Bitva u Slavkova
O bitvě u Slavkova, která se stala klíčovým momentem dějin nejen evropského, ale bezesporu i celosvětového formátu, jež vešla do historie jako bitva tří císařů, mají zajisté mnozí z vás povědomost z hodin dějepisu.
Dlouhá řada historiků a dějepisců zpracovala o bitvě u Slavkova rozličná díla zkoumajíc ji z různých úhlů pohledu. Ponechme však slovutné historiky stranou a pojďme se na bitvu u Slavkova podívat až dosud nepublikovaným pohledem, pohledem literární fikce aneb ne zcela vážně pojatým co by, kdyby.
Předně mého vyprávění zmíním jednu nepřesnost, která se k této bitvě váže. Přestože bývá nazývána bitvou tří císařů, ve skutečnosti se při této příležitosti střetla vojska císařů čtyř. Nikterak tímto nenarážím na pruského krále, jehož potomci si museli na vstup do elitního klubu císařů ještě sedmdesát let počkat, nýbrž na to, že vedle francouzského, rakouského císaře a ruského cara se jí účastnil jako mírový pozorovatel také císař galaktického impéria Peťas.
V první fázi si každá z armád pro sebe zabrala část území v okolí Slavkova, kde si vedla svoji vlastní bitvu, výhodou byly minimální ztráty zúčastněných armád - několik vymknutých kotníků, jeden zraněný voják - nedávno rekrutovaný nováček - při neodborné manipulaci se zbraní a nejtěžším případem otrava několika vojáků alkoholem poté, co objevili moravský sklípek plný vína. Zjevnou nevýhodu však představoval fakt, že stále ne a ne se vyprofilovat vítěz bitvy.
Sezval jsem proto účastníky bitvy k setkání, abychom tento problém vyřešili. Za francouzskou stranu přijal mé pozvání císař Napoleon, koalici pak zastupoval polní maršál Kutuzov. Ano, čtete správně, polní maršál, do této hodnosti byl carem Alexandrem I. povýšen, aby vyrovnal císařský titul francouzského panovníka a konec konců i císařský titul císaře Peťase a nevypadal v jejich přítomnosti jako chudý příbuzný. Ostatně, ruku na srdce, s přihlédnutím k vojevůdcovským výkonům na bojišti si maršálskou hůl bezesporu zaslouží. Zanechme však úvah o vojenských hodnostech a vraťme se k našemu příběhu. Na Kutuzova i Napoleona, kteří se k místu setkání pomalu a majestátně blížili na bílých ořích, byl vskutku impozantní pohled. Ještě impozantnější pohled však skýtal císař Peťas, jež, vidouce příjezd obou soků, uvědomil si, že přijmout je opěšalý neodpovídá jeho postavení, nasedl na Alienu a vyjel jim vstříc.
Při pohledu na Alienu propadli koně panice. Zatímco Napoleon i Kutuzov měli plné ruce s uklidněním komoňstva, císař Peťas zase přesvědčoval Alienu, že koně zde nejsou jako svačina. Nakonec se jim zdárně podařilo zklidnit zvířectvo a jednání mohlo začít.
Sesedli jsme, Kutuzov postavil na polní stolek láhev vodky a každému nalil stakana. Netrvalo dlouho, lahev byla prázdná a to se pitka u Slavkova teprve rozjížděla. Ano, čtete správně, pitka u Slavkova, nikoli bitva, jak se později nesprávně rozšířilo. Těžko dnes již říci, kde hledat kořeny tohoto omylu, který si našel cestu na stránky historických pojednání a prací slovutných historiků, ale znáte to, jeden si k vyprávění něco přidá, druhý něco zamlčí, třetí pozmění ... státní zájmy se střetávají a výklad dějin doznává změn. Zanechme však historických úvah a vraťme se ke Slavkovu do roku 1805, ledva jsme dopili vodku, zašmátral Napoleon v sedlové brašně, vytáhl lahev koňaku pojmenovaného na jeho počest a rozjeli jsme další kolo. No, co vám budu povídat, panák stíhal panáka a na dno jsme se toho dne podívali ještě mnoha jejich bratříčkům.
Kupodivu nejdéle nevydržel stát Rus, nýbrž Francouz, odskočil si do blízkého křoví a když se vrátil zpět k ohni, který jsme s přicházejícím večerem rozdělali, my jsme již spokojeně odfukovali. Jakožto vítěze jsem Napoleona druhého dne obdaroval drobným, avšak o to cennějším a unikátnějším dárkem, daroval jsem mu Alienino vejce. A sakra ... teď jsem zase něco prokecnul ... no, když už jsem toto téma načal, prozradím vám odpověď na otázku, která nedává spát generacím badatelů snažících se poodhalit důvod známé Napoleonovy pózy s jednou rukou zastrčenou do částečně rozepnutého saka. Není to heroizující póza, zahřívání si prokřehlé ruky, ani projev Tourettova syndromu. Ve skutečnosti takto Napoleon zjišťuje, zda se již vetřelec klube.
Ihned po předání dárku se oba ještě zbytkově společensky unavení hrdinové začali schánět po svých koních a mně bylo jasné, že je zle. Mrknul jsem na Alienu a při pohledu na její: "S tímhle nemám nic společného," výraz mne napadlo, že ještě chvilku a rozsvítí se jí kolem hlavy svatozář. Celkový dojem ztělesněné nevinnosti však poněkud kazila koňská kýta, kterou ještě dožvýkávala mezi zuby. Nějak se mi to podařilo okecat, opěšalí vojevůdci vyrazili ke svým armádám, já nasedl na Alienu a vydali jsme se na opačnou stranu. Ledva jsme se přehoupli přes kopec, Aliena si sedla na zem s tím, že je unavená a má ušoupané tlapky. Seskočil jsem, pofoukal jí bolavé pacičky, chvíli ještě kolem ní šaškoval a dělal s ní různé opičky, viditelně si užívala, že je v centru pozornosti, avšak k další cestě se neměla s tím, že je unavená, přejedená a protože se blíží její období kladení vajec, nebude přepínat své síly, aby z toho nakonec ještě neměla nějaké gynekologické problémy.
císař galaktického impéria Peťas
Další články
Alienin čokoládový dort na oslavě jejích narozenin.
Lissieliny světelné meče mají čepele karmínově červené barvy.
Nová královna v čele osiřelého vetřelčího hnízda.
A měl to být poklidný hlídkový let nad Atlantikem.
Bitva u planety Shili vedená velkoadmirálem Thrawnem.
Jmenování Alieny do hodnosti moffa a jejích dcer do hodností guvernérů.
Alienin let TIE AlienDefenderem na Peťasův majestát.
- Sto deset
- Sto devět
- Sto osm
- Sto sedm
- Sto šest
- Sto pět
- Sto čtyři
- Sto tři
- Sto dva
- Sto jedna
- Sté číslo
- Devadesáté číslo
Bitva u Slavkova a setkání vojevůdců a jejich ořů.
Články:
Osobně si dojdu pro Alienu a přivedu ji zpátky.
Několik zkušeností a postřehů, jak chovat vetřelce a čemu při jejich chovu věnovat pozornost.
Středověký hrad Pořešín se tyčí na ostrohu nad řekou Malší na Kaplicku.
Bitva u Slavkova.