je obdobná. Znamená to, že malé děti pláčou velmi často bez zjevné příčiny. Proč vlastně? Podle některých teorií vede kojenecký pláč k odbourávání stresu, podle jiných chrání slzy nosní a hltanové sliznice před infekcí.

Evoluční psychologie přišla hned se čtyřmi teoriemi kojeneckého pláče. První souvisí s tím, že v rané vývojové etapě lidstva byli kojenci v neustálém těsném kontaktu s matkou, která je všude nosila s sebou (něco podobného známe u dnešních lidoopů). Když potom dítě necítí kontakt s matkou, znamená to pro ně, že ho patrně někde zapoměli nebo odložili. Pláčem přivolává rodiče, aby se ho opět ujali.

Podle druhé teorie má pláč ukazovat energii a životní sílu novorozence a zabránit rodičům, aby se ho zbavili (slabé a neduživé děti se běžně zabíjely ještě v antickém Řecku). V moderní společnosti je ovšem situace zcela opačná. Právě u často plačících dětí je vyšší procento případů, kdy se rodiče vůči nim dopustí násilí, někdy i se smrtelnými následky.

Podle třetí teorie oddaluje kojenec pláčem příchod sourozenců, kteří by pro něj mohli v dobách nedostatku znamenat konkurenci. Dítě, které často pláče, je obvykle častěji kojeno a při kojení se v těle matky vylučují hormony, které brání ovulaci.

Podle čtvrté hypotézy si dítě pláčem prostě vynucuje potravu. V dávných dobách by pláč mohl přilákat dravou zvěř a ohrozit celou tlupu. Proto bylo výhodnější dítě za každou cenu ukonejšit. Dnes takto postupují někteří rodiče. Když se bojí reakcí sousedů ve vedlejším bytě.

Žádnou z uvedených teorií nelze stoprocentně dokázat ani vyvrátit. Zdá se, že pravda bude jako obvykle mnohem složitější.

Proč pláčou dospělí

Nejčastějšími příčinami je podle průzkumů ztráta blízké osoby, zklamání v lásce, svatba, smutný film nebo shledání s milovaným člověkem. Pokud ovšem necháme pokusné osoby, aby si vedly soustavný deník svého pláče, zjistíme, že rozložení příčin je ve skutečnosti poněkud jiné. Podnětem k pláči jsou mnohdy nepříjemné situace, které rádi vytěsňujeme z paměti a brzy na ně zapomínáme. Ve skutečnosti tedy lidé nejčastěji pláčou, když se pohádají, když cítí odmítnutí nebo vlastní neschopnost.

Emoce, které pláč doprovázejí, jsou velmi různorodé. Někdy to může být silný pocit smutku, nenadálá radost, hysterické nadšení nebo těžko definovatelná nostalgie. Mnohem častěji však spolupůsobí hned několik emocí najednou, například kombinace frustrace, úzkosti a vzteku, doprovázená někdy pocitem bezmoci. Nebo cítíme dojetí, ulehčení a současně trochu smutku.

Fyziologické kořeny pláče

Rovněž po stránce fyziologické je pláč komplexním jevem úzce propojeným s psychickými projevy. Zasahuje různé oblasti mozku a nervové dráhy a je spojen s vylučováním několika hormonů. Většina lidí se shodne v tom, že pláč přináší úlevu a zklidnění. Očistná funkce pláče zapadá do Hippokratovy humorální teorie, podle níž tělesné i duševní zdraví závisí na rovnováze čtyř hlavních tělesných tekutin (krev, žlutá žluč, černá žluč, sliz). Podle této teorie mohlo slzení upravovat "přebytek slizu" v hlavě a zmírňovat různé nemoci mozku. Také Aristoteles věřil na očistnou sílu emocí a slz, a proto doporučoval mimo jiné návštěvy divadla.

Vývoj názorů na pláč

Názory na konkrétní funkci a průběh pláče se během staletí měnily. V devatenáctém století se pláč doporučoval především z morálních důvodů. Pokud by se mu člověk vyhýbal, změnil by se jeho žal "v chronickou nerudnost a mrzoutství, což je zdrojem zkaženosti a špatného charakteru", varoval v roce 1859 v jednom náboženském měsíčníku anonymní autor. V padesátých letech dvacátého století se sice již nemluvilo o "zkaženosti charakteru", potlačování slz však mohlo podle tehdejších představ vést ke kumulaci stresu a projevit se v psychosomatických potížích, například jako žaludeční vřed.

Freyova teorie očisty pomocí pláče

V osmdesátých letech přišel biochemik W. Frey s novým fyziologickým konceptem očisty pomocí slz. Zkoumal složení slz u osob plačících před obrazovkou a srovnal je se slzami nad rozkrájenou cibulí. V prvním případě obsahovaly slzy o čtvrtinu více bílkovin. Později objevil Frey ještě další typy slz s vyšším obsahem draslíku a manganu. Závěr: Slzy pomáhají odstraňovat z těla škodlivé látky nahromaděné v důsledku stresu.

Freyova teorie nalezla široký ohlas v odborné i laické veřejnosti. Další výzkumy však zjistily, že slzy, na rozdíl od moči nebo potu, neobsahují žádné vysloveně škodlivé nebo odpadní látky, nanejvýš malá množství stresového hormonu ACTH, který do nich přechází z krve. Kromě toho je množství krve, protékající slzními žlázami, jen minimální a případná očistná funkce je sotva víc než symbolická. Navíc část slz vždy odchází odvodními cestami v koutku oka do slzovodu a dále do nosní dutiny a nosohltanu. Pokud by obsahovaly významnější množství škodlivin, byl by takový koloběh absurdní.

Příznivci očistné teorie předpokládají i jiné možné mechanismy, například působení pláče na vegetativní nervstvo. Podle této hypotézy se má pláčem aktivovat parasympatikus, tedy nervy přinášející uklidnění a rovnováhu. Ovšem ani tuto teorii praktické pokusy nepotvrdily. Ukázalo se dokonce, že pokusné osoby při pláči a slzení vykazovaly vyšší krevní tlak a potivost a byly celkově neklidnější

Kolektivní pláč

Zvláštní kapitolou je rituální kolektivní pláč, při němž se účastníci nechají strhnout k emocím, které by za jiných okolností neprojevili. Například při pohřbu nebo svatbě celkem neznámé osoby. Takto projevená sounáležitost ke kolektivu uklidňuje a podporuje identifikaci s ním. Mnozí politikové využívají tohoto efektu, aby emočně zapůsobili na občany a navázali a nimi kontakt.


Další články

Chuť je smyslem, který člověku poskytuje asi největší slast.
Docela obyčejná sůl.
Velmi dlouhé dětství
Lidské oko má gen z medúzy, výsledky výzkumu českých vědců.
Srdce je nejsilnější sval a často používaný symbol.
Netradiční pohřeb v různých podobách.
Zázračná uzdravení
Korejský ženšen

Čína dominuje východu Asie.
Kuan Jin
Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů