Otazníky okolo vědomí

Mnich při meditaci. Pohled na vědomí podle moderní vědy má s buddhismem a dalšími východními směry mnoho společného.

Přede dvěma a půl tisíci let se indický filozof Siddhártha Gautama zvaný Buddha zabýval otázkou lidského nitra. Vypracoval techniky, kterými lze zaměřit mysl na sebe samu a pozorovat její činnost. Podle buddhistů je možné pomocí takovéhoto pohledu dovnitř poznat naši mysl takovou, jaká je, a rozluštit i skutečnou povahu lidského vědomí.

O totéž se pokouší lékařská věda. Její nejzávažnější otázka zní: jak dokáže činnost mozku vytvořit zkušenost, které říkáme vědomí? A co je vlastně vědomí?

Vědomí

Odpověď na tuto otázku je překvapivě velmi těžká, přestože každý z nás ví, kdy je při vědomí, a dokáže tento stav odlišit od bezvědomí. Jeden z novodobých pokusů o vysvětlení povahy vědomí nabídl v sedmnáctém století filizof René Descartes. K tomu musel nejprve určit, v jakém vztahu je hmatatelný svět a svět myšlení.

Hmatatelný svět poznáváme smysly, ale ty nás mohou často klamat. Co se jednomu může zdát jako málo sladké, druhý může vnímat jako přeslazené. Zkušenost smyslů je příliš nespolehlivá, abychom jí mohli věřit. Co nám tedy zbývá? Vědomá mysl, která je pro Descartese důkazem myšlení. Známý výrok "myslím, tedy jsem" ukazuje, že i když nás mohou postihnout pochybnosti, zda vnímání okolního světa není jen přeludem, můžeme si být jisti tím, že jsme myslícími bytostmi.

Karteziánské vědomí nijak nezávisí na mozku a jiných částech těla. Tím však vznikl problém, jak a zda vědomí působí na mozek a naopak. Jinými slovy, zda je na mozku závislé, nebo stojí mimo a mozek používá jen jako nástroj, podobně jako ruka používá pero pro psaní.

Mozek centrem vědomí?

Filozof John Locke navrhl okolo roku 1690 první definici vědomí jako "vnímání toho, co se děje v mysli člověka". Všechno, co tvoří obsah vědomí, pochází z vnitřní nebo vnější zkušenosti. Kdyby této zkušenosti nebylo, vědomí by bylo jako nepopsaný papír. V předmětech se musí podle Locka skrývat nějaké vlastnosti, které působí, že je vnímáme tak, jak je vnímáme. To později potvrdily i poznatky fyziky. Co je však vědomí, nedokázal Locke s určitostí říci.

V polovině devatenáctého století dosáhla lékařská věda značného pokroku. Při zákrocích se používaly anastetika a narkóza, tedy prostředky určené k vyřazení vědomí. Tím byly vyvráceny představy o vědomí tak, jak je chápal Descartes. Vyšlo najevo, že mozek a vědomí spolu souvisí. Bylo tak možné přistoupit k dalšímu kroku, k překlenutí propasti mezi subjektivními dojmy a objektivním studiem mozkové činnosti.

Jeden z prvních kroků podnikl roku 1860 Wilhelm Wundt z univerzity v Heidelbergu. Zaměřil výzkum na porozumění subjektivním zkušenostem, které o světě máme, na červenost červené barvy, sladkost cukru a podobně. I když se Wundt snažil, aby jeho výzkum byl objektivní, bylo obtížné navzájem porovnat zkušenosti jednotlivých lidí a určit, zda jsou, nebo nejsou podobné. Wundt také nevěnoval pozornost měření aktivity mozku, která by doplnila subjektivní zážitky.

Převrat jménem EEG

V roce 1929 se rakouskému psychiatru Hansi Bergerovi podařilo sestrojit přístroj, který poodhalil, co se v mozku děje. Základem byly elektrody, které měřily tzv. akční proud vznikající v živých buňkách při změnách napětí jejich membrán. Tak vznikla elektroencefalografie, jejíž pomocí se podařilo odhalit existenci vln alfa a beta. Frekvence alfa vln má hodnotu jedné desetiny sekundy. Při spánku nebo při anestezii se alfa vlny stávají méně výrazné. Beta vlny mají vyšší frekvenci a vyjadřují míru soustředění a jiné reakce doprovázející například leknutí. Zdálo se, že záhada lidského vědomí je vyřešena. Ve skutečnosti to byl teprve začátek.

Za hranicemi vědomí

Bergerův objev přispěl ke studiu dalších druhů mozkové aktivity. V šedesátých letech dvacátého století pak přišlo obrovské překvapení. Tým vedený americkým neurologem Benjaminem Libertem vystavil slabým impulsům kůži pacientů, kteří se podrobili neurochirurgickému zákroku. Jejich EEG prokázal, že mozek tyto vzruchy zaznamenal, ale pacienti tvrdili, že nic necítí. Totéž se stalo, když podněty trvaly kratší dobu než půl sekundy. Závěr zněl: naše vědomí zahrnuje jen malou část mozkové aktivity. Náš mozek vnímá i to, o čem ani při nejjasnějším vědomí nemáme potuchy.

Po čase byly učiněny stejné objevy při studiu zrakového vnímání, například způsobu, jak zažíváme červenost červené barvy. Oči dodávají mozku poměrně velkou dávku informací, okolo megabytu za sekundu. Vědomí to však z velké části ignoruje a zaznamenává jen nepatrnou část těchto údajů. Jako by mozek zpracovával množství údajů z různých smyslů bez ohledu na vědomí a poté mu poskytl jen stručný výtah. Takový proces vyžaduje určitý čas. Mezi okamžikem, kdy ucítíme stimul a kdy ho naše vědomí zaregistruje, uplyne lhůta, kterou je možné změřit. Vědci se o to pokusili a výsledek je zarazil.

Existuje svobodná vůle?

Tým neurologů pod vedením Hanse Kornhubera měřil v roce 1976 dobu, která uplyne mezi rozhodnutím pohnout prstem a skutečným pohybem prstu. Očekávali, že se tato doba bude řídit rychlostí, kterou se nervové impulsy předávají. V případě reflexů bývá prodlení okolo dvou set milisekund. Při chtěném a vědomém pohybu prstu je tato doba delší. Potvrdila se tím domněnka, že každá činnost týkající se našeho vědomí potřebuje ke svému zpracování nějaký čas.

Další zvláštní skutečností bylo, že činnost mozku začala asi o 800 milisekund dříve, než se lidé podle svého přesvědčení rozhodli k pohybu prstem. Z toho vyplynul závěr, že naše konání nespouští vědomá mysl, ale nevědomá činnost mozku, o které v tu chvíli vůbec nevíme. V okamžiku, kdy se podle našeho přesvědčení rozhodujeme k nějaké činnosti, je tato činnost již započata. Tím byla zpochybněna svobodná vůle, další z pojmů, na němž spočívala řada filozofických i politických doktrin.

Mozek ve skluzu

V roce 1979 učinil zmíněný Benjamin Libet další pokus. Byl při něm stimulován přímo lidský mozek. Zdravý rozum by předpokládal, že mezi podnětem a reakcí proběhne velmi krátká doba. Nestalo se tak. Vědci zaznamenali, že zpoždění reakce na podnět v mozku dosáhlo 500 milisekund. Když provedli tento pokus ještě jednou a po 250 milisekundách přidali další podnět, tentokrát na kůži člověka, pacienti tvrdili, že stimul na kůži cítili dokonce dříve než přímou stimulaci mozku. Vysvětlení? Mozek dokáže zpožděnou reakci antendatovat, takže člověk má dojem, že ke zpoždění nedošlo. Kdyby mozek tuto schopnost neměl, obraz reality získaný našimi smysly by měl neustále 500 milisekund zpoždění.

Libetovy objevy prokázaly, že vědomí nemusí vždy řídit naše jednání. Může však zastavit každý projev pocházející z nevědomé činnosti mozku, pokud jej považuje za nepřijatelný. Svoboda vůle podle tohoto modelu nespočívá ve vědomém vybírání způsobu, jakým se budeme chovat, ale ve vědomém zanechání nějakého chování.

Pochopení vědomí na dosah?

Vědomí je zřejmě spojením různých smyslových vjemů, které vytváří souvislou a spolehlivou představu o tom, co se děje okolo nás. V centru naší pozornosti se vždy nachází jedna událost. Ostatní jsou uloženy v paměti kdesi za scénou, odkud mohou být podle potřeby vytaženy. Potvrzují to snímky pořízené metodou magnetické rezonance (MRI). Za určité činnosti jsou odpovědné určité oblasti mozku. Část zvaná thalamus se například podílí na přenosu smyslových vjemů do centra pozornosti našeho vědomí.

Pochopení subjektivní stránky vědomí je problém i pro současnou vědu. Aby byl subjektivní prvek co nejvíce potlačen, obracejí se vědci s experimenty na buddhistické mnichy, kteří mají dlouholetou zkušenost s kontrolou vlastního vědomí. Díky meditacím jsou schopni dostat se na požádání do stabilního duševního stavu, který je pro spolehlivý pohled na subjektivní zážitek potřebný. Definitivní odpovědi na tento typ problému však stále chybí.

K čemu je vědomí?

Proč tedy máme vědomí, když pro přežití by nám stačily reflexy vycházející z podvědomí? Dotkneme-li se například rozpálené plotny, naše ruka nejprve ucukne a vědomá mysl nás až poté informuje, že plotny občas bývají horké. Zatímco přemýšlíme, jak si popálenou končetinu nejlépe oštřit, naše podvědomí má svůj úkol již dávno úspěšně za sebou.

Hlavní výhodou vědomí oproti okamžitým podvědomým reakcím je možnost vytvořit si vlastní model reality. Díky tomu dokáže člověk předvídat různé hrozby. Modely se mohou lišit složitostí. Je dokonce možné, že jistý stupeň vědomí je vlastní všem organismům. Model reality, který si vytváří třeba komár, je několikanásobně jednodušší než model lidský. Nelze se proto ptát, kteří z živých tvorů již disponují vědomím a kteří ještě ne. Pokud jde o lidský model reality, popsat jeho původ a vznik nadále není snadné a o mnoho snazší to zřejmě nebude ani v následujících letech.

Další články

Spánek je nenahraditelný.
Barvy
Intuice - Dnes někteří z vědců připouštějí, že intuice hraje důležitou roli při našem rozhodování a je tím nejlepším spojencem inteligence.
Med
Turecké lázně hammam jsou centrem pohody a ryzího soukromí.
Léčivý smích
Využití MRI v marketingu přichází v době, kdy se ukazuje, že tradiční metody výzkumu jsou nepřesné.
Sladkosti - Láska ke sladkostem je zřejmě stará jako lidstvo samo.
Japonci, šintoismus a kami
Odkud pochází sekunda - vývoj její definice.
Pí - Ludolfovo číslo je nazvané po Ludolfu van Ceulenovi.
Způsoby měření teploty a různé teploměry.
Nejvyšší socha Buddhy stojí v indické Bódhgaji.
Historie měření a měřicích jednotek z nichž mnohé mají svůj původ ve starověku.
Ovčí vlna má unikátní vlastnosti i široké možnosti využití.
Jak lidský mozek vnímá hudbu
Měření tuku v těle umožňují hodinky, které vynalezli japonští tvůrci.
Golfský proud, který udržuje v Evropě příznivé a mírné klima.
MRI - magnetická rezonance
Korejský ženšen

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů