Vim Natura Vera (The True Nature of the Force - Skutečná podstata Síly)

Jak Sithové, tak i Jediové jsou přesvědčeni o existenci jakéhosi nehmotného principu nebo snad jistého zvláštního druhu energie, něčeho, co převyšuje běžnou lidskou zkušenost, a toto "něco" nazývají Síla. Jak jedni tak druzí nejsou jednotní v názorech na to, co to ona "Síla" vlastně objektivně je, nejsou si příliš jisti tím, jak by měli onu Sílu vlastně charakterizovat. Lze říci, že v obou dvou řádech existují různé přístupy k řešení této problematiky. Dle mého názoru základní možné pojetí Síly jsou čtyři. Dvě z nich by bylo možno označit za idealistické a dvě z nich za materialistické. "Idealistickým" označuji názor, že se jedná o něco, co je starší, než sám vesmír, nezávislé na čase a prostoru a je to tudíž nějaký "prvotní hybatel", tvůrce samotného vesmíru a veškerého života v něm. Tento - let's say - idealistický přístup zahrnuje ještě dvě velké a zásadní protikladné podskupiny. Tu první bych označila za dynamickou a bude o ní podrobněji pojednáno dále, zatímco ta druhá by mohla být označena za statickou. Tento staticky idealistický směr se domnívá, že Síla je konstantou, tedy její množství je neměnné a ani v průběhu vývoje vesmíru a života v něm se kvantita ani kvalita Síly vesmíru nemůže měnit. Tedy Síla jako konstanta je zde od věků do věků bez ohledu na existenci i další vývoj vesmíru a života v něm. V rámci tohoto staticky idealistického přístupu existují další podskupiny, jednotlivé filosofické školy jejichž hlavním dělítkem je názor na to, jak tato konstantní Síla do samotného vesmíru a života v něm zasahuje - zdali je pouze oním "tvůrcem" vesmíru, "prvotním hybatelem" a nebo zdali i nadále do dění ve vesmíru zasahuje a ovlivňuje jej - ovšem zcela jednostraně, proto?e podle tohoto přístupu samotný vývoj vesmíru a života v něm ji zpětně ovlivňovat nemůže.

Proti tomu stojí názor, který nazývám "materialistický", který Sílu chápe jako nějaké pole specifické energie, které je vytvořeno případně transformováno z energie jiné až v určitém okamžiku vývoje vesmíru. Zde potom samozřejmě může existovat nejrůznější množství filosofických škol, které se přou na téma, v kterém okamžiku Síla vzniká - přičemž možných řešení je mnoho. Podle jedněch stoupenců materialistického směru vzniká v okamžiku vzniku vesmíru, podle jiných je vytvářena až samotným životem a vzniká tudíž až po vzniku života. I zde se nalézá mnoho dalších vedlejších směrů - podle některých Síla vzniká v okamžiku vzniku prvního živého organismu ve vesmíru, podle jiných je nutná buď určitá kvantita nebo kvalita života, Síla vesmíru tedy vzniká až v okamžiku, kdy organizovanost živé hmoty dosahuje jistého stupně. Podle některých názorů je vznik Síly vesmíru dokonce přímo vázán na vznik inteligentního života.. Spory na uvedené téma se obzvlště ostře vedou převážně právě mezi stoupenci statického směru materialistického pojetí Síly. Také materialistický přístup totiž může být jak statický, tak dynamický. Podle statického přístupu Síla vesmíru jako pole energie sice vzniká až v určitém okamžiku vývoje vesmíru, ale po svém vzniku zůstává už nadále konstantní a nadále se kvantitativn? a kvalitativně nemění. Podle mého mínění má právě teorie Síly vesmíru jako pole energie vytvořeného hmotou nebo dokonce samotným životem, který ale stále zůstává konstantní - ačkoli jak hmota tak i život sám se vyvíjí - a po svém takříkajíc vzniku se kvantitativně ani kvalitativně nemění, největší množství logických trhlin.

Naproti tomu materialisticky dynamická teorie je logicky velmi koherentní - považuje totiž Sílu vesmíru za specifickou formu energie přímo závislou na vývoji hmoty či života ve vesmíru, tedy že je závislé na samotném životě nikoli pouhým svým vznikem. Její kvantita i kvalita se mění v přímé úměře k vývoji vesmíru a života v něm, je tedy pojímána jako dynamická proměnná schopná život nejen ovlivňovat, ale zároveň jím být i ovlivňována. Síla se tedy mění i nadále v souladu s vývojem vesmíru. I v tomto filosofickém směru existují sice spory na téma, ve kterém okamžiku vlastně Síla vesmíru vzniká, ale v zásadě mezi stoupenci různých teorií na toto téma jsou spory daleko méně podstatné, než mezi stoupenci statického materialismu. A více, než jen to. Lze dokonce říci, že tento "dynamický materialismus" je daleko neslučitelnější s teorií "statického materialismu" než s teorií "dynamického idealismu".

Dynamický idealismus je totiž do určité míry jistou kombinací idealistické a materialistické teorie, přičemž hlavním principem je u něj právě ono dynamické pojetí. Ve stručnosti lze jeho základní teze charakterizovat tak, že sice uznává, že určité minimální množství Síly existuje nezávisle na existenci vesmíru a života a toto řekněme "kritické množství Síly" způsobuje vznik samotného vesmíru a možná se i (podle některých filosofických škol tohoto směru) dokonce podílí na jeho utváření takovým způsobem, aby byl příznivý pro vznik a další vývoj života, ale právě kvůli vzájemné závislosti mezi životem a Sílou se po vzniku vesmíru samotná Síla mění, není statická a ani její množství není konstantní, naopak v závislosti na organizovanosti hmoty se dále vyvíjí - a to jak kvantitativně tak i kvalitativně spolu s tím, jak roste organizovanost hmoty ve vesmíru.

Oba dva dynamické směry také zastávají mínění, že Síla vesmíru se v závislosti na vývoji organizovanosti hmoty a tedy zejména evoluci života může vyvíjet jak pozitivním tak i negativním způsobem. Progresivně stejně jako regresivně, může sice postupně "růst a silit", ale také stagnovat nebo dokonce začít ubývat, pokud se sám život přestane vyvíjet a naopak začne degenerovat. Dynamičtí materialisté za konečný a nejzazší možný důsledek degenerace Síly pak považují možnost jejího zániku, zatímco dynamičtí idealisté jsou - lze-li to v tomto kontextu tak říci - o něco optimističtější, nejhorší možnou variantou vývoje pro ně je to, že Síla klesne na jistou svou mezní či "kritickou" hranici, jejímž důsledkem je pak zánik života nebo dokonce celého současného vesmíru a případně vznik vesmíru nového, který bude pro další vývoj Síly příznivější.

Ačkoli toho moc nevíme o původních filosofických přístupech k tomuto tématu v době samotného vzniku řádu Jedi ani v období nazývaném jako "Velké schizma", tedy v době samotného vzniku první poněkud ucelené sithské filosofie, ani o jejím vývoji v době dávné Sithské říše stejně jako o filosofických názorech na tuto problematiku, které tehdy panovaly v řádu Jedi, předpokládám, že jak mezi Jediy tak mezi Sithy by se tehdy zajisté v různém mnoužství našli zastánci každého z uvedených pojetí. Nedomnívám se dokonce ani, že kterýkoli z výše uvedených názorů by bylo lze v těchto dávných dobách považovat za typicky sithský nebo typicky jedijský. Hlavní rozpor mezi původními Jediy a předchůdci těch, které dnes označujeme za Sithy, vznikl z úplně jiných příčin. Domnívám se ovšem, že po rozkolu mezi Jediy a Sithy a zejména po vzniku první sithské říše v průběhu času hlavní filosofický proud řádu Sith - a to z mnoha příčin, které budou popsány dále - musel inklinovat zcela logicky k dynamick?mu pojetí, zatímco - tak, jak bylo postupně veškeré sithské vědění odmítáno a zatracováno - filosofický mainstream řádu Jedi se tím pádem zcela logicky musel dostat na pozice statického idealismu, případně některé jeho filosofické školy na pozice statického materialismu.. Chcete-li znát můj osobní názor, já za sebe - patrně vzhledem k mému vrozenému optimismu - se přikláním k teorii dynamického idealismu.

Mám ovšem za to, že naprostá většina Sithů i Jediů jak v minulosti tak dnes si s tímto problémem příliš hlavu nelámala, uvažovala jaksi "prakticky" a daleko více než o to, co to vlastně "Síla" je, se zajímala spíše o možnosti využití, které Síla nabízí. Přesně v tomto bodě ovšem shoda mezi oběma - let's say - filosofickými směry začíná a zároveň i končí. Jediové jsou přesvědčeni o tom, že všechny možnosti, které používání Síly nabízí, využívány být nesmějí. Před mnoha tisíceletími kdosi - a oni sami ani nevědí kdo - rozhodl, že některé z nich jsou špatné a tudíž zakázané. Začali tedy mluvit o tzv. světlé (rozumějme tomu jako dovolené) straně Síly a jako o jejím protikladu o tzv. temné (míněno zakázané) straně Síly. Ovšem časem - nevíme přesně kdy poprvé - se objevil nějaký myslící tvor (vinou zničení naprosté většiny sithských spisů se už těžko dozvíme, kdo tento génius byl), který se nespokojil s mechanickým opakováním tvrzeného, ale položil si vcelku logický dotaz "proč?". Začal se tázat po příčině, toho, proč by některá část Síly měla být horší, než jiná - a patrně se začal i dotazovat, kdo vlastně stanovil to, co je světlé a tudíž dobré a co je temné a tudíž špatné. Možná si i položil otázku proč by mělo být světlo považováno za lepší, než tma.

Vzhledem k tomu, že na podobným způsobem kladené dotazy řád Jedi v té době neměl (a dodnes nemá) uspokojivou odpověď, protože Jediové a priori možnost přemýšlení o jistých druzích dogmat a tedy kladení určitých otázek ani nepředpokládají, tento myslící tvor, stojící na stanovisku "Cogito ergo sum" (Myslím, tedy jsem) byl nucen odpovídat si sám. Nerespektoval tudíž žádné dané tabu, nikdo a nic ho v jeho přemýšlení neomezovalo a tak dospěl ke smělému zjištění (možná ne přímo on sám, mohlo jich být i více, protože podobným zp?ůsobem nezávisle na sobě začalo uvažovat více myslících bytostí, a nebo zemřel dříve, než mohl k nějakému zásadnímu zjištění dospět a v jím nadhozených úvahách pak pokračovali jeho žáci a následovníci): Síla je jen jedna a žádná její součást není lepší nebo horší a tudíž žádná možnost, kterou používání Síly nabízí, nemůže být zakázána. Světlo a tma jsou jen dva různé aspekty skutečnosti, dvě strany téže mince, které dokonce není možné od sebe uměle oddělovat, protože bez tmy by nebylo světla a bez světla bychom neznali tmu. "Světlo je levá ruka tmy a tma je pravá ruka světla." Nikdo proto nemůže druhým jedincům, schopným Sílu používat, stanovovat jakákoli pravidla, jak Sílu používat smějí a jak ne, protože právě naopak - je přímo povinností myslících bytostí zkoumat všechny způsoby a možnosti využívání Síly a rozvíjet veškeré své schopnosti. Chovat se jinak je naopak omezování nezávislého myšlení, samotné svobody jednotlivce, ba dokonce celkového pokroku lidstva i jiných rozumných druhů - a dost možná i omezování a tedy ničení samotné Síly a tím i života jako takového. Zde tedy má počátek ta trhlina, která postupem času zcela zákonitě musela Sithy a Jedie postavit naprosto nesmiřitelně proti sobě, protože nelze dlouhodobě slučovat nebo se snažit smiřovat filosofický názor, který má přímo ve svém štítě vepsáno poznání, se světonázorem, který formálně úctu k poznání hlásá, ale fakticky mu všemi způsoby a prostředky brání.

Ti, kteří se přidali na stranu poznání a tedy tento výše popsaný filosofický názor a postoj ke skutečnosti přijali za svůj, v úvahách pokračovali dále. Namísto slepé víry se rozhodli následovat racionalistický přístup "Dubium est initium sapientiae" (Pochybování je počátek moudrosti). Začali tedy bořit i ostatní dosud platná dogmata a dospěli k mnohým dalším zajímavým zjištěním, která jsou dodnes považována za kacířské: Jestliže je světlo a tma rovnocenné, manichejské dělení na dobro a zlo ztrácí smysl, respektive nic takového jako "dobro" ani "zlo" objektivně neexistuje. Existuje pouze Síla, která je "světlá" i "temná" zároveň. A jestliže je Síla nejvyšší mocí ve vesmíru, neexistuje žádná vyšší mocnost, která by měla pravomoc určit definitivně, co je správné a co ne. Toto morální dilema za nikoho žádná autorita nerozhodne a ani žádný "iudex ultimus" (poslední soudce) nepřijde a neodmění ty tzv. "dobré" a nepotrestá ty tzv. "zlé". Názor na to, co je tzv. "správné" byl vytvořen obyčejnými lidmi, jedná se tedy o záležitost subjektivní, nikoli objektivní, v prostoru i čase proměnlivou, jelikož to, co je v jistém období či na určitém území považováno za správné, jinde nebo jindy může být považováno naopak za špatné a vice versa. Proto žádný takový názor nemusí být respektován. Každý myslící tvor má nezadatelné právo přemýšlet a tudíž i o čemkoli pochybovat, ba přímo - má-li a chce-li vůbec být nazýván myslícím tvorem - je to jeho povinností - "De omnium est dubitande" (O všem je třeba pochybovat). Je proto absolutně oprávněn, zejména je-li navíc nadaný schopností Sílu používat, si sám určovat, co považuje za dobré a co za zlé, a nikdo jiný nemá právo mu to diktovat. A ježto se ani nemusí těšit na to, že za případné "správné" jednání bude někým odměněn a bát toho, že za "špatné" bude potrestán, je ve svém rozhodování zcela nezávislý. Samo jednání, jeho výsledek nebo případně i jen subjektivní pocit, který člověk (či jiný inteligentní tvor) ze svého jednání má, je sám o sobě odměnou či trestem.

Je-li tomu ovšem tak, všechna dosavadní pravidla ztrácejí svůj "pevný bod", na kterém jsou zakotvena. Není-li zde autorita, která s definitivní platností stanoví, co je dobro a co zlo, všechna "desatera" a podobné normy ztrácejí základní podklad své existence. Lidská (či jiná myslící) bytost je pak naprosto nezávislá a není povinna se řídit ničím, čím se řídí ve svém jednání ostatní. Sice může, chce-li, ale nikdo nemá právo ji k tomu nutit. A především - je-li nadaná schopností používat Sílu, nikdo ani nemá tu moc, ji k tomu nějak účinně donutit. Naopak, bytost nadaná schopností používat Sílu může svá vlastní pravidla vnucovat bytostem pro Sílu nenadaným, chce-li se jí. Z toho tedy plyne, že schopnost Sílu používat jedince nad?azuje nad ty, kteří tuto schopnost nemají. Z toho vyplývá další zásadní princip: Jedinec, schopný a ochotný Sílu používat, je tudíž tím nejvyšším stupněm v evoluci hmoty a života. A je-li svobodně myslící bytost nadána schopností Sílu používat, je jejím nikoli pouze právem, ale dokonce povinností nerespektovat příkazy a zákazy vytvořené druhými, protože by jí respektování pravidel, vytvořených často i jedinci neschopnými Sílu používat, naopak blokovalo v jejím prvořadém životním úkolu - zkoumání všech možností, které Síla nabízí a tedy v dalším sebezdokonalování se. Tímto zdokonalováním se a ustavičným poznáváním všech záhad života a Síly samotné se pak dotyčný jedinec zase stále více stává onou "korunou tvorstva", nadřazenou všem ostatním ve vesmíru. Ve stručnosti "Scientia est potentia." (Vědění je moc).

Jakmile byl ale přijat tento evolucionistický princip ve vztahu k vývoji života, zcela zákonitě to muselo vést i k většinovému přijetí dynamického pojetí Síly vesmíru. Jestliže je totiž Síla v určité korelaci se životem a tento život se vyvíjí, je zcela logické, že samotná Síla se nejspíše musí vyvíjet také. Kombinací evolucionismu ve vztahu k životu a dynamického pojetí Síly pak vzniká další axiom: čím více bude ten nejvyšší článek evoluce sám sebe zdokonalovat - tedy jinými slovy čím více budou jedinci nadaní pro používání Síly veškeré její možnosti zkoumat a využívat - tím více se budou vyvíjet nikoli pouze oni sami, ale časem se tím bude jak kvantitativně tak kvalitativně vyvíjet i sama Síla. Proto je naprosto nezbytné, aby ti, kteří Sílu jsou schopni využívat, ji také plně využívali a zkoumali veškeré její aspekty, rozvíjeli veškeré své schopnosti a neohlíželi se na to, co si o tom myslí ostatní. Naopak, příliš p?emýšlet nad tím, co si o tom ony pro Sílu nenadaní, tedy fakticky "podřadné" bytosti mohou myslet, nebo dokonce snaha chovat se tak, aby se jim dotyčný zalíbil, je škodlivé, protože to vede k rezignaci na hlavní úkol existence vrcholného článku evoluce - rozvoj schopností. Ještě daleko škodlivější, než toto, pak ovšem může být jen jedno jediné - snažit se druhým myslícím bytostem, schopným Sílu používat, zabránit v jejím zkoumání a používání všech jejích aspektů a možností, které nabízí. A přesně toto je právě cesta, kterou již před tisíciletími zvolil řád Jedi. I kdyby tedy nebylo všech příkoří, kterých se za tisíce let Jediové na Sithech dopustili, přesto by oba řády musely dříve či později zákonitě stanout proti sobě jako zcela nesmiřitelní, protože jeden (Jediové) má jako svůj - ať již uvědomělý či neuvědomělý - zásadní plán absolutní stagnaci, zatímco Sithové usilují o rozvoj sebe sama, ale zároveň i celého vesmíru a života v něm. Pouze ustavičným zkoumáním všech stránek Síly vesmíru a jejich následným používáním je ve skutečnosti napomáháno rozvoji Síly a tím zpětně zase rozvoji samotného života.

Není tedy pravdou, že Sithové obecně pohrdají životem nebo jej nerespektují, pouze jejich pojetí života se liší od pojetí života zastávané Jediy. Sithové nepovažují za hlavní hodnotu života jako takového samu řekněme jeho existenci, ale jeho potenciál pro další vývoj. Za nejorganizovanější hmotu ve vesmíru považují myslící bytosti schopné používat Sílu a zároveń ochotné svobodně Sílu zkoumat, protože pouze takovéto bytosti mohou dále napomáhat rozvoji Síly a tím i života. Bráno na život jednotlivce není tou nejpodstatnější hodnotou prostá existence, ale svoboda. Proto Sithové zdánlivě pohrdají životem druhých bytostí a dokonce si ani příliš neváží svého vlastního. Není tomu ovšem tak - pokud jde o vztah ke druhým bytostem, jsou toho názoru, že všechny bytosti schopné Sílu používat mají či přímo musejí být konfrontovány se všemi jejími aspekty, pokud ale odmítají poznání nebo i přes poznání odmítají svobodu, nezaslouží si svou existenci, ba naopak - jejich další existence je právě pro jejich schopnosti, které jsou ovšem ve své zabedněnosti odhodlány využívat proti pokroku a poznání, pro vesmír vlastně škodlivá zátěž. Pokud se jedná o bytosti méně rozvinuté, neschopné Sílu používat, ?ni??? - chcete-li - mají Sithové za to, že i tyto bytosti by měly co nejvíce využívat všech schopností, které mají, měly by je ovšem zároveń využívat co nejúčelněji ve prospěch dalšího rozvoje života, tedy je jen žádoucí, využívají-li jejich schopností právě oni, vrcholy evoluce ke svým cílům, které ony podřadnější formy myslícího života nemohou nikdy (pro svou neschopnost splynout se Sílou) správně pochopit. Samozřejmě opět ty méně rozvinuté bytosti, které jsou schopny a ochotny svůj úkol akceptovat, jsou velmi hodnotné, zatímco ty, které se z nejrůznějších důvodů (nejčastěji z důvodu přespřílišné ovlivněnosti jedijskou propagandou) svému životnímu poslání brání, je třeba nejrůznějším způsobem o jejich skutečném smyslu života přesvědčovat a nejsou-li ochotny se nechat přesvědčit, opět si pro tyto zastávané postoje svůj život nezaslouží nebo by jím dokonce mohly celkovému vývoji života škodit. Sithové uznávají právo kaédé - na Sílu nadané či pro Sílu nenadané - bytosti na svobodné rozhodnutí, ovšem s tím, že svoboda zároveń znamená i odpovědnost, které se žádný jedinec zříci nemůže. Každý myslící bytost ve vesmíru si tedy musí být vědoma toho, že za své rozhodnutí musí také dokázat nést patřičnou zodpovědnost, tedy - jinými slovy - dává-li přednost tmářství před poznáním, zákonitě za to zaplatí.

Co se týče vztahu k vlastnímu životu, Sithové se zcela evidentně smrti nebojí - nikoli ovšem proto, že by si života nevážili, ale právě proto, že si jej váží tak mnoho. Život pro ně není pouhým přežíváním, ale něčím daleko vyšším, proto bez svobody pro ně nemá smyslu, naopak, jsou toho názoru, že smrt je vždy lepší, než podrobení se a tedy ztráta svobody. "Liberti ou la mort." (Svobodu nebo smrt), tak lze stručně charakterizovat jejich postoj k vlastnímu životu. Ztráta svobody v sithském pojetí značí nucené zřeknutí se poznávání a rozvoje, fakticky donucení k tomu, stát se ni??? a vesmíru, životu i Síle vlastně škodlivou bytostí. Proto je otázka svobody právě pro Sithy daleko zásadnějším problémem, než pro kohokoli jiného - vzdají-li se své svobody, dobrovolně se tím zříkají samotné podstaty své existence, důvodu, proč vůbec žijí na tomto světe. Obrazně řečeno je to pro ně stejně nepřijatelné, jako je pro libovolnou myslící bytost nepřijatelné vzdát se svého rozumu a klesnout tak na úroveň zvířete.

Pokud tedy pro Sithy existence není hodnotou sama o sobě, nevidí také důvod, proč by měli nějak zásadním způsobem respektovat své rodiče (jako dárce své existence), protože to, že jsou na tomto světě, není prvořadou hodnotou. Prvořadou hodnotou a zároveň i životním posláním je pro každého Sitha svobodné zkoumání všech možností - "Vivere est cogitare" (žít znamená přemýšlet) - a další rozvoj schopností, aby se mohl nakonec stát oním vrcholným článkem evoluce, který může skutečně napomáhat rozvoji Síly a života. To, že se narodil, je pouhým prvním krokem na dlouhé cestě vedoucí k tomu všemu, k tomu, aby se opravdu mohl stát tím, čeho si může vážit - svobodnou myslící bytostí schopnou používat všechny aspekty Síly. Tím pádem každý Sith de facto za okamžik svého "zrozen" jako víše popsané bytosti považuje až moment, kdy se seznámil s filosofií Sithu, kdy se tudíž stal ve výše popsaném smyslu opravdu svobodným - což je většinou tradičně okamžik, kdy se stal učedníkem svého mistra. Z tohoto důvodu také necítí nikterak silnou vazbu ani ke svým dalším příbuzným ani ke svému rodišti, rodné planetě, národu či státu, z něhož pochází, či něčemu podobnému. Podobné věci pro něj nemají valný význam. Celý svůj život před tím, než se stal Sithem, považuje za cosi nepříliš důležité, za jakési přípravné období, jisté "prenatílní" či "larvální" stádium své skutečné existence. Na rozdíl od Jediů tedy nemusí být ze svého původního prostředí násilně vytrhován, od své rodiny, vlasti atd. brutálně odvlékán, nemusí mu být bráněno se se svými příbuznými či někdejšími přáteli stýkat, protože od okamžiku, kdy se postupně začne seznamovat se sithskou filosofií a bude poznávat, co je vlastně v životě opravdu důležité, se mu všechny tyto záležitosti budou pozvolna stávat zcela lhostejnými nebo je přinejmenším bude považovat za nepodstatné a banální pseudoproblémy.

Ze stejných výše popsaných důvodů je pro nezasvěcené Sith pro svůj vztah ke svému mistrovi považován za otroka, což je ovšem zase hrubé nepochopení faktů. Jedině ten, kdo zná skutečnou svobodu, zná také skutečnou zodpovědnost a je schopen loajality a tedy i dobrovolné - podtrhuji dobrovolné - kázně. Ačkoli Sith je svobodná bytost, vlastně jediná skutečně svobodná bytost ve vesmíru, je zdánlivě paradoxně svému mistrovi tak oddaný. Paradox je to opět pouze zdánlivý. Jeho mistr pro něj totiž znamená daleko více, než může znamenat pro Jedie, je to více, než jeho rodič, je to jeho osvoboditel, téměř creator (stvořitel), někdo, kdo z něj postupně udělal skutečného "člověka", opravdovou svobodnou a myslící bytost, ke které on sám může mít úctu. Kromě toho zejména v době pronásledování řádu Sith k tomu přibyl i další aspekt - vzhledem k tomu, že mohli existovat jen dva Sithové, učedník a mistr, pro každého učedníka byl jeho mistr zároveň jedinou skutečně rovnocennou bytostí v celé galaxii, jediným, koho si mohl vážit, jediným, s kým si měl co říct. Také proto, že prakticky každý, kdo se stal Sithem, se jím nestal v okamžiku svého narození, ale daleko později, mnozí až v dospělém věku, byl pochopitelně zatížen - ba přímo zdeformován - svou předchozí výchovou, prostředím a zkušenostmi. Naučil se množství nevhodného či přímo škodlivého, co muselo být odstraněno, aby se mohl stát skutečně svobodným. A právě jeho mistr byl tím, kdo jako jediný tento balast, který až do té chvíle vláčel jak trestaneckou kouli na noze s sebou životem, odstranit dokázal. Ani pro toho nejnadanějšího myslícího tvora nebylo možné, aby se sám coby samouk - let's say "svépomocně" - mohl stát Sithem, vždy byla nutná pomoc někoho, kdo také kdysi prošel tím stejným - a úspěšně, což byl právě jeho mistr.

Kromě toho v těch těžkých dobách sithské ilegality k tomu přibýval i další, ještě významnější aspekt. Každý učedník svému mistrovi musel být nesmírně vděčný nejen za to, že mu předal veškeré své znalosti a zkušenosti a pomohl mu zformovat se v nejdokonalejšího myslícího tvora vesmíru, což samo o sobě zajisté znamená nesmírně mnoho, ale za neporovnatelně víc. Při plném uvědomění si toho, že Sithové mohou existovat jen dva, že tedy ze všech trilionů bytostí v galaxii byl svým mistrem právě on jako těměř "vyvolený" vybrán k tomu, aby se stal tím jediným, kdo bude mít to nepředstavitelné privilegium poznat skutečnou pravdu a stát se tak vrcholem evoluce, věděl každý učedník, že dar, který mu jeho mistr tímto dal, je tak obrovský, že svůj dluh za něj nikdy a ničím nemůže skutečně splatit - ať by udělal cokoli a i kdyby žil třeba deset tisíc let. Jeho oddanost tedy nebyla nevědomostí, hloupostí či přímo fanatismem, ale naopak přímým a logickým důsledkem toho nejhlubšího poznání. Samozřejmě lze namítat, že podobná přespřílišná oddanost - byť by byla naprosto racionálního původu a zcela dobrovolná - může mít svá úskalí, že vede postupně k likvidaci plurality názorů a tedy může vyústit v degeneraci samotného poznávání a v konečném důsledku by tudíž mohla i vést ke stagnaci řádu - a tím i samotného vývoje vesmíru.

Nutno si ovšem uvědomit, že Baneův zákon dvou byl přijat v určité konkrétní historické situaci jako nezbytnost. Darth Bane si jej nevymyslel jako nějakou svou osobní libůstku, ale byl to akt, ke kterému byli Sithové prakticky donuceni proti své vůli vlivem vnějších okolností. Za zcela normálních okolností by patrně Sithové podobný způsob nikdy nezvolili, protože lze říci, že takový způsob předávání zkušeností je vlastně v dosti velkém rozporu se samotnou podstatou sithského světonázoru. Zde ovšem byla situace naprosto mezní - jedinou další možností byl úplný zánik nejen celého řádu, ale i veškerého jeho vědění a tím tedy vržení celého vývoje vesmíru o tisíciletí zpět, proto bylo zvoleno ze všech možných špatných řešení to nejméně špatné. Baneův zákon posloužil svému účelu, kterým bylo přežití řádu v tom nejkritičtějším období, ale poté byl již na překážku dalšímu rozvoji. Již v době starého Impéria a v období těsně před ním byl především lordem Sidiousem, pozd?ji i lordem Tyranusem a posléze tak? lordem Vaderem fakticky nedodržován, čímž byly položeny základy pro lepší a dynamičtější rozvoj řádu. Tím spíše si nyní nově konstituovavší se řád Sith samozřejmě toto vše uvědomuje, proto zcela zavrhl i po stránce formální toto staré a přežilé pravidlo dvou a naopak se široce otevírá všem po poznání a svobodě prahnoucím myslícím bytostem.

---

Další články

Samopaly MP5 A3 se proslavily vysokou kvalitou.

Krátký příběh Dobytí Morie vypráví o lovu na balroga.

Grafický beton je technologie úpravy povrchu betonu poskytující široké možnosti využití při výrobě fasádních panelů, desek, protihlukových stěn apod.

Brusný papír se používá k broušení dřeva, kovu, laků a dalších materiálů.

• Sto jedenáct
• Sto deset
• Sté číslo

Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů